Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Když vám život kazí plány

Nad vším kontrolu prostě nemáme. Někdy musí být na změnu ten správný čas. Co můžeme dělat mezitím?

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

1. 11. 2016

„Nepotřebuješ víc motivace. Nepotřebuješ se inspirovat k činům. Nepotřebuješ číst další články o tom, jak neděláš dost. Chováme se, jako bychom mohli přečíst dost článků a citátů, a najednou nás malý přepínač v mozku pošle do akce. Jsi, jaký jsi, dokud nepřijde správný čas ke změně. A pokud čas nenadešel, tak prostě ještě nenadešel. Věřím, že víc než co jiného potřebujeme povolení být cokoliv, co právě jsme,“ píše americká spisovatelka Jamie Varonová.

Co mají populární úvahy na téma motivace a úspěchu společného se snahou kontrolovat svůj život? To, že často vzbuzují poměrně nebezpečný dojem: Úspěch a štěstí se dá naplánovat a zorganizovat. Motivace a inspirace se dá vynutit. Stačí získat ty správné návyky – a život půjde dál hladce.

Jenže to není úplně pravda. Samozřejmě se dá ovlivnit, nakolik v životě budeme nebo nebudeme spokojení. Některé návyky jsou k nezaplacení. Ale zaprvé, jen velmi málokdy jsou to v důsledku návyky, které jsme někde vyčetli. A zadruhé, některé věci prostě mají svůj čas. Změny přijdou, nebo ne, a někdy jim to trvá dlouho.

Když přijde změna, v ideálním případě si jí vlastně skoro nevšimnete. Často vypadá jinak, než jste si představovali.

A potenciálně nebezpečná je i implicitní představa, kterou vám může literatura na téma štěstí a úspěchu vnuknout: Měli byste se víc snažit. Tak, jak jste, nejste v pořádku. Ale až se vám podaří to a to, budete se sebou konečně moci být spokojení.

Nikde to samozřejmě není takto řečeno, ale pokud máte sami o sobě ne úplně dobré mínění, může se vám to takto potvrzovat. Snadno získáte dojem, že jste v životě pozadu, že ostatní jsou lepší.

Zapomínáme, že do věci vždy mluví život i přirozený vývoj věcí

Píšu to s veškerou úctou k lidské schopnosti jednat svobodně, ovlivňovat svůj osud, být autorem svého životního příběhu. Protože ta je překvapivá, neskutečná a obrovská. Nijak se to nevylučuje s faktem, že život má své vlastní cesty a předkládá nám různé výzvy a překážky. Že události mají své vlastní tempo a změny přichází, až když k nim nazraje čas.

Můžete si tisíckrát přečíst, že je dobré být na sebe hodný a pečovat o sebe, ale možná nejdřív potřebujete zažít v novém vztahu lásku a péči, abyste tu myšlenku dokázali vstřebat a přijmout. A nebo se to podaří třeba až po rozchodu, kdy o péči zvenčí přijdete a nezbude vám, než se o sebe začít starat sami.

25. – 29. září 2019

Můj osobní prostor (seminář)

Psychologie.cz

Nebo se přepracujete a zhroutíte – a až to vám dá nadhled a ukáže, že se svět bude dál točit, i když zpomalíte. A nebo to nazraje během vašeho pobytu v zahraničí, ani nevíte proč – jednoduše se ve vás věci nějak záhadně přeskládají.

Můžete si tisíckrát říct, že příště už se nenecháte odbýt protivnou prodavačkou a ohradíte se, že si to za rámeček nedá. Ale třeba to chce ještě další dva roky vývoje směrem k vnitřnímu přesvědčení, že jste pro sebe dostatečně důležití a chcete se postavit za svá práva.

Můžete si opakovat, že nemá smysl být závislý na partnerovi a čekat jako na trní, kdy přijde domů. „Já vím, že to je hrůza, když na něm takhle visím,“ říká mi klientka. „Že mu musím dát prostor, aby si mohl žít i svůj život. Ale kolik toho prostoru mu mám dát, aby se už pak zase chtěl vrátit?“ Můžete to racionálně vědět. Ale dokud se nepohne něco uvnitř, kvůli čemu celá tahle otázka přestane být relevantní, navenek se žádná změna nepodaří.

Změny přichází neslyšně a po malých krůčcích

I v psychoterapii je to někdy tak, že se pár týdnů zdánlivě neděje vůbec nic. Ale možná se něco sbírá. A když přijde změna, v ideálním případě si jí vlastně skoro nevšimnete. Často vypadá jinak, než jste si představovali. Někdy je to tak, že prostě začnou být důležité jiné věci. To, co člověka trápilo, najednou nějak ztratí na důležitosti nebo přestane dávat smysl.

„Co se s tím stalo?“ ptám se, a od klientů slyším: „Já vlastně nevím. Prostě je to najednou jinak.“ A ani já jako terapeut často nevím, co se stalo, jen že je to dobře.

A samozřejmě, že je možné ovlivnit svůj osud, svůj život, své prožívání. Samozřejmě, že jsme svobodní jednat podle svého a nést za to zodpovědnost.

Jen je dobré mít na paměti, že všechno není na nás. Můžeme vstávat každý den v pět a běhat jako Haruki Murakami, ale dokud naše nápady ještě nechtějí dozrát, nedotlačíme je k tomu.

  • Někdy potřebujete další dva roky životních zkušeností, abyste vytvořili dílo, které svět okouzlí a okolí mu uvěří, protože z něj bude poznat opravdovost.
  • Někdy potřebujete potkat ty správné lidi, aby vám pomohli.
  • Někdy prostě procházíte těžkým obdobím.
  • Někdy dlouho nemůžete opustit destruktivní vztah, protože ještě nevidíte jinou přijatelnou variantu reality.
  • Někdy vás život donutí dojít pro ty největší a nejdůležitější lekce tou dlouhou a těžkou cestou.

Proč to nedělat jako Haruki Murakami

Speciální disciplínou literatury na téma úspěchu jsou životy úspěšných lidí. Můžete se dočíst, že tento úspěšný podnikatel vstává v pět a chodí běhat a tamten slavný spisovatel každý večer půl hodiny medituje. Můžete se snažit jejich návyky napodobit a věřit, že přinesou štěstí i vám.

Jenže se nemůžete srovnávat s lidmi, kteří vyrostli a žijí za zcela odlišných podmínek. A kromě toho, spokojení lidé mají zpravidla především takové návyky, jaké sami chtějí. Jaké jim vyhovují. Třeba vám nevyhovuje vstávat brzo. Nebo vám mnohem víc než pravidelné ježdění na kole do práce prospěje, když se přestanete nutit k výkonům a občas pro sebe něco uděláte tou pohodlnější cestou.

Pro mnohé je na tom dokonce něco děsivého – znamená to připustit si, že možná nejsou obecně platné správné varianty života, které bychom mohli zvenčí převzít a aplikovat na sebe.

Možná nikdy nebudeme vědět, jak to tedy je správně a doopravdy, a tak se nezbývá než smířit s tím, že si třeba alespoň prozatím musíme prostě vybrat, podle čeho chceme žít. Že nám nikdo zvenčí nepoví, jak být v životě spokojenější, protože to každý máme trochu jinak. A záleží taky na tom, co nám život a podmínky v danou chvíli dovolí.

Stále jsme v dialogu vůle člověka a nepředvídatelnosti života

Když posloucháte lidi, kteří dokázali projít něčím těžkým, třeba získat ztracenou sebedůvěru a znovu se postavit ke kormidlu svého života po těžkém úrazu, většinou jsou to právě příběhy o síle lidského ducha a schopnosti svobody.

Kdybyste se jich zeptali pár dní po havárii, při které přišli o nohy, možná by byli přesvědčení, že jejich život skončil a nikdy už znovu šťastní nebudou. A v tu chvíli by jim nepomohlo přečíst si pár pozitivních návodů. Ani zaujmout jiný postoj. Ani ze sebe vytáhnout motivaci – pokud motivaci nemáte, nedonutíte se ji mít. V tu chvíli nevěděli, že bude líp, ani za jak dlouho bude líp. I když nakonec líp je a zpětně by svůj život měnit třeba nechtěli.

A tak, když jsme Jamie Varonovou začínali, můžeme jí i skončit: „Nepodaří se ti rozlousknout obecně platný systém svého života. Prostě nepodaří. Nedokážeš kontrolovat každý výsledek a aspekt do té míry, aby ses nikdy nemusel odevzdat nejistotě a nepředvídatelnosti věcí, které jsou za horizontem toho, čemu rozumíš. To je základ přítomného života: Ukázat se světu, jakýkoliv jsi právě teď, a dovolit si, aby to stačilo.“