Mívala jsem pocit, že odpočívat se člověk musí tak trochu naučit. V rané dospělosti mě ve větší míře formoval svět výkonu, organizace a fungování. Původně jsem byla blíž ekonomickému světu než terapeutickému křeslu. Některé jeho otisky ve mně zůstaly dodnes a jsem za ně vlastně vděčná – mám ráda strukturu, praktičnost, tah na branku i chvíle, kdy věci dávají smysl a posouvají se.
K psychologii jsem se dostala přes práci na Lince bezpečí a dobrovolnictví v programu Pět P. Právě tam jsem si začala uvědomovat, že práce s lidmi je prostředí, ve kterém se přirozeně cítím doma. Ne že bych měla všechno vyřešené a zpracované nebo odjakživa věděla, že psychologie je „moje poslání“. Cítila jsem se v tomto prostředí víc přítomná, zvědavá a lidské příběhy mě opravdu zajímaly.
Možná i proto mě dodnes fascinuje postupné odkrývání vrstev, souvislostí, vztahových vzorců, obran i míst, kde člověk ztratil kontakt sám se sebou. Tato „archeologie“ mě nepřestává bavit a přitahovat. A stále mě překvapuje, že i když některé příběhy mohou zvenku působit podobně, uvnitř jsou úplně jiné. Každý člověk má svůj vlastní kontext, citlivost, historii i způsob, jak přežíval. Trochu jako otisk prstu – některé linie se podobají, ale nikdy nejsou stejné.
Možná právě to mě chrání před profesním vyhořením. Že lidské příběhy pro mě i po letech praxe nezploštěly do diagnóz a kategorií.
Nemít celý život jen v práci
S přibývajícími lety praxe jsem si začala víc uvědomovat, jak snadno by mě pomáhající profese mohla pohltit. Jak péče o druhé může nenápadně vytlačit péči o sebe. A že syndrom vyhoření často nepřichází jen z množství práce, ale i z toho, když člověk začne existovat primárně v jedné roli. Dnes mnohem víc potřebuji pestrost a svět mimo terapeutovnu.
Pomáhá mi vědomí, že moje identita nestojí jen na práci terapeuta. Že existují i jiné části života, jiné světy, jiné zdroje. Lidé, se kterými nemusím nic výkonově dokazovat. Kočky stočené vedle mě do klubíčka. A někdy úplně obyčejné chvíle, ve kterých si člověk znovu připomene, že nemusí pořád jen fungovat.
Důležité je pro mě i to, že moje práce není jednotvárná. Střídá se v ní více podob a prostředí: individuální terapeutická práce, párová terapie, poradenství, koučování, práce se skupinami, přednášky, školení, psaní článků nebo semináře. Myslím, že právě tato různorodost mi pomáhá neztratit vnitřní pohyb a nezůstat psychicky „zaseknutá“ jen v jednom režimu fungování.
Ne každý odpočinek vypadá stejně
Nejsem člověk, který by žil pomalu a zenově každou minutu dne. Moje rána bývají často dost hektická. Mám ráda energii, živost, organizaci i chvíle intenzity. A zjistila jsem, že když jsem v napětí nebo přetlaku, nepomáhá mi vždy jen zastavit se. Někdy naopak potřebuji pohyb, akci, změnu prostředí, kreativitu nebo něco živého, co pomůže energii rozhýbat.
Pochopila jsem, že psychohygiena není univerzální návod. Že někoho uklidňuje ticho a pomalost, zatímco jiný potřebuje rozmanitost, dynamiku nebo tvoření. Důležité pro mě je, že se mohu pohybovat mezi různými světy a rolemi. Že vedle hlubokých terapeutických rozhovorů existuje i obyčejnost. Humor. Hudba. Focení. Voda. Les. Malování. Kamarádi. Psaní. Úplně obyčejné lidské bytí.
A pak jsou chvíle, kdy potřebuji úplný opak. Víkend u krbu. Ležet pod dekou a číst si. Nemuset nic řešit. Nemuset být k dispozici. Přestat držet věci pohromadě. Rovnováha pro mě neznamená být pořád stejně klidná. Spíš umět poznat, co moje tělo a psychika zrovna opravdu potřebují.
Tělo si řekne
Bývala jsem zvyklá hlavně fungovat. Být ta, která zvládá, organizuje, umí věci zařídit, postarat se a na kterou je spolehnutí. A možná právě proto rozumím lidem, kteří navenek působí silně a schopně, ale uvnitř už jedou na hraně svých sil. A často si to ani neuvědomují.
Musela jsem se učit víc vnímat vlastní nervový systém. Poznávat, kdy už nejedu ze své skutečné energie, ale z přepětí. Kdy už moje rychlost není radost nebo tah na branku, ale útěk před zastavením. Mívala jsem pocit, že „musím“ být silná, vydržet, umět najít řešení.
Mohlo by vás zajímat
Dnes to vnímám trochu jinak. Odolnost pro mě neznamená ustát vše bez zaváhání, ale dokázat se sebou zůstat v kontaktu i ve chvílích nejistoty, bolesti nebo selhání. Neodpojit se od sebe jen proto, že věci nejsou perfektní.
Mám pocit, že mnoho z nás se naučilo spíše fungovat než vnímat vlastní emoce a potřeby. Poznat, že už jsme přetížení. Všimnout si, že se dlouhodobě příliš přizpůsobujeme. Dovolit si být nedokonalí. Poznat, že jsme se někde po cestě vzdálili sami sobě.
Vedle slov jsem se naučila mnohem víc naslouchat i svému tělu. Všímat si napětí, zrychlení, únavy, přehlcení nebo přetížení. A svoje potřeby se snažím nepřecházet, ale brát je vážně.
Ne všechno musím zvládnout dokonale
Duševní hygiena pro mě není jen odpočinek nebo prevence vyhoření, je to i určitý způsob vztahu k životu. Učím se větší pružnosti. Umět si přiznat, že ne všechno budu mít pod kontrolou. Že někdy udělám chybu. Selžu. Že někdy něco nevyjde. Že se člověk občas mine sám se sebou, přetíží se, ztratí směr nebo udělá rozhodnutí, které by dnes udělal jinak.
Dřív jsem měla větší tendenci být na sebe přísná, že bych měla věci zvládat lépe, rychleji nebo správněji. Čím dál víc vnímám, že psychická odolnost vzniká i ze schopnosti se po chybě znovu vrátit k sobě. Nezůstat zaseknutá ve studu, vině nebo sebetrestání.
Pomáhá mi i schopnost unést určitou míru nejistoty. Smířit se s tím, že život nejde naplánovat do posledního detailu. Že některé otázky zůstávají nezodpovězené. Že v nejistotě se někdy rodí nové směry, změny nebo hlubší poznání sebe sama. Čím jsem starší, tím víc vnímám hodnotu prostoru, zpomalení a schopnosti chvíli nevědět. Některé důležité věci v životě nevznikají pod tlakem, ale až ve chvíli, kdy člověk přestane sám před sebou utíkat.
Pomáhá mi i vědomí konečnosti života. Ne ve smyslu katastrofických úvah, ale jako připomínka, že čas není nekonečný. Že věci, kvůli kterým se člověk dlouho trápí, jednou stejně pominou. A že vedle výkonu, povinností a tlaku je důležité nezapomenout život také opravdu prožívat.
Vnímat chvíle, kdy je člověku dobře. Kdy cítí kontakt. Kdy se směje. Kdy je dojatý. Kdy sedí u krbu s knížkou, obejme své děti nebo jen na chvíli přestane spěchat. I to je pro mě součást psychohygieny. Nejen život zvládnout a přežít, ale umět si ho také užít. Neodkládat ho neustále na „až jednou“.
Protože člověk někdy tráví tolik energie fungováním, plněním povinností a snahou mít vše pod kontrolou, že mu samotný život začne nenápadně protékat mezi prsty. A přitom právě obyčejné chvíle často bývají to, na co jednou vzpomínáme nejvíc. Smích. Blízkost. Klid. Pocit, že jsme opravdu někde byli — ne jen fyzicky, ale i vnitřně.
Čím déle svou práci dělám, tím větší mám respekt a pokoru k lidským příběhům. A tím méně věřím na rychlá řešení nebo univerzální rady. V osobním i pracovním životě se snažím být tím, kdo vytváří prostor, ve kterém člověk může lépe slyšet sám sebe. Věřím, že člověk někdy potřebuje prostor, aby znovu slyšel sám sebe, než další radu zvenčí. Ve chvílích stresu, tlaku nebo nejistoty totiž často ztrácíme kontakt sami se sebou.
Co mě vrací k sobě
Pomáhá mi příroda. Symboly. Imaginace. Humor. Vztahy, ve kterých člověk může být opravdový. A také vědomí, že život není jen o výkonu a produktivitě.
Blízké je mi jungovské přemýšlení o tom, že cesta ke zralosti nevede přes dokonalost, ale spíše přes postupné poznávání a integrování méně pohodlných částí sebe sama. Čím jsem starší, tím více si také uvědomuji, že psychohygiena pro mě není jen o odpočinku, ale i o tom, jak člověk zachází s tím, co ho v životě zranilo.
Ne vždy máme štěstí na bezpečné vztahy. Někdy nás někdo zklame, nebo zasáhne způsobem, který bolí. A asi záleží i na tom, zda nás taková zkušenost časem spíše uzavře nebo zda si i přes větší opatrnost dokážeme zachovat citlivost, vztahovost a kontakt se životem.
I v tom je pro mě důležitý motiv vnitřní vlčice, který popisuje Clarissa Pinkola Estés v knize Ženy, které běhaly s vlky. Jako připomínka zdravého instinktu. Schopnosti vycítit nebezpečí, nebýt slepě naivní, umět rozpoznat, co člověka zraňuje – a zároveň neztratit kontakt se svou citlivostí, intuicí, hravostí a životem.
Velmi blízký je mi i příběh Modrovouse. Připomíná mi chvíle, kdy člověk přehlíží varovné signály, protože je pro něj obtížné vzdát se obrazu, ve který jsme chtěli věřit. Myslím, že mnoho z nás někdy v životě zažilo moment, kdy jsme se učili víc důvěřovat vlastní intuici a méně popírat to, co jsme už dávno někde uvnitř tušili. A možná i to je součást dospívání: Nezatvrdit se… ale ani nezůstat bez hranic.
Psychohygienu dnes vnímám jako průběžné hledání rovnováhy. Mezi výkonem a bytím. Mezi strukturou a živostí. Mezi péčí o druhé a péčí o sebe. Mezi silou a zranitelností. Mezi akcí a zastavením. Mezi kontrolou a schopností chvíli nevědět. A možná hlavně jako snahu neztratit sama sebe ve světě tlaku, rolí a očekávání.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné
Odebírat newsletter
zdarma hlavní myšlenky z nových článků
