„Je mi přes třicet, nemám ani pořádnýho chlapa, v práci jsem nahraditelná, kdybych umřela, nikdo si toho ani nevšimne.“ Děsivé věty, které často poslouchám mezi svými vrstevnicemi. Je to zajímavé – většinou se jedná o velmi sympatické ženy, které mají dobré postavení, sportují, cestují, ale v jejich životě stále chybí to, k čemu byly předurčeny již dávno: životní partner a děti.
S přibývajícím věkem zjišťují, že se cítí prázdné. Tak začínají tuto „díru“ zaplňovat různými aktivitami jako lezení po skalách nebo seskok padákem v domnění, že teď už konečně lépe poznají samy sebe a dojdou k osobní spokojenosti. Nic se ovšem neděje – změní to tedy uběhnutých 21 km v půlmaratonu?
Když nastane problém, není nutné něco udělat. Je potřeba si něco uvědomit.
Chtějí mít výsledky, chtějí být dobré, lepší: nezasloužím si něco, dokud něco nedokážu. Cítí to tak. Komu ale chtějí něco dokazovat? Chlapům? Rodičům? Kamarádkám? Sobě? A hlavně: co dokazovat? Že mohou šéfovat ve firmě nebo konkurovat v běhu mužům?
Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.