S Olegem Vojtíškem mě seznámil jeden z kamarádů psychologů. U piva na zahrádce v Břevnovském klášteře jsme se dobře bavili, pak jsme se dostali i k práci. Chvilku jsem si myslel, že pokračuje ve vtipkování. Jak byste se tvářili, kdyby vám někdo řekl, že dělá pohřebního klauna? Hned druhý den začal vznikat následující rozhovor.
Budeme si povídat o pohřebních klaunech. Bude to rozhovor vážný, nebo legrační?
Smrtelně vážný. Nejdříve jsme si sami nebyli jisti, jak moc vážně to myslíme, ale pak se nám začali ozývat lidi, že něco podobného už dlouho hledali a nenašli. A oni to berou velmi vážně.
Pohřební klaun. Ta dvě slova k sobě přece nesedí. Jak na to lidé reagují?
Smrt je stále tabu, odmítáme si ji připustit a stresuje nás každá zmínka o ní. Když k ní přidáme klauna, nenechá chladným už vůbec nikoho. Někdo je pohoršen, takové znevažování! Někdo se směje. Ten kontrapunkt klaun – pohřeb nám ale pomáhá. Díky němu je od začátku jasné, že boříme tabu. Že nejsme další pohřební služba.
Je to jako pěst na oko. Jako smuteční řečník na svatbě. I když… to by si možná leckdo dovedl představit spíš. Ale pohřební klaun?
Je to ten, který prolamuje mlčení. Metaforicky, protože o smrti stále mlčíme. Ale i doslovně. Pomáhá lidem projevit emoce. A emoce jim umožní rozloučit se se zesnulým. Někdy stačí, že dělá oblíbené klaunské triky, někdy je potřeba mnohem víc: spojit pozůstalé do pohřební ceremonie.
Oblíbené klaunské triky? Tam je přece hrozně těžké odhadnout, jaké emoce a reakce vyvolají.
Nejedná se o nacvičenou klauniádu, ale o důmyslnou interakci, která je vedena profesionály se zkušenostmi jak divadelními, tak terapeutickými. Chceme pozůstalé přivádět k sebeprožívání tady a teď. Prvním efektem je jakési „odšpuntování“. Lidé se rozesmějí, nebo rozpláčou. Potom už je potřeba cit a improvizace. A také poctivá příprava, která tomu všemu předchází. S rodinou předem probíráme, co ano a co ne, na co máme dávat pozor, kde jsou mantinely. A domluvíme se i na záchranné brzdě.
Zármutek a truchlení je poměrně dobře prozkoumaná psychologická oblast. Samotný obřad rozloučení se zesnulým se vyvíjel po celou historii, ale něco jako psychologie pohřbu asi neexistuje. Jak vnímáš současnou podobu běžného českého pohřbu? Nakolik podle tebe odpovídá potřebám pozůstalých?
Když řekneme běžný český pohřeb, mluvíme z pětadevadesáti procent o kremaci. Mimochodem v tomto jsme světoví premianti, před námi jsou jen buddhisté a hinduisté. Ale co je typické především: více než polovina pohřbů je zcela bez obřadu, to bylo kdysi nepředstavitelné. Začalo to v 80. letech a těžko se na to zvykalo i zaměstnancům krematorií. Proto zesnulému udělali alespoň soukromý mini obřad. Dali jej do obřadní síně, ztlumili světla a pustili mu jednu písničku. Skončilo to v devadesátých letech s komercionalizací pohřebnictví. Krematoria tak často fungují jako prostá spalovna mrtvol.
Jak tedy vnímáš české obřady?
Bývají strojené, křečovité, nepomáhají rozloučit se. Kondolence, více či méně personalizovaný proslov, písnička, konec. Prvky ceremonie tam bývají, ale je to často strašný kýč, který – už esteticky – podle mě vyhovuje málokomu. Holubice a písnička Michala Davida. Zůstane ve vás velká prázdná díra.
Znovu zmiňuješ pohřební ceremonie. Právě ty mě na vašich webových stránkách zaujaly nejvíc. Vedou člověka k zamyšlení.
Je to obvykle více kroků, ty mohou mít mnoho podob a nevztahují se jen k samotnému obřadu. Začíná to rozloučením s umírajícím ještě za jeho života, může to být krásné a důstojné. Před obřadem je dobré sejít se o hodinu dřív k požehnání hřbitovní půdě. Připravujeme tak i sami sebe na to, co přijde. Součástí obřadu může být vypuštění luceren nebo motýlů. Ti jsou symbolem transformace, přechodu z jednoho stadia existence do druhého. Popel můžeme rozptýlit do řeky, do nebe nebo navrátit zemi. Aby měl zesnulý své místo, můžeme na svém pozemku nebo kdekoli v přírodě vytvořit pietní zahrádku. Tam zasejeme naši lásku k zesnulému a naše vzpomínky na něj. Ceremonie stmelují pozůstalé, vytvářejí zdravé propojení se zesnulým, pomáhají uspořádat případné neuzavřené vztahy s ním. Ceremonie, které říkáme přechod do role předka, nás vede k uvědomění, že náš milovaný už není živým členem naší rodiny, ale už se stává naším předkem.
Zažil jsem pohřeb, kde právě výběr hudebního doprovodu způsobil následný rozkol v příbuzenstvu. Není ale tohle všechno v nás? Jak by mohl naši bezradnost a neznalost překlenout pohřební klaun?
Lidé mají různý vkus na hudbu, nemluvě o obsahu textů. Ale rozdílný vkus na klauny? To ne. Jasně, diskusi vzbudí klaun jako takový. Nebo ceremonie jako taková. Však pohřební klauni ani ceremonie nejsou pro každého. Nesnažíme se vetřít do vkusu každému. Je to jako s psychoterapeuty: nebudou vám naslouchat, když sami nechcete.
Co vlastně potřebujeme prožít a cítit, aby rozloučení vedlo ke smíření se smrtí milovaného člověka?
Ono se to moc neliší od psychologie truchlení. Na pohřbu si člověk myslím potřebuje uvědomit dvě věci: První, že zesnulý tady už doopravdy nebude. K tomu pomůže zážitek, na který se nezapomíná, který trvá určitou dobu a má nějaké vyústění. A druhou, že tak je to v pořádku, že tak je to přirozené. A tomu pomůže uvolněná, pozitivní atmosféra. A umět tu domnělou vážnost situace zrelativizovat, nejlépe způsobem, jakým by to udělal i zesnulý. Člověk přemáhá smrt tím, že ji akceptuje.
Jenže my se učíme přijímat smrt až ve chvíli, kdy jí stojíme tváří v tvář. A je to proces, který trvá týdny, měsíce, roky. Každá příležitost dotknout se tohoto tématu dopředu je asi dobrá. Třeba i prostřednictvím otázky, jestli je pohřební klaun něco zcela nepatřičného, nebo pro někoho užitečného.
Ta nepatřičnost v nás rezonuje. Spojení klaun a pohřeb zní jako protimluv. Kontrast budí rozporuplné pocity, snad že se jedná o výsměch posledním věcem člověka. Ale přece smrt je něco kontrastního. Nic o ní nevíme. To je pro nás v době technologií a pragmatismu past. Neexistuje zkušenost, nelze to dokázat, nemáme Boha či bohy a ze strachu se upínáme ke kultu mládí. Zmizela eschatologie, nauka o posledních věcech člověka, nastoupila doba popírání. Proto přicházíme s něčím neslýchaným. Zkusme bezostyšně spoluzažívat to, co nás překračuje. Čelit smrti naším životem.
Těžká je na pohřbu role přátel pozůstalých. Vzpomínám si, když mi umřel táta, kolikrát jsem vyslechl „upřímnou soustrast“. Znělo mi to zhruba tak empaticky, jako by mi ti lidé místo toho opakovali „dobrý den celý den“. Naproti tomu nezapomenutelné pro mě je, jak se mezi hosty na pohřbu objevil kamarád ze střední školy a se slzami v očích mě prostě objal.
Moje osobní zkušenost je, že nejvíce v pohodě, pokud se to tak dá říci, jsou na pohřbech pozůstalí. Ulevilo by jim, kdyby si mohli povídat, sdílet, otevřít se. Přátelé ale nevědí, co dělat. Je jim to celé nepříjemné, tak ze sebe dostanou jen pár křečovitých slov, obvykle příšerných frází, za které si hned v duchu nadávají. Ale očekávaný kontakt mají za sebou. Je to jako když říkáme babičce: Ale babi, ty tady přece budeš ještě dalších sto let! Babička si přitom často chce promluvit o smrti, potřebuje to, pomohlo by jí to, ale my se toho bojíme. I proto si myslím, že pozůstalí na pohřbu potřebují vést. Pokud je klaun provede některou pohřební ceremonií, pomůže jim to být přirozenější. Nebo budou některé věci dělat v rámci ceremonie tak trochu na povel, ale lepší než vůbec. Pokud každý z pozůstalých třeba řekne nějakou hezkou vzpomínku na zesnulého, uvolní to bariéry.
Zúčastnil jsem letos v zahraničí katolického pohřbu mé příbuzné. Dojímalo mě, když všichni přítomní opakovali stejné modlitby, zpívali stejné žalmy. Bylo to dlouhé a opravdu krásné. Všichni včetně mladých věděli, co mají dělat a proč to dělají. Zároveň jsem se tam cítil dobře i já, ačkoli neznám jejich jazyk ani zvyky. Nebýt téhle dobré zkušenosti, nejspíš by mě nenapadlo navrhnout ti, že o tvé práci připravíme rozhovor. A jsem za něj moc rád.
Každá detabuizace je dobrá. Líbí se mi americké hnutí Death Positive a britské Death Cafe, jejichž členové se snaží udělat ze smrti pozitivní a svým způsobem normální téma. Organizují třeba posezení, kde si o smrti můžete popovídat. Myslím, že podobná „death cafes“ budou jednou běžná i tady ve střední Evropě.
Jaká je tvoje první „pohřební“ vzpomínka?
Když mi bylo osm, zemřel mi táta. Docela strašné samo o sobě. A máma mě nechala na pohřbu recitovat báseň o tom, že každý jednou najde pokoj a svůj kus země.
Jak jsi tu situaci zvládl? Co bylo vidět navenek a co jsi prožíval uvnitř?
Navenek jsem se myslím tvářil jakoby nic, to tak kluci dělají. Uvnitř jsem byl myslím hodně zmaten a asi i uražen. Děti v tomto věku to asi moc neanalyzují, takže si detaily vybavit neumím. Myslím ale, že právě ta báseň mi pomohla jeho smrt zpracovat. Historku o ní jsem pak docela často vyprávěl jako vtipný příběh.
To je taky typické, v psychologii bychom to asi mohli nazvat copingovou strategií – sami si z traumatické zkušenosti pro sebe uděláme vtipný příběh. A je to asi jedna z dobrých strategií, i když v tom je nejspíš i trocha popření. Vzpomeneš si na nějakou jinou veselou pohřební historku? Koneckonců, mluvíme o klaunech…
Spíš mám takové postřehy. Lidé na pohřbech jsou překvapivě čitelní, je celkem vidět, kdo je v jaké fázi, kdo třeba smrt nezpracoval a kdo ji ani zpracovat moc neplánuje. Třeba muž, který se na obřadu objeví na deset minut, popřeje a zmizí. Pak se dozvíte, že je to bratr zesnulého. Nebo žena, která si celou dobu hraje s mobilem. Prostě se udržuje od obřadu odpojena. Hořkovtipné situace nastávají se selfíčky. Ne že by někdo při jejich focení padal do jámy, ale pád na rakev už jsem viděl. Taky pád z vedlejšího pomníku, na který někdo lezl pro lepší záběr. Skutečně poetické situace vznikají až na smutečních hostinách.
