Knihy, které mění svět

Překotný vývoj osobnosti končí zhruba se začátkem školní docházky. Pak začíná podobně zběsilý proces vzdělávání. Až skončí, začnou se projevovat problémy z prvních let.

Dostal jsem otázku z Psychologie.cz, která kniha změnila můj svět. No těch by bylo… Tak třeba naposled povídka Maelström II od Arthura C. Clarka. Ano, scifi. Nikoliv psychologie.

Kosmonaut je v nákladním modulu vystřelen elektromagnetickým katapultem z Měsíce, aby se vydal k Zemi. Jenže závada způsobí, že nezíská dostatečnou rychlost. Co s ním bude? Letí aspoň dost rychle na to, aby se udržel na oběžné dráze a dočkal se tam pomoci, nebo se po několika hodinách letu zřítí zpět?

Vypadá to bledě, ale šance tu je. Je jasné, že modul se na Měsíc zřítí. Ale pokud v nejvzdálenějším bodu dráhy, kde se pohybuje nejpomaleji, kosmonaut z modulu vyskočí, je šance, že přežije. Přestože při startu letí závratnou rychlostí, v nejvzdálenějším bodě může rozhodnou rychlost tak nepatrná, jakou zvládnou udělat jeho svaly.

Jak to souvisí s psychologií?

Podobně vypadá lidský život. Na začátku probíhá vývoj závratnou rychlostí. Vlastně se občas zdá, že se dítě vyvíjí samo a rodiče mu to nemají příliš kazit. Jenže na dráze toho katapultu je vždy mnoho chyb a překážek. Zdá se, že překotný vývoj osobnosti končí zhruba se začátkem školní docházky, pak pro změnu začíná podobně zběsilý proces vzdělávání. A až skončí ten, teprv se začnou projevovat problémy z prvních let.

Člověk jen s hrůzou sleduje všechny chyby, které se staly. Jenže nic se neděje. Dítě, stejně jako ten kosmonaut, se řítí závratnou rychlostí dál. Ale co bude po letech? Zvládne dítě dosáhnout samostatnosti? Dosáhnout relativně svobodné oběžné dráhy? Nebo má tolik sil, že se vydá ke hvězdám, nespoutáno vnitřními obavami a úzkostmi? A nebo nezískalo dostatečnou rychlost a neúprosně se zřítí zpět?

V životě člověka jsou okamžiky, kdy nepatrná intervence dokáže divy.

Psychoterapie člověku pomáhá posunout se na vyšší dráhu. Těm, kdo mají vážné problémy, se snažíme pomoci aspoň normálně žít. Vážnější poruchy, poruchy příjmu potravy, těžké úzkosti, deprese, fobie, obsese či psychosy mění život tak, jako kdyby se pohyboval na příliš nízké dráze. Člověk se snaží odlepit, žít, po chvíli ho nemoc dožene a on se zřítí zpět. A my vidíme, že ho prostě po patnácti, dvaceti letech dohnaly problémy z raného dětství.

Pak jsou ti, kteří žijí relativně dobře, naučili se, v jaké prostoru se mohou bezpečně pohybovat. Chybí tomu svoboda. Ale aspoň se v tom dá bezpečně žít. Jako oběžná dráha kolem planety. U těch to bývá s motivací k terapii těžší. Přeci žijí relativně dobře. Tak co by ještě chtěli.

Mohlo by vás zajímat

Kde brát energii

I v těžkých chvílích se skrývá naděje. A možná nejvíc právě tam.

Přečíst článek

I člověk se občas musí rozhodnou vyskočit z bezpečí mateřské lodi. Třeba když dospívá, opouští rodiče. A nebo při svádění. Nejdřív se snaží, vábí, pak udělá rozhodný krok. První polibek. Když to zkusí příliš brzy, špatně dopadne. Když příliš pozdě, když už se snaží zachránit situaci, protože vidí, že se neodvratně řítí do zkázy, též.

Seminář

29. dubna. – 3. května 2026

Psychická odolnost

Psychologie.cz

Je zvláštní, že i v životě člověka jsou okamžiky, kdy nepatrná intervence dokáže divy. Známe to dobře z terapie. Správné slovo ve správný okamžik působí jako dlouho hledaný dílek skládačky. Přijde úleva, pochopení. Z ničeho nic. Trefit tu správnou chvíli je o zkušenosti, vnímavosti. A o náhodě.

Přijít si na to sám

Dost často to slovo nepřijde od nás. A tím se dostáváme ke knihám, které mění svět. Kolikrát se stane, že klient s nadšením popisuje knihu, ve které našel sám sebe. A po chvíli se opatrně zeptá –  doktore, vy jste to věděl, že?

Klientům knihy téměř nikdy nedoporučuji, považoval bych to za terapeutickou lenost.

Nejen že věděl. Ale stokrát naznačil, řekl, pokusil se tam přivést řeč. Jenže to nefungovalo. Prostě ta stejná informace řečená v jinou chvíli, v jiném kontextu prostě nefunguje. Informace možná musela přijít z jiné strany. Znáte to určitě ze vztahů. Když se marně snažíte partnerovi sdělit nějakou myšlenku. A najednou, po měsících přijde s úžasným nápadem. Přesně s tou myšlenkou, ke které ho vedete.

V terapii je to trochu zkouška. Zda nám jde o pocit vlastní neomylnosti, nebo o blaho pacienta. Zda se budeme těšit s ním, či zda budeme žárlivě poukazovat na to, že zas tak o moc nejde a že to víme už dávno. A samozřejmě je na místě i se zamyslet, proč to od nás nemohl přijmout. Zřejmě se mu to děje i ve vnějším světě, že od určitých lidí neslyší určité věci.

Klientům knihy téměř nikdy nedoporučuji, považoval bych to za terapeutickou lenost: O tomhle nemá smysl dumat, raději si přečtěte, jak to funguje, v tom se najdete. Stejně reálnou hodnotu má jen to, na co si klient přijde sám. Když už někdy nějakou knihu zmíním, tak většinou proto, aby klient pochopil, že se svým strádáním není sám.

Abych se otázce úplně nevyhnul. Pokud hledáte knížku na prázdniny, nesahejte po návodech jak být šťastný či jak porozumět sobě či druhým, ale po knihách, které se zamýšlejí a pochybují.

Mně změnil svět Úvod do psychoanalýzy od Sigmunda Freuda. A když si přečtete cokoliv od Irvina D. Yaloma, neuděláte chybu.

Autor publikuje na svém blogu www.tomasrektor.cz.