Naše osobní štěstí a cesta za ním není něco, co by bylo odděleno od běžného života. Nemusíme odjíždět do hor kvůli osvícení, není třeba studovat objemné zaprášené svazky, abychom dosáhli moudrosti. Její zrnka jsou rozesetá v řadě drobností, které máme na dosah.

V období studia a objevování světa mi kdysi jeden člověk dal knihu amerického jezuity a psychologa Johna Powella Fully Human, Fully Alive (česky vyšla pod názvem Naplno žít) s tím, že bych ji mohla přeložit. Z nutnosti organizovat svůj čas jsem překládala dvě strany denně a současně se hluboce začetla do myšlenek o tom, jak se stát naplno žijícím člověkem – jaké přestavy a stereotypy o sobě, druhých a světu je třeba zpracovat a změnit.

Někoho mohou rušit náboženské myšlenky, protože Powell pochopitelně hovoří i o představách o Bohu, ale velmi citlivě dává v knize prostor také pro ty, kterým tyto myšlenky nejsou blízké, a náboženství nikomu nenutí. Díky knize jsem se někdy kolem roku 1992 dostala k rakouskému zakladateli logoterapie a existenciální analýzy Viktoru Franklovi, jehož přednášku v České republice jsem osobně zažila.

Skutečné umění žít život naplno je podle těchto autorů založené na vědomém prožívání z vlastního vnitra, a to nijak násilně, ale z prosté radosti z bytí.

Od Johna Powella nebylo daleko k dalším knihám, které se zabývaly prací na vlastní osobnosti. Oslovovaly mě knihy, které obsahovaly příběhy moudrosti celého světa. Několik let jsem každý den četla jednu východní anekdotu či koan v příbězích indického jezuity Anthony de Mella, jehož knihy jsem si ještě před jejich přeložením v češtině objednala v indickém Gujarat Sahitya Prakash.

De Mellovy texty jsou založeny na praktickém principu, aby člověk žil z vlastních vnitřních zdrojů, nespoléhal se na to, co mu o světě a životě v něm říkají druzí, dokázal se naplno radovat ze života a neodkládal nic na později. Autor chce, aby člověk zvědomil a zrevidoval svoje představy o sobě, druhých a světě.

Jedná se vlastně o jakési „osvícení by doing“, nikoli pouze přímo meditací, ale také hledáním radosti ze života a vědomým žitím naplno, jaké se praktikuje v tamní kultuře.

Příběh o slepci

Za starých časů se v Japonsku běžně používaly papírové lampiony. Papír ochraňoval rozžatou svíčku a pohromadě držel pomocí bambusových tyček.

Jistý slepec byl na návštěvě u přítele, a protože už byl večer, nabídli mu, aby si vzal na zpáteční cestu lampion.

Darujte předplatné

Koupit

• Zasmál se tomu. „Den i noc jsou pro mne stejné. Co bych s ním dělal?“
• Jeho přítel odvětil: „Pravda, nepotřebuješ lampion, abys viděl na cestu. Ale možná by se mohl hodit k tomu, aby v té tmě někdo nevrazil do tebe.“

A tak se slepec vydal na cestu s lampionem. Brzy však do něho kdosi tak narazil tak, že málem spadl.

• „Ty surovče,“ křičel slepý, „nevidíš lampion?“
• „Bratře,“ ozval se neznámý, „tvůj lampion je vyhaslý.“

Kráčíš mnohem bezpečněji ve své vlastní temnotě než ve světle někoho jiného.

Další de Mellovy knihy jsou variacemi na předmětné i nepředmětné meditace na nejrůznější témata.

Štěstí začíná uvnitř…

Na podobném principu krátkých příběhů a vyprávění jsou vystavěna Chasidská vyprávění velkého průkopníka filosofie dialogu Martina Bubera, který v této knize sebral moudrost, povídky a průpovídky chasidských rabínů (chasidské hnutí je hnutí pietistické zbožnosti pocházející z Polska, Haliče a Ukrajiny, kde se rozvíjelo zvláště v 19. století).

Dalším autorem, který mě doprovázel na nikdy nekončící cestě k vnitřní celistvosti, plnému prožívání života a radosti z něj, byl německý jezuita Hugo Enomiya‑Lassalle, který se stal misionářem v japonské Hirošimě a 6. srpna 1945 zde byl zasažen atomovou bombou. V šedesátých letech 20. století začal studovat zen buddhismus, stal se skutečným zenovým mistrem a v Evropě pořádal nejrůznější zenbuddhistické retreaty.

To, že o něčem hovoříme a něco ponecháváme stranou, jsou podstatné prvky našeho vnímání světa.

Ústředním bodem všech tří autorů, kteří to ve svém životě neměli jednoduché a museli překonávat řadu překážek, je probuzení vědomí, snaha o uvědomování si sebe v kontextu těla a spolužití s druhými a skutečné umění žít život naplno založené na vědomém prožívání z vlastního vnitra, a to nijak násilně, ale z prosté radosti z bytí.

…a pokračuje s druhými lidmi

V posledních letech se intenzivně zabývám tzv. postmoderním myšlením, např. sociálním konstruktivismem a konstrukcionismem (Peter Berger, Thomas Luckmann – kniha Sociální konstrukce reality, Kenneth Gergen), který tvrdí, že sociální realita jevů okolo nás není dána „zvnějšku“, někým objektivně daným, ale realitu si tvoříme (konstruujeme) sami, především v jazyce – tedy způsobem používání jazyka.

To, že o něčem hovoříme a něco ponecháváme stranou, jsou podstatné prvky našeho vnímání světa. Velmi podstatné je také to, jak o věcech hovoříme, protože tím tvoříme vlastní realitu.

Tyto směry jsou velmi blízké názoru, že neexistuje objektivní realita, ale mnoho různých realit všech aktérů sociálního systému, který se navzájem ve svých interakcích ovlivňuje a usiluje o rovnováhu (tedy nikoli pouze sám člověk v sobě usiluje o rovnováhu, ale funguje tak celý systém, např. rodina, pracoviště, ale i společnost) se všemi důsledky, příjemnými i nepříjemnými.