Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Amputace nežádoucí části osobnosti

Měli vás rodiče rádi takové, jací jste? Nebo přijímali jen vaši „hodnou“ část a upravili si vás?

Ze seriálu: Knihovnička Psychologie.cz

Martina Porkertová

Martina Porkertová

24. 7. 2013

V knihách mě oslovuje moudrost předávaná prostřednictvím příběhů a sdělení lidí, kteří byli ochotni se takto podělit o část své duše.

Můj nejsilnější zážitek s literaturou se odehrával asi tak ve věku mých dvanácti let, kdy jsem chodila tajně do tátova pokoje poslouchat desky. Vedle elpíček jsem objevila i štos Zápisků z Apolináře. Byl to cyklostylovaný informační bulletin z protialkoholní léčebny u Apolináře, kam přispívali pacienti, lékaři, sestry i přátelé a příznivci.

S Beatlesákama na uších jsem se začetla a nemohla jsem přestat. Fascinovala mě nejspíš ta opravdovost, s jakou pacienti líčili své životní příběhy a zážitky z léčebny, a také srozumitelně podaná odborná vyjádření a postoje lékařů a sester. Každý den jsem pak letěla ze školy rovnou domů, abych mohla co nejdéle hltat Zápisky, než se táta vrátí. Myslím, že tehdy to celé začalo, příběh „Psychologie a já“.

V začarovaném kruhu vlastní nejistoty

Další zásah má na kontě knížka švýcarské psychoanalytičky Alice Millerové Dětství je drama. Četla jsem ji v období své individuální psychoterapie, což se ukázalo jako velká výhoda, protože jsem díky četbě dospěla k „hrozným“ zjištěním, o která jsem se pak mohla podělit a bezpečně je zpracovat.

Když rodiče akceptují jen „hodnou část“, dítě nežádoucí emoce vytěsňuje. Nemůže si je dovolit – riskovalo by život.

Nejpůvodnější potřebou dítěte je, aby bylo chápáno a respektováno takové, jaké je, tedy i když je zlé, ošklivé či zlobivé. Potřebuje vědět, že pocity jako smutek, zlost, zklamání či strach jsou sice nepříjemné pro ně i okolí, ale je v pořádku je prožívat. Že tím neztratí lásku svých rodičů. Když rodiče akceptují jen tu hodnou část (protože to sami tak v dětství zažívali), dítě pak nežádoucí emoce vytěsňuje. Nemůže si je dovolit, protože by riskovalo život. Ztráta rodiče totiž představuje pro malé dítě smrtelné nebezpečí. Postupně ale ztrácí samo sebe, přístup ke svému prožívání, ke svým emocím a potřebám.

Jeho vnímání vlastní hodnoty je založeno na tom, že má určité požadované kvality (falešné Já), ale na to, co doopravdy cítí, se nemůže spolehnout. Je odcizeno samo sobě, závislé na potvrzení svých rodičů, později dalších autorit, partnerů a – nakonec svých vlastních dětí. Nic příjemného, autorka to říká natvrdo: dítě je k potvrzování vlastní hodnoty velmi dobře použitelné. Můžeme jej vychovávat k obrazu svému, zjednat si úctu, lásku a obdiv, cítit se skvělí a silní. Ale jen když se dítě chová podle našich představ… A historie se opakuje. Brrr.

Naštěstí Alice Millerová dochází i k řešení, byť ne snadnému, rychlému a bezbolestnému. Happy-end v této knížce nenajdete, ale dobrá zpráva je, že v pozdějším díle autorky se objevuje mnoho příběhů lidí, kteří takovou cestu zvládli.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Duševní a vědomé

Naopak dílo Viktora E. Frankla, zakladatele psychologického směru logoterapie, mi pomáhá se „spravit“. Frankl pro mě nabízí východisko. Vše od něj je skvělé, nejlepší vhled do jeho vidění světa jsem dostala nejspíš díky knížce Lékařská péče o duši. Psychoanalýza se podle autora snaží o to, aby se duševní stalo vědomým. V logoterapii se naproti tomu vědomé stává duchovním. Klíčem je vědomí smyslu. Smyslu života.

Pro mě se stalo cestou ke smyslu Franklovo pojetí hodnot, hlavně postojových. „Lidé nejen že mohou dále žít bez toho, co z nějakého důvodu nemohou mít, ale mohou vidět kus smyslu svého života právě v tom, že své neštěstí vnitřně překonají, že na něm porostou…“  A já mu to věřím. Profesor Frankl totiž vychází nejen z teoretického poznání a rozsáhlé praxe s klienty, ale také z hluboké osobní zkušenosti v mezních životních situacích. Projít koncentračním táborem a transformovat tuto zkušenost do tak jedinečného přínosu světové psychologii a filosofii, tomu říkám frajeřina.

A nakonec Morgan Scott Peck a jeho kniha Nevyšlapanou cestou. K němu se vracím nejčastěji. Opět je to jeho příběh, jeho postoje, jeho vnímání různých filosofických a psychologických témat. Taková malá knížka, obsahující ohromnou encyklopedii. Vždycky tam najdu, co hledám.

Diskuse 0

Martina Porkertová

psycholožka, psychoterapeutka, lektorka

www.porkertova.com