11. 7. 2013
Mám dvě děti, takže sepisování obsahů povinné četby patřívávalo k mým oblíbeným zálibám, stejně jako popisy obrazů a slohové úlohy na téma, jak jsem strávil/a prázdniny. Přes profesionalitu, kterou jsem se honosil, se synkovi podařilo uniknout mému cenzorskému dohledu a do závěru plastického popisu Slavíčkových Kameniček vpravit větu: Ta paní vede za ruku krávu. Dcera zase na nás málem poštvala sociálku, když korunovala svůj popis Ladovy Hospodské rvačky poetickým zhodnocením: Z obrazu na mě dýchá klid a pohoda.
Beru proto výzvu šéfredaktora, abych čtenáře Psychologie.cz seznámil s literaturou, na niž jsem se nachytal – od elévských let až do dneška – a na kterou mám nachytat také vás, spíš jako průpravu na další práci s dorůstajícími vnučkami než jako doporučení povinné četby. Především proto, že vím, že primárním úkolem je, které knihy z těch mnoha, jež mi učarovaly, mohu vypustit, aniž by mi krvácelo srdce a hryzalo mě svědomí.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné