Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Kolik alternativy je příliš?

Děti musejí naše tápání a hledání projít s námi. Některé dospějí dřív, než se najdeme.

Monika Hodáčová

Monika Hodáčová

16. 12. 2014

Potkala jsem děti z vegetariánských rodin, které na škole v přírodě s ohromnou chutí jedly maso, i takové, které by za sladkost udělaly téměř všechno. Děti toužící znát stejné filmy jako jejich spolužáci a mít stejné hračky. A také jsem potkala vyčerpané nervózní maminky, jejichž ohromné úsilí o vše zdravé, hodnotné a nekomerční jejich děti bojkotovaly. Je vše alternativní hodnotné, kvalitní a jednoznačně správné? Nebo naopak naivní, omezující a hodné výsměchu? Není podobná kategorizace příliš zjednodušující?

Když přišel čas školní docházky mých dětí, velmi jsem zvažovala, co by pro ně bylo nejlepší. Nakonec jsem se přiklonila k tzv. alternativní škole. I tam sice vidím mnohá úskalí, je ale asi jasné, že nejsem ta, která by na vše alternativní nahlížela s despektem. Do určité doby jsem si dokonce myslela, že by to mohla být moje cesta. Vždyť mnoho lidí v mém okolí se na mě dívalo jako na blázna s podivnými hodnotami.

Záhy jsem ale zjistila, že pro tu opačnou skupinu jsem alternativní málo. Nenosím dlouhé sukně, nezavrhuji techniku, ráda si zajdu do skvělé restaurace a klidně si užiju dovolenou v hotelu. A nakonec jsem pochopila, že prostě k žádné skupině patřit nemusím a ani nechci, že svět je barevný a je jen na nás, co si z něho vybereme. Tento článek také nemá být o tom, co je lepší, ale o správné míře, nadhledu a toleranci.

Pocit vyřazení ze společnosti, zážitek odmítání a chybějící prostor pro sdílení jsou určitě jedním ze střípků na vahách tíhy života.

Nedávno jsem se potkala s dobrým kamarádem a samozřejmě došla řeč i na děti a jejich školy. Zmínil také televizní příběh o šikaně chlapce z rodiny, která žila hodně jinak, hodně alternativně. Mluvili jsme o tom, jaké má rodič právo vnucovat dítěti svůj životní styl i za cenu, že odlišné zvyklosti dítě vyloučí z běžného dětského kolektivu.

Uvědomila jsem si, že už dva z vrstevníků mých dětí spáchali sebevraždu. Oba byli kluci na VŠ, oba velmi inteligentní – ale prostě jiní.

U sebevražd mladých lidí hraje samozřejmě roli řada faktorů a nedá se říct, že by se nějaké společenské skupiny dotýkaly více. Společným pocitem těchto mladých je ale beznaděj, strach z budoucnosti. Pocit vyřazení ze společnosti, zážitek odmítání a chybějící prostor pro sdílení jsou určitě jedním ze střípků na vahách tíhy života.

Nejlepší pro koho?

Myslím, že někde vzadu by měl mít rodič stále na paměti, že i když se snažíme dát dětem to nejlepší, nemusí to být nutně nejlepší pro ně. Pokud se má dítě učit zvládat vztahy, je také povinností rodiče pomoci mu zařadit se do kolektivu, naučit ho žít ve společnosti, byť k ní má třeba výhrady. A také mu dát možnost hledat si vlastní cestu.

Někdy mi přijde trochu smutné, že děti musejí naše tápání a hledání často projít s námi, a někdy jsou dospělé dřív, než se najdeme.

Znám i rodiny, které po zkušenostech s určitými krajnostmi našly svoji cestu. Znám Petru, která si jako mladá vzala opravdu alternativního muže. Jistě jí imponoval a propagoval podobné hodnoty jako ona. Žili na samotě bez elektřiny a podobných zbytečností. Tam se jim také brzy po sobě narodily dvě dcery.

Potkala jsem ji o řadu let později. Je podruhé vdaná, se svým mužem žijí na vesnici, soukromě hospodaří a nemají to snadné. Má dvě další děti, které porodila doma. Dům mají vybavený veškerou moderní technikou, všechny děti jsou majiteli nezbytných technických vymožeností a je jim v přijatelné míře dostupné vše, co jejich vrstevníkům. Jsou společenské a nemají v kolektivu problémy.

Moudrost je nejlepší alternativa

Řekla bych, že dnes Petra není alternativní žena, ale moudrá žena. Je velmi trpělivá, laskavá, tolerantní, ale i pevná (a taky má své chybičky, samozřejmě). Sama si našla právě a jen svoji cestu a svým dětem pomáhá hledat tu jejich. Zní to možná trochu neuvěřitelně, ale je to tak, jde to.

Jenom mi někdy přijde trochu smutné, že děti musejí naše tápání a hledání často projít s námi, a někdy jsou dospělé dřív, než se najdeme. Pak by bylo na místě jim říct:

  • Dělali jsme to nejlepší, co jsme uměli, i tak jsme se dopustili chyb, vědomých i nevědomých. Promiň. Teď je na tobě, jak se svým životem naložíš. Asi se jako tvoji rodiče nedokážeme zbavit všech svých očekávání, ale budeme se snažit ti s nimi nekomplikovat život. Nemusíš se na nás ohlížet (mluvíme samozřejmě o rodičích, kteří ještě nepotřebují žádnou pomoc), i když patříme k sobě.

Možná by stačilo zaujmout takový vnitřní postoj. To však rodič často nedokáže, a pak je na nás, dospělých dětech, abychom zaujaly tento postoj samy. Většina z nás ale ví, jak je i v dospělosti těžké vymanit se z rodičovských očekávání. Nenakládejme tedy toto břemeno alespoň na své děti.

Nakonec je přece všeobecně známé, že příklad vychovává nejvíce, a naše děti nás moc dobře znají a vědí, co my považujeme za správné. Dávejme jim tedy postupně svobodu, jestli a jak chtějí naše očekávání naplnit, i možnost být samy sebou. S vědomím, že u nás, rodičů, je ten bezpečný prostor, kde se dá bez obav mluvit o problémech a hledat odpovědi na otázky.

Diskuse 0