Mnohdy zůstáváme v nevyhovující situaci, která nám přináší velký stres, protože nemáme odvahu a možná ani prostředky hledat lepší řešení. Psychická nepohoda si ale na našem životě vybírá velkou daň. Tuto skutečnost bychom měli zahrnout do svých úvah, když zvažujeme pro a proti. Nejhorší totiž nebývá to, co už zkrátka nesneseme, ale právě to, co ještě vydržíme.

25. února 2022 překročila ukrajinsko‑polské hranice červená Octavia. V ní seděly dvě ženy a na zadním sedadle spal malý chlapec. Přestože se ženy snažily chovat jedna ke druhé kamarádsky, bylo mezi nimi znatelné napětí. Měly stejné jméno, ale jinak byly velmi odlišné. Spojovala je ovšem ještě jedna věc: vztah se stejným mužem.

Byla jsem to já a současná žena mého bývalého manžela; právě ona byla příčinou našeho rozvodu. Po příjezdu do Prahy jsme začaly bydlet v jednom bytě – spaly jsme na stejné posteli a praly prádlo v téže pračce. Starala se o mého syna, když jsem byla v práci, a 8. března mi dala dárek k MDŽ. Nosila jsem jí jídlo a koupila jsem vitamíny pro budoucí maminky (je těhotná) – dala jsem jí je pod polštář jako překvapení. Ona vařila a já jsem uklízela.

Ne, nestaly se z nás kamarádky, naopak: brzy jsme se přestaly i zdravit. Veškerá naše komunikace se zredukovala na připomínky z její strany a prosby z té mojí. Pořád jsme bydlely spolu, protože to bylo praktičtější a levnější. Kvůli tomuto soužití se u mě ale vyvinul chronický stres. Cítila jsem často úzkost a pokaždé, když vzala do ruky něco, co jsem měla ještě z dob mého manželství, chtělo se mi zakřičet: „Ruce pryč z mých věcí!“ Pak mi začalo škubat v noze, což bylo nepříjemné hlavně v noci.

Ani ona, ani já jsme si nikdy nedaly najevo žádnou agresi, pokud nepočítáme vzájemné dary – psychoanalytikové považují podobné věci za kreativní projev potlačeného vzteku. Cítily jsme silné nepohodlí ze vzájemné přítomnosti, ale ignorovaly jsme ho. Moje noha měla lepší emoční inteligenci než její majitelka: pořád mi připomínala, že něco není v pořádku. Jsem jí vděčná.

Péče o sebe

Postarat se o sebe v mém případě znamenalo dostat se z nezdravé situace, kterou vytvořila válka. Zprvu to nebylo příliš patrné, ale postupem času jsem si začala klást otázku: Mohu vůbec pracovat jako psycholožka, když sama žiju v neustálém stresu? Svým klientům pravidelně připomínám, jak důležité je pečovat o sebe a svůj psychický komfort. A já? Připadala jsem si jako výživový poradce, který doma jí hamburgery.

Pokud jste pod vlivem chronického stresu, po určité době pocítíte, že se zhoršila vaše schopnost učit se nebo plánovat, také klesá vaše sebeovládání. U mě to znamenalo, že jsem nedokázala vstřebávat nové informace, cítila jsem se fyzicky slabá a často jsem se zlobila na svého syna.

Proto jsem se po měsíci soužití s manželkou mého bývalého muže odhodlala k aktu péče o sebe: přestěhovala jsem se. Momentálně si pronajímám pokoj u velmi milé české rodiny se třemi dětmi. Cítím se tu příjemně a moji noví „spolubydlící“ jsou z říše snů.

Podobný vývoj událostí se, přiznejme si, dá těžko předvídat, protože nikdy není předem jasné, že si skutečně polepšíte. Momentálně studuji, pracuji s klienty, hraju si se synem. A píšu vám o svých zkušenostech v emočně příjemné atmosféře, i když čtyři děti dělají neuvěřitelný povyk.

Na miskách vah

Žijete v situaci, která vás dlouhodobě ničí? Východisko vám pomohou najít poctivé odpovědi na tyto otázky:

• Co se přesně děje?
• Proč se mi to nelíbí?
• Jaký druh nepohodlí mi to přináší a čím?
• Jak to můžu změnit? Co je v mé moci?
• Jak jsem na tom s energií – nepotřebuju si hlavně odpočinout?

Jednoduché a stručné odpovědi na tyto otázky vám pomohou lépe porozumět tomu, jak v tuto chvíli vypadá váš svět. Moje odpovědi zněly takto:

„Žiju s partnerkou mého bývalého manžela. Nelíbí se mi to, protože ve mně probouzí nepříjemné vzpomínky. Jsem kvůli tomu nervózní a utrhuju se na syna. Můžu jít bydlet jinam. Znamená to utratit nějaké úspory. Odpočinek budu potřebovat i pak, ale po přestěhování budu v lepší emocionální pohodě.

Jakmile se přistihnete, že odpovídáte „ano, ale…“, lze předpokládat, že vám život v nepohodě přináší nějaký sekundární přínos. Na tom je možné pracovat – ať už samostatně, nebo s psychologem.

Závěrem chci všem čtenářům popřát, aby byli v organizaci dobrého života vytrvalí. Pečujte o sebe!