13. 7. 2026
„Jedu na autopilota. Práce, rodina, povinnosti. Když večer doma všechno utichne a svět se na chvíli zastaví, cítím prázdno. Scrolluju na sítích, snažím se něčím banálním zaměstnat. Kde jsem v tom všem vlastně já?“ ptá se klientka skrytá pod pseudonymem Alena. Ve filmu Paola Sorrentina Milost zaznívá opakovaně věta: „Komu patří naše dny?“ Tato otázka dobře vystihuje situaci, kdy ve všednodenním shonu nejsme schopní vypnout a zastavit se. Neprodukovat, nehonit výsledky, neplnit jeden úkol za druhým a neodškrtávat seznamy. Nejsme v kontaktu sami se sebou.
Moje matka se mnou prožívala složité těhotenství, líčí Alena. Když byla v pátém měsíci, zemřela jí vlastní matka. Po mém narození veškerou radost zkalil mámin smutek a neštěstí. Celé dětství jsem cítila, že jsem tak trochu na obtíž. Měla jsem pocit, že mámu musím chránit před vlastním, nevyžádaným „zlobením“.