Známe to všichni. Někdo nám něco říká a my reagujeme na to, co říká. Připadá nám to logické. To, co nám druhý říká, však není většinou to, co chce. Důvodem je, že nám sděluje své pozice, nikoli své potřeby. Tím dochází k častým a zbytečným nedorozuměním.

Například žena říká muži: Říkala jsem ti, ať mu dáš tu bundu. Podívej se, vždyť je úplně zmrzlý. Pokud muž bude vnímat jen to, co jeho žena říká, pak se ho reakce ženy může dotknout, protože si ji třeba vyloží tak, že si o něm ona myslí, že je neschopný. Tato jedna věta tak může rozproudit poměrně výživnou výměnu minulých křivd.

Když si však tento muž položí otázku, proč to jeho žena říká, napadne ho, že se možná o jejich syna bojí, nebo že chce

• aby byl na společné dovolené, na kterou jedou za pár dní, zdravý
• aby na ni on jako její muž více dal
• aby bylo to, co ona říká, pro něj více důležité

…a mnoho dalších možných důvodů.

A naopak: pokud by si žena před tím, než vymyslela vlastní vysvětlení a cokoliv muži řekla, položila otázku, proč muž synovi bundu nedal (nebo by se ho na to zeptala), pak by se možná dozvěděla skutečný příběh. Ten se může, ale i nemusí shodovat s tím, který si v hlavě vytvořila.

Nejspíš by pak reakce obou více odpovídaly příběhu, který se odehrál, a nejspíš by se oba cítili méně ukřivdění, naštvaní a nepochopení nebo ne tolik „k ničemu“.

Potřeby a pozice

Zkusme si vzpomenout. Když jsme byli malí, do určitého věku jsme zcela, později z části říkali, co si myslíme, jak se cítíme. Říkali jsme na rovinu a bez okolků své potřeby. Neřešili jsme, co si o nás kdo pomyslí, když to „řekneme na plnou pusu“, neplýtvali jsme energií na vymýšlení zástupných důvodů, které vypadají „líp“. Komunikovali jsme tehdy zkrátka na úrovni potřeb, a ne pozic.

Stejně tak vše, co nám dospělí říkali, jsme brali doopravdy – tedy že chtějí to, co říkají. Jenže dospělí často komunikovali již v pozicích: často neříkali, co si skutečně mysleli, ale co se zrovna „hodilo“, bylo „správné“ atd.

Můžeme se znovu postavit za to, co si přejeme, co cítíme, co potřebujeme, můžeme znovu převzít odpovědnost za sebe.

A tak se stalo, že my jako děti jsme v touze po přijetí našimi rodiči více či méně ztratili sebe a začali říkat něco jiného než to, co si myslíme, co chceme či potřebujeme – v domnění, že právě tím to, co potřebujeme, dostaneme. Jak to ale můžeme dostat, když ostatní (stejně jako my) reagují na to, co říkáme – a to, co říkáme, není často to, co skutečně potřebujeme?

Pak jsme se i my stali dospělými a ze sdělování našich pozic místo potřeb se stala samozřejmost. Tak jsme si do života přivedli mnoho zbytečných věcí a vedle toho mnoho zbytečných nepříjemností a nedorozumění, které někdy končí až u soudu či jiných autorit.

• Co kdyby ke konfliktu vůbec nedošlo, nebo by nebyl tak hluboký? Kdybychom vzájemně odhodili pozice a skutečně řekli, co cítíme, co chceme, co je důvodem našeho jednání?
• Co když ten druhý nemá problém vyhovět té naší skutečné potřebě?

Nikdy není pozdě. Můžeme se znovu postavit za to, co si přejeme, co cítíme, co potřebujeme, můžeme znovu převzít odpovědnost za sebe – tím, že budeme sdělovat své potřeby, a ne je skrývat za zástupné důvody, pozice.

Převezměme odpovědnost za svá minulá rozhodnutí komunikovat s ostatními v pozicích a pokusme se uzavřít sami se sebou novou dohodu postavit se za sebe, za svá přesvědčení. Povede to nutně k tomu, že začneme sdělovat potřeby, a ne pozice.

Co když to sami nezvládneme?

Není to lehké. Je to ale jediná možnost, jak si dát vzájemně šanci se respektovat, což neznamená nutně spolu souhlasit. Tím se trefí dvě mouchy jednou ranou, neboť nejen že se sníží nedorozumění s lidmi okolo nás, ale v našem každodenním životě se začnou více objevovat lidé a činnosti, které lépe odpovídají našemu založení, což nám dá šanci projevit sebe a žít naplněný život.

Pokud jste se již dostali s někým do konfliktu a je zatím v takové fázi, že jste schopni (všichni zúčastnění) přepnout z pozic na potřeby bez pomoci osoby z vnějšku, pak neváhejte, nepromarněte tento čas a vyřešte si danou záležitost sami.

Pokud to již nejde, vezměte na pomoc prostředníka, tedy osobu, které důvěřujete. Může to být váš společný přítel, člen rodiny, nebo mediátor jako osoba, která je proškolena v komunikačních a mediačních technikách a má tu výhodu, že s ní nemáte vůbec žádné vazby. Může vám to pomoci přepnout z pozic na potřeby a váš konflikt vyřešit.

Ať už za pomocí třetí osoby nebo bez ní, jakmile se začnete bavit o potřebách a ne o pozicích, najednou v sobě objevíte řeč, kterou jste kdysi znali jako jedinou. Nezřídka zjistíte, že žádný konflikt není, protože to, co skutečně potřebujete, není v rozporu s tím, co potřebuje ten druhý.