Polovinu života mám za sebou. Vychovala jsem dvě děti. Užila jsem si dost vzletů a pádů a vyslechla mnoho osudů. Měla bych už vědět, co je správné a co je chybné, ale… Znenadání a nepřipravená jsem dostala lekci, která mě nejen donutila k bilancování, co jsem udělala dobře a co špatně, ale také změnila můj pohled na význam slova POMÁHAT.
Onen významný štulec do žeber jsem dostala od batolete, které se poprvé odvážně postavilo na vlastní nejisté nohy a rozhodlo se vykročit do světa. Moje vnučka umí tátá, mama, papů, hačí a hop. K vyjádření potřeb taková slova nestačí, a tak nespokojenost projevuje pláčem, spokojenost smíchem a všechno ostatní rukama a nohama. Právě její prostá a zároveň výmluvná gesta, co ode mne očekává, mě usvědčila z chyb, které jsem ve výchově svých dětí nadělala.
Bylo pro mě výhodnější, když moje děti věřily mému úsudku, protože jsem se při tom cítila velká, silná a dobrá.
Postavit se z bezpečných čtyř na dvě nejisté nožičky pro ni znamená vystavit se riziku bolestivého pádu, v ideálním případě na zadek, ale často přímo na hlavu. Je pochopitelné, že jsem nebezpečně se kymácejícímu človíčku vnucovala svou ruku, abych ho zachránila, ale byla jsem odmítnuta rozhodným mávnutím ruky, což evidentně znamenalo JÁ SAMA! Až když se začala bát, zda se nevydala příliš daleko, vyjádřila svou novou žádost ručičkou tápající po podpoře: PODRŽ MĚ!
Proč mi to dřív nedošlo? Moje děti se určitě chovaly stejně, ale moc jsem na ně spěchala. Aby už chodily, aby už mluvily, aby už mě tolik nepotřebovaly. Nejsem žádným expertem na rodičovství, ale kdo jiný než rodič by měl být svým dětem nablízku, aby včas poznal, kdy ho děti opravdu potřebují a kdy se naopak chtějí pokusit situaci zvládnout samy?
Velká, silná, dobrá máma
Své děti jsem učila mluvit, abychom si mohli vyměňovat informace, kde se pasou mamuti a kde zrají borůvky. Učila jsem je přemýšlet ve slovech, abychom byli rychlí, hbití, abychom mohli sdílet své myšlenky.
Říkala jsem jim udělej to takhle a takhle s nejlepším přesvědčením, že jim pomáhám, protože já přece vím, jak je to správně. Bylo pro mě výhodnější, když věřily mému úsudku, protože jsem se při tom cítila velká, silná a dobrá. Ale nikdy „před vnučkou“ mě nenapadlo, že moje děti se u toho mohly cítit malé, slabé a špatné. Že si do života mohly odnést vážné pochybnosti o svých vlastních schopnostech.
Nepotřebuje, abych jí proaktivně pomáhala růst, ale abych byla s ní.
Šlo mi o moje pocity, a proto jsem nevědomky a s dobrým úmyslem popírala pocity mých dětí. Říkala jsem jim to zvládneš, když šátraly po mé ruce v tiché panice. Přesvědčovala jsem je to dokážeš, místo abych je podpořila tak, aby moje přesvědčování nepotřebovaly. Rezolutní gesta batolat vyjadřující jejich základní potřeby se během let ztratila ve slovech, které je dnes tak obtížné rozklíčovat.
Už nemávají rukou JÁ SAMA. Už si netroufnou požádat o podporu, když se nebezpečně kymácejí. Moje velké děti si to dělají po svém a raději mi nic neřeknou, aby neriskovaly můj nesouhlas. Kdyby totiž i nadále chtěly zůstat hodnými a poslušnými dětmi velké mámy, doháněly by chybějící životní lekce ve vyšším věku, protože bez nich by se nestaly opravdu dospělými.
Potřebujeme chybovat
I malá vnučka je ve svých instinktech moudřejší než já. Velmi dobře ví, že bez vlastních chyb by se nikdy nenaučila sama chodit, stavět kostky na sebe, psát, číst a počítat, jezdit na kole a autem, najít si vhodného partnera, založit rodinu, vychovávat děti či budovat kariéru založenou na zdravém sebevědomí.
Využívejte celý web.
PředplatnéNové věci trpělivě zkouší, dokud se jí nepovedou. Nepotřebuje, abych jí proaktivně pomáhala růst, ale abych byla s ní. Aby se mohla spolehnout, že ji vnímám a že ji včas ochráním před zraněním, které by ji mohlo zbavit odvahy jít dál.
Díky své vnučce jsem konečně pochopila všechny důsledky nevyžádaných rad a vnucované pomoci a to nejen u batolat, ale obecně ve vzájemných vztazích mezi lidmi. Jako kdybychom příjemcům (či vyvoleným obětem?) dávali najevo, že je podceňujeme. Každý z nás, malý či velký, by měl mít právo si svobodně zvolit, zda chce pomocnou ruku s vděčností přijmout, nebo naopak beztrestně odmítnout.
