Některé rodiny na sklonku léta plynou s časem, nic neřeší a intuitivně se jim více či méně daří nasměrovat své děti z koupaliště do lavice. Jiné rodiny však prožívají úzkost a konec prázdnin je pro ně prostě téma. Je to „jinými dětmi“, nebo „jinými rodiči“?

Loni v říjnu ke mně do ordinace přišla nešťastná maminka s šestiletým klučíkem, kterému škola po měsíci v první třídě doporučila vrátit se do školky s tím, že „nemá vypsanou ruku“. Matka tomu nerozuměla, vždyť dítě prošlo bez velkých problémů zápisem a ani já neshledal během prvního setkání známky psychomotorického či sociálního opoždění. Kde se to tedy zadrhlo?

Další reálný příběh: Před létem mě kontaktovali rodiče dvanáctiletých dvojčat s tím, že potřebují poradit s rozvržením prázdninových aktivit – dovolené, letního tábora, pobytu u babičky. Z loňského léta měli špatnou zkušenost s nástupem dětí do školy: u potomků se objevily problémy s ranním vstáváním, poznámky za vyrušování při vyučování, celková podrážděnost. Tomu chtěli letos předejít.

A do třetice – minulý týden mi telefonoval otec desetileté Janičky s prosbou o konzultaci ohledně „navykacího programu na školu po prázdninách“. Trochu jsem tušil, co tím myslí; zřejmě četl stejné články v novinách jako já. Když jsme se sešli, byl jsem rozhodnutý jeho ambice trochu krotit a zachránit tak dítěti poslední týden prázdnin, ovšem ukázalo se, že tatínek ví, o čem mluví.

Janička byla bystrá malá slečna s diagnostikovaným Aspergerovým syndromem – vrozenou odlišností ve vývoji osobnosti. Součástí této diagnózy je snížená schopnost přizpůsobit se změnám a menší schopnost snášet stres. Bylo mi jasné, že Janička skutečně bude potřebovat s přechodem z prázdninového rytmu do školního pomoci.

Na těchto příkladech chci demonstrovat, o jak různorodé téma se jedná. Pro lepší orientaci rozdělím problém do tří škatulek: prvňáčci, děti v pohodě a děti s handicapem. Spíš než rýsovat ostré hranice chci ukázat, že každou situaci je třeba posuzovat v kontextu, předem ji nedramatizovat ani nebagatelizovat.

Prvňáčci, těšte se

Nejen psychologové, ale i zdraví rodiče a učitelé vědí, že pro prvňáčky je nejdůležitější, aby se jim ve škole líbilo – aby se cítili v bezpečí, kompetentní a aby vnímali od rodičů i učitelů podporu a povzbuzení. K úspěšnému startu je třeba dostatečná školní zralost dítěte, ale také dobré vyladění rodičů.

Největší chybou je, když rodiče své úzkosti a pochybnosti přenášejí na děti, a zde to platí dvojnásob. Jde o důvěru

• ve vlastní dítě: je přiměřeně samostatné a s pomocí si poradí
  
• v systém: škola není dokonalá, ale je pro naše dítě dost dobrá
  
• v sebe: problém budeme řešit, pokud nastane
  

Na rozdíl od mateřské školky je škola výkonově orientovanou institucí, na což si děti musejí postupně zvykat. Tento proces není dobré nijak uspěchat, proto by se rodiče měli zpočátku zajímat spíše o to, jak se jejich dítko ve škole cítí, jak se mu daří mezi spolužáky, jak se mu líbí pan učitel či paní učitelka, jaké má nové zážitky. Pokud prvňáček dostane jedničku nebo se mu něco podaří, jistě se pochlubí sám.

Co tedy dělat poslední týden v srpnu? Nejlépe se v praxi osvědčilo společně se s dítětem na nástup do školy těšit.

Dítě v pohodě nechte být

Jak vypadá dítě, které je stran školy v pohodě? Tímto vágním označením myslím největší skupinu dětí, pro které není škola ničím novým a zároveň netrpí nějakou komplikací v podobě handicapu či třeba reparátu. Přizpůsobivější děti obvykle nemají problém přejít z prázdninového režimu na ten školní, stačí jim pořádně se na první školní den vyspat. Hodně pomáhá dobrý kolektiv spolužáků – děti se spíše než na učení těší na své kamarády, které dva měsíce neviděly.

Své děti známe: víme‑li, že změny nemají rády a potřebují svůj čas, nevyšleme je do školy ještě se zbytky opalovacího krému z dovolené či s batohem z letního tábora. Pomůže klidný víkend a obrnit se před stížnostmi z prvního školního týdne, které prostě přijdou – a přejdou.

Jedna třináctiletá puberťačka mi řekla, že do školy se jí jde lépe, když je „totálně vyprázdninovaná“. Myslela tím, že si o prázdninách užije hodně rodiny, nicnedělání, zážitků a věcí, na které během školního roku nemá moc čas. Je nasycená, od školních povinností odpočinutá, a tedy připravená vyběhnout na další dostihový závod s učením, kamarády, koníčky…

Rozhodně nedoporučuji rodičům, které mají „děti v pohodě“, aby je o prázdninách vedli k nějakému učení včetně drilu cizojazyčných slovíček. Škola je dnes velmi náročná a děti si potřebují skutečně odpočinout. Jazyk se dá trénovat zábavnější formou v podobě nějaké knížky nebo filmu, počítání pak přidělením přiměřeného kapesného.

Děti s handicapem: podle jejich potřeb

Do školy chodí docela dost dětí, které mají situaci těžší než ostatní – trpí některou z forem poruch učení, ADHD či poruchou autistického spektra. Zde bych bral obavy a zájem rodičů velmi vážně, ovšem zdráhal bych se dávat nějaké obecně platné rady.

Někdy takové děti skutečně potřebují během prázdnin trénovat čtení či psaní. Jiní rodiče věnují delší dobu na přípravu změny režimu. U těžší poruchy hyperaktivity a pozornosti se s odborníkem řeší změna medikace. Zde určitě platí, že dobrá příprava je půlkou úspěchu, ovšem intenzitu přípravných aktivit je velmi vhodné konzultovat s dětským psychologem či psychiatrem, abychom něco nepodcenili či nepřehnali.

Na rodinnou terapii ke mně docházela rodina s desetiletým synem trpícím autistickou poruchou a patnáctiletou dcerou, která trpěla nedostatkem pozornosti. Rodiče chtěli dceři vynahradit dlouhodobý deficit, a tak jí vyhověli v jejím přání letět na dovolenou k moři. Vybrali zájezd v druhé půlce srpna a poprvé vyrazili všichni, tedy i s autistickým synem.

Kromě běžných a očekávaných problémů v letadle a přeplněné hotelové jídelně (synek měl záchvaty úzkosti) vše proběhlo dobře, ale návrat domů třicátého srpna a nástup do školy o dva dny později – to bylo na chlapce už prostě moc. Na sezení v září dívka poznamenala: „Oba máme své potřeby, příští léto to sladíme lépe.“