K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Konec psychologie

Načteno mám. Je čas přestat se schovávat za články, zavřít všechny knihy a podívat se na tu svou.

Psychologické knihy a články nám poskytují často tolik potřebnou oporu, pochopení a rozuzlení. Když ale zpomalíme a začneme přemýšlet do hloubky… kdy nám ještě pomáhají, a kdy jsou již škodlivé? K čemu nás takové texty vlastně navádějí a nakolik s námi manipulují?

Měl bych být té knize vděčný, neboť mi zachránila spřízněnou duši: Kniha o lásce a přátelství od Thomase Moora přesvědčila mou kamarádku o tom, aby mi zůstala přítelem, ačkoli jsem se sám jako přítel nechoval. 

„Budu ráda, když si ji přečteš, já v tom našla klid a koneckonců, můžeš jí i trochu poděkovat, však víš…“

Pustil jsem se do čtení a od prvních stran jsem s knihou zápolil. Je to relativně dlouhá doba, kdy jsem si četl něco psychologického. Po několika stránkách jsem si připadal jak křeček, který obrací listy, ale vůbec nevnímá děj. Všechno dlouho trvá a ve výsledku se často dozvíte, co už víte dávno. Tím nepopírám, jak důležité je ty pravdy někdy opakovat.

Zdráhám se pokračovat, třicet stránek za mnou a s každou další si připadám, že mi ta knížka ukrajuje akorát tak čas. Jistě, sem tam nějaká inspirace, ale ve výsledku ji toužím zavřít a věnovat se něčemu jinému. A pak přijde strana padesát sedm, má poslední: Četba psychologických knih totiž mnohdy odvádí člověka od pozornosti k vlastní duši, protože myšlenky někoho jiného zaujmou místo, jež by mělo náležet osobní reflexi.

O čem to vypovídá?

Ukojit svou nejistotu

V desítkách knih, které jsem na téma psychologie přečetl, jsem vždycky hledal jisté ideálno. Metu, ke které bych měl směřovat. Vzorce chování, které byly ideální a společensky přijatelné. Na vše, o čem jsem přemýšlel a co mě tížilo, jsem nacházel odpovědi.

Rozuměl jsem všem zákoutím svých problémů a v jednotlivých článcích či úryvcích se o tom přesvědčoval. Tenhle článek na to koukal z jihu, tenhle ze severu. Fungovalo to stejně jako horoskopy. Když chceme, vždy si v něm najdeme to své, kus sebe. 

Vždyť my čtenáři psychologické literatury jsme všichni tak trochu psychology, nebo ne?

Veškeré šarlatánství funguje na podobném principu. Ač jsme osobnosti jedinečné, naše psychika má často leccos společného, univerzálně platného a každého se dotýkajícího. A když se onen článek netýká nás, určitě v něm nalezneme alespoň vzorce chování partnera, rodiče či jednoho z přátel. Najisto!

Nečteme to přece proto, abychom článek opustili bez analýzy sebe či někoho z bližních. Vždyť my čtenáři psychologické literatury jsme všichni tak trochu psychology, nebo ne?

Proč všechnu tuhle literaturu tak hltáme? Hledáme odpovědi na naše otázky, na naše temné noci duše, abych dostál Thomase Moora. Neznáme řešení, a tak hledáme nápovědu u moudrých autorů. Z jedné nápovědy se však postupně stává celý manuál postupů, postojů a vzorců chování, který nám ve výsledku naši už tak složitou situaci dál komplikuje. V článcích ukájíme svou nejistotu a strach nalézt řešení vlastní cestou.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Jen já sám

Zavřel jsem tu knihu na straně padesát sedm a chvíli přemýšlel. Jsem natolik zavalený všemi radami, že jsem postupně ztratil kontakt se sebou samým. Jedna rada mě posunula sem, druhá tam, další o kousek doleva a jiná zase směrem zpátky.

  • Kde teď ale vlastně jsem?
  • Jakou cestu jsem urazil a jsem schopný ji ještě mapovat?
  • Vím vlastně ještě, kdo byl ten, který se na onu cestu vydal, a posunul se vůbec někam?

Ve schopnosti rozumovat o problémech zcela jistě – znám mnoho kazuistik, přístupů a postupů, které jsou ale vlastně jen… neosobním mapováním reality, bez skutečného kontaktu se sebou samým.

Chtít se posunout kupředu bez skutečného pohybu je jako čtení časopisu o kulturistice bez skutečného cvičení.

To, proč mě ta četba od počátku tak iritovala, bylo právě tohle. Pocit, že do sebe soukám další nadílku rad, na které už ve mně ale není místo. Že zas a znovu ztrácím čas věnováním se „někomu a něčemu“ namísto sobě samému. A že to, co právě potřebuji, není několik dalších pouček a rad, ale sledování sebe sama a pocit, že veškerou energii věnuji tomu, co za to opravdu stojí.

Chtít se posunout kupředu bez skutečného pohybu je jako čtení časopisu o kulturistice bez skutečného cvičení. Pokud tedy chceme nějakou tu změnu naší tělesné či duševní schránky opravdu zažít… 

Načteno mám. Teď je čas na to neschovávat se za všemi dalšími články a knihami, ale nasadit kecky a jít to zužitkovat. Zavřít všechny knihy a podívat se na tu svou. Nadepsat holé řádky a naplnit je obsahem, který se týká nás. Je nejvyšší čas.