Před pár měsíci mi jeden úspěšný podnikatel řekl, že mi závidí, že se mohu sebrat a jít pracovat zase jinam. Že mě nedrží tzv. „zlatá klec“. Rozpovídal se o tom, jak před lety s velkým nadšením rozjel firmu, která dnes už jeho zápal nepotřebuje. Nejradši by svůj podíl prodal a šel do nového rizika. Ale nemá odvahu. Jsou na něm totiž závislí další lidé – manželka, která mu pomohla vytvořit podmínky pro podnikání tím, že mu dala zázemí rodiny (a tudíž se vzdala své případné kariéry), pak děti, v jistém smyslu i rodiče. A také zaměstnanci, za které cítí jistou odpovědnost. Přimělo mě to zamyslet se nad hodnotami. Jaké hodnoty lidé vlastně sdílejí? A jak vnímají svou hodnotu, hodnotu člověka vůbec? Napadlo mě, jak a nakolik tyhle věci spolu souvisejí.

O čem je toto dilema především? O odpovědnosti versus svobodě. Jak říká Jonathan Livingston Racek: „Můžeme vystoupit z lhostejnosti, objevit svou dokonalost, inteligenci a nadání. Můžeme být volní! Můžeme se naučit létat!“ Můžeme, a to je ohromné vědomí svobody. Jakou pro nás má hodnotu? Jak vystoupit ze zlaté klece a rozletět se jako pták?

Pro mnoho lidí má jistota hodnotu vyšší než svoboda, i když se nad tím výrokem čertí. Když jim řekneme „můžeš“, argumentují „to se ti řekne, ale já vlastně nemůžu, protože…“ protože bych přišel o jistotu, byl nezodpovědný vůči druhým, či nesplnil nějaká jejich (nebo i svá) očekávání.

Možná je dobré uvědomit si, která hodnota z těch, o něž nám při rozhodování jde především, je pro nás ta nejdůležitější. A takhle ji vzít jako pilířovou. Dál se už netýrat tím, že bych mohl… ano, mohl, kdybych chtěl. Ale je‑li pro mě důvod, proč bych nemusel (a tedy nechtěl), zásadní, pak výsledkem je, že momentálně nemohu.

Jsi stroj na vydělávání peněz, a tedy zabezpečení blízkých? Anebo jsi schopný člověk, kterému se podařilo tohle zázemí vybudovat?

Nejde ale jen o vlastní hodnoty. Jde také o to, jakou hodnotu pro nás mají druzí. Co pro nás znamená něco slíbit a dodržet to? Mít ohled k druhému, k jeho osobnímu prostoru, dokonce i k jeho pocitům?

Kdysi se mi jeden kolega svěřil, že byl donucen propustit některé své podřízené, aby si zachoval vlastní pozici. Neměl jediný pádný důvod, jen pokyn nového vedení. Kolega své podřízené tehdy propustil. Možná si prošel dlouholetou černou můrou svého svědomí, možná ne. Nevím. Nicméně je to zase o hodnotách. Jaký význam pro mého kolegu měli jeho podřízení? A hlavně, čím byl pro sebe on sám?

Možná to svádí k odsouzení. Zaprodal se, chránil vlastní flek, a tak sáhl po špinavých způsobech. Nechci posuzovat a už vůbec ne odsuzovat. Na celou věc nahlížím jako na balík hodnot mého kolegy. Pro něj, v dané době, mělo ustání místa vyšší level než čest. To je fakt, ať na něj nahlížíme jako na člověka nemorálního nebo obětujícího se nějaké ideji.

Vnitřní a vnější mantinely

S hodnotovým systémem, který ctíme, stejně jako s uvědoměním sebe sama se pojí morálka, společenské konvence a ve velké míře i náboženství. Vše zmíněné ukládá člověku, jak se nemá chovat. Chce se mi až říct, že pokud je dobro praktikované pouze pro tento důvod, nemá význam. Ale není to tak. Lidé potřebují jisté mantinely, které je zastaví. Čím méně hodnot zakořeněných v nás samých, tím je potřeba nastavení alespoň základních hranic nevyhnutelná.

Ze všeho nejvíce ony mantinely, ale stejně tak i rozmach, dává lidem víra a sociální prostředí, v němž žijí. Nelze se vyloupnout a říct, že na mě nic z toho nepůsobí. Západní civilizace rozdává a hledá lásku jako prioritu života. Mít rád bližního svého, mantra křesťanství.

Nikdo mi nezaručí, že mnou vyznávané hodnoty jsou ty správné. Můžou se změnit, protože život je děj, nikoli konstanta.

Buddhisté se noří do vlastního nitra, které představuje požadované maximum – svobodu. Dnes tolik diskutovaný islám má v sobě maximální houževnatost se pro dobrou věc vybičovat k žádoucímu, a to i přes jakékoli ztráty (třeba i životů). Jeden svět, a tolik různých postojů (a to jsem vzpomněla jen tři z těch snad základních). A když se střetnou… hm.

Stačí ale zůstat doma, v Česku. Co člověk, to jiné vyznávání hodnot, základů, opěrných bodů.

• „Já ti přinesu více peněz, abys mohla vytvářet zázemí naši rodině.“
• „Já chci, abys s námi více chodil na procházky, hrál si s dětmi.“

Klasická debata současných rodičů. Střet představ. Není‑li vyslyšen, přicházejí další střety, které vedou ke zmatku.

• „Nechápu, co vlastně chtěla, vždyť měla všechno.“
• „Nechápal, že náš společný čas pro mě představoval více než prostředky k jeho trávení.“

Oba to mysleli dobře, dle svého pojetí toho, co je pro život důležité.

Co s tímhle střetem? Tolerance, ano. Více však nacházení východiska. Tomu musí předcházet nalezení té jedné nejzákladnější hodnoty křesťanů i muslimů, manželů i manželek. Mohla by to být třeba tato: zkusíme žít spolu, a když to nedokážeme, tak aspoň vedle sebe v míru a ohledu?

Žít v souladu

A tak si docházím k názoru, že míra kvality, kterou vnímáme u sebe sama a již dopřáváme druhým, zásadním způsobem ovlivňuje, jaký význam pro nás budou mít dílčí hodnoty našich životů. A naopak.

• „Jsi stroj na vydělávání peněz, a tedy zabezpečení blízkých? Anebo jsi schopný člověk, kterému se podařilo tohle zázemí vybudovat? Proč ti nevěřit, že to dokážeš zase, ale proč si současně nepřipustit, že odpovědnost za vlastní živobytí je i na nás samých (žena půjde do práce, zaměstnanci se postarají o tu svou také, dalších deset let budeme jezdit autem, které zrovna máme), takže ti to vyjít nemusí. Ano, máš tu míru volnosti, která ti umožňuje, že úspěch přijít nemusí. Řešení, abychom přežili, přece máme.“
• „Co se stane, když vedení neuposlechnu a odejdu sám, příčí‑li se mi jejich návrh na propuštění kolegů? Mám přece nějaké zkušenosti, něco umím. Možná tím své lidi nezachráním, ale neodkloním se od sebe sama. Je pro mě důležité zůstat v souladu s tím, co vyznávám? Pakliže ano, vím, co mám udělat.“

Ze všeho mi vyplývá, že vím‑li, kdo jsem (se vší nedokonalostí, selháváním a nespokojeností), a snažím‑li se žít v souladu s vlastním pojetím o tom, co je dobré, většinou mi to ukazuje na to, co mám udělat. Nikdo mi nezaručí, že mnou vyznávané hodnoty jsou ty správné.

Jsou těmi, které za správné považuji v míře mého posouzení, jakého jsem schopná. Můžou se změnit, protože život je děj, nikoli konstanta. Ctím‑li je skutečně, mají pro mě samou opravdový význam, ale i užitečnost. Vedou mě životem, a když nevím, pomáhají mi ukázat, kam a jak. Zdá se to být tak jednoduché, že?

Občas se odklonit od toho, co vyznáváme, je přirozené. A pomůže nám, víme‑li, proč jsme tak činili.

Nejsme dokonalí. Většinou víme, co bychom měli udělat, zvlášť když jsme s názorem vnitřně ztotožnění. Brnkačka, chce se říct. A přesto se ze svých zásad odkláníme a činíme to, co s nimi nějak neladí. A není to vždy proto, že by naše hodnoty přebily jiné. Naše hodnoty mohou zůstat, a přesto se nechováme v souladu s nimi.

Proč to tak je? Nejspíš proto, že jsme lidé, kteří nejsou vždy tak silní, jak by chtěli být (a někdy ani silní být nechtějí). Že máme jisté touhy a potřeby, z nichž nejsme nadšeni, avšak současně je přijímáme za naši součást. Přijmout nedokonalost jako jednu z částí vlastní hodnoty? Myslím, že ano, ale opět – s mírou.

Ono alibistické já jsem prostě taková (sem tam si po vás vyjedu, setřu vás, urazím, a budu chtít, ať mě máte pořád stejně rádi), tak se s tím poperte není způsobem, jak zůstat ve svém smetí, a přitom neškodit druhým. Hrozí však i druhý extrém – že vlastní selhání z našich zásad nás dostane do víru sebemrskačství, černého svědomí, kdy na sebe nahlížíme jako na nicku.

Lidé se od toho, čemu věří, však často odklánějí také proto, že mají strach. Strach ze ztráty svých jistot. Často pod těmi jistotami vidí majetek, ale bohužel také city – jakoby ty mohly být nějakou jistotou…

Přijde mi, že občas se odklonit od toho, co vyznáváme, je přirozené. A pomůže nám, víme‑li, proč jsme tak činili. Když se s důvodem, i přesto, že třeba nebyl morální či společností uznávaný jako správný, vypořádáme my sami. A třeba se i trochu poučíme. To za nás neudělá nikdo jiný – ani kněz, ani soudce, a ani terapeut.

Být celistvý se svým smýšlením a činy je ideálním pojetím vlastní svobody. Není to vůbec jednoduché, dosáhnout ideálu zní pohádkově. Ale už jen snaha o sjednocení se sama se sebou je projevem volby. A ta je pro vnitřní svobodu člověka nevyhnutelným atributem.

Jak to máte vy?

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz