Před dvěma a půl tisíci lety zrodila Indie ze svého lůna nejčistší esenci svého ducha – Buddhu. Každodenní zápas východního člověka s drsnou pudovostí, bolestná podmíněnost, existenční nejistota, nebezpečí a křehkost života volaly po milosti, která se Buddhovi zjevila v podobě cesty moudrosti – Dhammy. Avšak nebylo to zjevení náhodné. Zrodil jej obrovský duch Východu skrze Gautámu až po letech usilovné a drsné praxe. Indie je dosud cele v těle. Zápas jejího ducha není stažen do hlavy, jako je tomu u našince. Indie po tisíciletí ví, jak opravdový je zápas o vnitřní svobodu. Ten se našinci ztratil, protože ho duch nevede k rozbití sebeklamu a k poznání příčin jeho strasti, ale naopak učí ho vyhnout se jim tak, že v uspokojování hledá nejvyšší smysl života.

Cicero to chápe transparentně: Radost a žádost se přimknou k představě dobra, a to tak, že se žádost vznítí a je vábena tím, co se zdá dobrem. Je k tomu opakovaně strhávána a radost stoupá, jako by dosáhla něčeho, po čem skutečně toužila. Je totiž přirozené, že všichni jdeme za tím, co se zdá dobrem, a prcháme před opakem. Proto jakmile se ukáže obraz jakékoliv věci považované za dobro, sama přirozenost člověka pobízí, aby se snažil dosáhnout jí a naopak.

Buddhovo učení je o existenci přirozených hnacích sil, které ústí v neprobuzeném člověku v bezuzdné žádosti. Rovněž upozorňuje na přítomnost iluzí, jimiž je lidský duch oslabován a podléhá impulzům, které by se měl učit ovládat. Nevědomost o těchto silách a slepé podléhání jim je skutečnou, jedinou a vlastní příčinou utrpení a morálního konfliktu člověka.

Velké množství lidí Západu taktéž hledá přístup, jak vnést do svého života štěstí a rovnováhu. To je otázka, která nás zaměstnává stejně tak jako Východ. Avšak pokud chceme zasadit buddhistického ducha do naší půdy, musíme nejprve pochopit základní principy a jádro buddhismu a projít základní meditační praxí. Zkrátka musíme se naučit vnímat sebe a svět více celistvě – tak, jako je tomu u východních lidí.

Pamatujme stejně jako duch Východu na to, že rovnováha je primární. Příliš duchovní přístupy umrtvují tělo, emoce, instinkty a vedou k přílišné intelektualizaci a racionalizaci. Naopak extrémní vášnivost a afektivita, nemajíc ducha, postrádá směřování. Jedno bez druhého k rovnováze nevede. Proto hledám takový přístup, který by vyřešil problém nerovnováhy, řekněme těla a ducha. Přístup dynamický, který se díky určité praxi neustále vyvíjí.

Potřebujeme svěží a nové přístupy, které v nás probudí touhu po poznání, přinesou nám rovnováhu, krásu, prostor, energii a pomohou probudit a rozvinout v nás již existující autentickou moudrost, soucit a inteligenci. Přístupy, které nám pomohou překonat staré moralistické cesty.

Přístup, kterým se zabývám, není pouze o poznání, ale zároveň akcentuje nutnost proměny v citově‑emoční rovině (afektivní). Protože mezi rozumem a citem je třeba ustanovit dynamickou rovnováhu. Proto musí obě složky vyzrávat současně. Moudrost není jen záležitostí rozumu, ale i citu. To, co je pro rozum poznání, je pro srdce láska.

Buddhismus je pro mě jedním z východisek, pevným pilířem. Platnost poznání, které z něj vychází, se prokazuje každodenně v životě mém i mých klientů.

Vědomí a mysl

Slyšíme‑li slovo buddhismus, napadne nás okamžitě slovo mysl. Buddha nám jednoznačně řekl: za vší strastí a trápením života stojí nečistá, neovládnutá mysl. Ne očista těla, ne rituály, ne bohoslužby, ale očista mysli vás přivede k trvalému štěstí. Kázal, jak mysl zpřístupnit poznání a učinit věci tak jasnými, jak je to jen možné.

Mluvíme‑li o mysli, tak v první řadě je řeč o vědomí. Vědomí je taková podivná věc. Samo o sobě neexistuje. Přichází až se svými obsahy a s nimi také mizí. Takže je velmi proměnlivé. Navíc je to věc přerušovaná. Více jak třetinu života strávíme mimo oblast vědomí, tedy v nevědomí, a to po čas spánku. Naše rané dětství je taktéž nevědomé.

Můžeme vědomí přímo zkoumat a můžeme o něm i opravdu hodně říci. Ale další problém nastává, když zkoumáme nevědomou mysl, tedy nevědomí (buddhisticky: oblast nevědění). To nemůžeme zkoumat přímo, ale můžeme se zabývat v našem vědomí obsahy, které mají svůj původ právě v nevědomí. Takže cokoliv lze o nevědomí tvrdit, vyjadřuje naše vědomí.

Vědomí je však omezené a jako překladatel někdy velmi svérázné. Podíváme‑li se na to, jak nám překládá fyzickou realitu, najdeme celou řadu interpretací objektů fyzického světa, které jako objektivní fakta prostě neexistují. Jednoduše: barva, tvar, zvuk jsou jen vlnění, jak nám potvrzují fyzikální výzkumy. Přesto je vnímáme jako barvu, zvuk, tvar. Buddhismus má nástroj, jak tyto iluzorní interpretace vědomí překročit a vidět pravou povahu reality.

Já

Vypadalo to tedy, že vědomí je samozřejmá věc, ale není tomu tak. Do ještě větších nesnází se dostáváme, když posuzujeme, jak je vědomí jasné, bdělé, nakolik si je subjekt vědom sám sebe. Vědomí totiž může existovat i bez jakéhokoliv uvědomění osobního já. Je mnoho těch, kteří mají vědomé vzpomínky na dětství, pamatují si, co se stalo, ale vědomí já v nich chybí. Ten stav já jsem, tedy vědomí toho, že sám sebe prožívám, přichází na každého jinak a jiným způsobem. Já jsem je tedy stav vědomého prožívání, nikoliv trvalý a jaksi automatický předpoklad vědomí.

Neprobuzený člověk nemá pro já žádné hranice, nemůže mít žádné kritérium k tomu, aby posoudil, do jaké míry je prožitek já celistvý. Neúplnost prožitku já je podle buddhismu pravou příčinou utrpení, protože člověk Já ztotožňuje s bytostí, tedy s osobností, za kterou se považuje být. Prožívá sám sebe jako omezenou bytost, protože dosud neví, kde proces stávání se úplnosti já končí. Žije jako omezená bytost, jejíž existence je založená na proměnlivém a podmíněném nevědomém základu, a proto je nejistá a nebezpečná, tedy strastná, jak ji Buddha označil. Tím trpí člověk.

Existenci bytosti, tedy osobnosti, Buddha nikdy nepopřel, ukázal však, že v jejím základě nestojí žádné Já, ale svazek proměnlivých faktorů, jejichž kvalita, trvání a proměnlivost je podmíněna nevědomými faktory, které stojí na počátku veškeré existence. Podle Buddhy osoba v každodenním smyslu existuje, co však odmítá, je Já jako něco konkrétního. Proč?

Jádro buddhismu – závislé vznikání

Při pokusech o pochopení jádra Buddhova učení člověk zažívá velké vlny vzrušení, zejména když si plně uvědomí, že následky vyplývají přirozeně z příčin uložených v nevědomí, a že obrátíme‑li tento proces, povede překonání nevědomosti zcela jistě k osvobození.

Objevením předurčenosti prožívání a jednání příčinami dlícími v nevědomí dal Buddha konečnou odpověď na příčinu všeho utrpení. Když se o tom doslechl bystrý mnich jménem Šáriputra, okamžitě se přimkl k Buddhovi; slyšel, že objevil příčinu všech dharem (vnímej jako chtění či žádostí), jež vznikají z příčin a hlavně jejich ustání.

Buddha objevil něco, co si druzí nebyli schopni uvědomit. Našel klíč k zastavení toho, co by všichni rádi zastavili, jenže nevěděli jak. Jeho objev řetězce závislého vznikání – což je podle mě skutečné jádro buddhismu – je v absolutním slova smyslu osvobozující. I když je možná mnohým jasné, co že se to tu děje, nemůže být zřejmé do všech podrobností, co skutečně ona dvanáctidílná formule závislého vznikání, kterou Buddha objevil (stejně tak jako Einstein objevil teorii relativity), je.

Tak jako jsme schopni rozumově uchopit, co je relativita ve fyzikálním slova smyslu, jsme schopni rozumět tomu, co je příčina a důsledek. Avšak teprve složitým matematickým výpočtem lze prokázat platnost teorie relativity, k tomu ale musím umět matematiku. Stejně tak jako uchopit pravdu o kauzálním vznikání lze pouze rozpuštěním nevědomí, což vyžaduje praxi a vhled. Proto je jádro buddhismu nedostupné do té míry, do jaké nejsme schopni vhledu, který jádro Buddhova objevu osvětluje ve světle vlastního poznání. Tolik na okraj.

Vědomí a Já

V jedné velké rozpravě má ne moc bystrý mnich myšlenku, že vědomí je neměnný subjekt prožitků, a že je tedy vlastně oním Já, které přechází z jednoho života do druhého. Stejně tak jako onen mnich i mnozí dobří meditující předpokládají, že vědomí je neměnná podstata. Buddha tuto myšlenku okamžitě zavrhne slovy neřekl jsem snad, že vědomí povstává závisle, neboť bez podmínek není žádné vědomí? Z našeho úhlu pohledu se nám může zdát tato diskuse naprosto malicherná, avšak Buddha měl důvod, proč vytrvat ve svém osvětlování toho, že skutečné Já nemá žádnou podstatu.

Buddhovou odpovědí na tvrzení, že někdo nalezl nějaké Já, je: pokud se nějaké „vyskytne“, tak jenom jako následek spojení kauzálních podmínek. Sledujte spolu se mnou proud jeho dalšího myšlení, kterým se snažil přiblížit poznání příčin a podmínek strastí lidského života a tak ukázat, že vlastní prací na nich lze dosáhnout trvalé svobody.

Vědomí nemůže být neměnné, proto to nemůže být já. V tomto případě je já jenom faktický název pro proud prožitků. Buddha tak nahrazuje vizi světa jako mnohosti proměnlivých já vizí, v jejímž středu nestojí pevné a neměnné vědomí, ale příčinná podmíněnost všech prožitků, které označujeme konvenčně za Já. Tedy za to já, které neexistuje samo o sobě, ale je přímo závislé na dynamice vznikajících prožitků podmíněných nevědomými příčinami, o kterých budeme mluvit dále.

Svět je skutečně proud příčin a následků bez jakékoliv stálosti mimo té, kterou se snažíme vytvářet si pro sebe jako útočiště před změnami a smrtí. Naše snažení je jen fiktivní stabilita, usilování o bezpečí, které pouze jitří strast. Jediná stabilita spočívá v nirváně. Jedině ona je stabilní, protože není proudem příčin a důsledků. Je opakem dynamického charakteru sansáry, tedy všeho, co je spoutáno nekonečnou řadou kauzálních procesů – řetězem závislého vznikání.

Tento Buddhův objev znamená prudký obrat v poznání, protože zbavuje osobního božského stvořitele jakéhokoliv významu. Podle Buddhy a pokračujícího buddhismu (viz Abhidhamma) lze vysvětlit každý podmíněný jev/věc jako příčinný následek jiného podmíněného jevu/věci ad infinitum.

Jednoznačný důraz kladený na kauzalitu je ústředním motivem buddhistické ontologie.

Příčinná závislost je pro Buddhu bytostně důležitá, protože nejen ukazuje, jak může docházet ke znovuzrození, ale hlavně tu představuje mechanismus, kterým z kladných a záporných skutků (karmanů) vznikají odpovídající příjemné a nepříjemné stavy/následky, jež se zobrazují v prožívání. Zvláště pak existence nás, lidských jedinců, je jen následkem spojení příslušných příčin a existujeme skutečně tak dlouho, dokud existují určité příčiny.

Situace však není až tak jednoduchá, a proto se nevyhneme přímému slovu na vysvětlenou. Pokusím se o parafrázi původního textu: neprobuzený vidí svět očima, slyší zvuk ušima, ochutnává jazykem, tělem se dotýká hmatatelných objektů, poznává myšlenku myslí. Je‑li mu to příjemné, zatouží po tom, je‑li mu to nepříjemné, přijímá to nelibě. Na tomto prožitkovém základě si vytvoří žádostivost, nebo nenávist (odpor).

Automaticky pak to, co je mu nepříjemné, odmítá, odvrhuje, vytváří si odpor, ovšem když se cítí příjemně, automaticky v něm vzniká vychutnávání těchto pocitů, jež je vedeno žádostí. Jakékoliv užívání těchto pocitů je lpěním a s tímto lpěním povstává jeho existence, s existencí jako podmínkou povstává zrození a se zrozením jako s podmínkou povstává stárnutí, nemoci a smrt a s tím také nářek, strast, utrpení, bolest, žal a zoufalství.

Takový je podle Buddhy skutečný původ veškerého utrpení. Takto vzniká ve vskutku praktickém smyslu slova bolest našich životů. Povstává z příčin. Zároveň říká, že každý může v sobě vyvinout takovou schopnost vnitřního vidění skrze meditativní pohroužení, že se v sobě naučí rozeznávat a eliminovat touhu po smyslových požitcích. A tím ustane každý článek – ustáním předchozího článku.

Pojďte se mnou zpět. Jediné, co člověk má pro začátek, je prožitek já jsem. Ten je buď příjemný, či nepříjemný. Přirozeně z něj vyvstává žádost, nebo averze, a ty vedou ke lpění. Ovládnutím žádosti ustává užívání a s ustáním užívání ustává lpění, s ustáním lpění ustává existence (tedy jakýsi předpoklad dalšího trvání), s ustáním existence ustává zrození atd.

Není to tak těžké pochopit jako spíše přijmout. Buddha totiž propojil vznik lidského utrpení s velmi neosobním zákonitým principem. Kauzalita je vztah mezi událostmi – je neosobní a zákonitá. Tento zákonitý kauzální řád je také podmínkou toho, že strast lidského života je přirozená a přímá reakce na příčiny, a lze tedy bolest ze života odstranit, odstraníme‑li její příčiny.

Utrpení a jeho prožívání je karmicky neutrální a nic nevypovídá o hodnotě člověka.

Můžeme tedy s jistotou říci, že i ostatní části Buddhova učení tvoří dohromady s jádrem příčinného vznikání konečné vědění, které je protijedem nevědomosti. Buddha tu podává člověku skutečný lék, otázkou však je, jestli se ho člověk ve své omezenosti dokáže skutečně zmocnit.

Dobývání nevědomých území je každodenní terapeutická praxe a je možno ji provádět jen v určitém terénu, který je třeba připravit. Takové hluboké a moudré myšlenky, na kterých je buddhismus vystaven, nevyrostou na půdě mysli západního člověka, na půdě, která není zkultivovaná praxí a základními zkušenostmi sebepoznání.

Celý buddhismus se zabývá myslí a důležitostí konání. Je to tedy mysl, ze které vycházejí prospěšné či neprospěšné stavy. Ty však neexistují samy o sobě jako náhodný jev, ale jsou právě jen zákonitým důsledkem předcházející příčiny a samy pak příčinou pro další důsledek.

Buddha proměnil své učení v mravní princip tím, že celý systém práce na vlastním osvobození (navzdory době, ve které žil) internalizoval. V době, kdy se „nečistoty“ smývaly očistnými rituály všeho druhu, aniž by bylo zasaženo přímo centrum vzniku utrpení – sama nevědomá mysl nesoucí v sobě zákaly. Ty když budou očištěny, bude očištěno vše ve vesmíru.

Mechanismus je jasný. Jak jsme si řekli, strast vzniká skrze žízeň po smyslových požitcích, která nemusí nutně vycházet jen z těla, ale i z mysli. Smysly navazují kontakt se smyslovými objekty nebo s představami v mysli a dochází k pociťování. V tomto stadiu by měl člověk být na pozoru, protože pociťování je příčinou vznikání chtění (žádostí) anebo nechtění (nenávisti). Se žádostí přichází lpění a odtud to jde už pořád jenom z kopce dolů. To je podstatou dalšího a dalšího řetězení prožitků, vznikajících z lpění na uspokojování, a našinec se pak diví, že je mu pořád blbě.

Jak jsme si všimli, je pro Buddhu karma sumou chtění/nechtění (záměrů‑karmanů), jež nás vedou ke skutkům těla, řeči nebo mysli. Prospěšné a neprospěšné záměry přinášejí příjemné nebo nepříjemné prožitkové stavy spolu s předdefinovaným uspořádáním psychofyzického organismu a jeho schopností tyto stavy prožít. Jedno patří k druhému. Utrpení samo o sobě nemá žádnou mravní kvalitu. Ovšem pachtění se po příjemném je jako reakce na to, co prožíváme jako nepříjemné, morálně špatné, a tedy nevede člověka k vysvobození.

Neprospěšný záměr tu je zase jenom prostou příčinou, která přináší za následek jen další strast. Prožitek strasti musí být následkem. Následek má své příčiny v neprospěšném záměru. I bez vědomí já se tedy projevují karmické příčiny a následky, ať už prospěšné či neprospěšné. Nacházíme se tak díky zjevené pravdě v situaci naprosté zodpovědnosti za svůj stav, jenže většinou nevíme, jak ji uchopit.

Buddha dal vesmíru etický charakter a člověku do rukou zodpovědnost za svůj vlastní život. Činy, které se projevují venku, jsou jen otázkou záměrů, které prožíváme uvnitř v našem nevědomí. Jakýkoliv vnější čin nás nečistých záměrů nezbaví. Je tu jen jediná cesta a ta vede do hlubin nevědomé mysli.

Jak vidíte, mentální výcvik pozornosti a meditace jako střed praxe jsou nezbytné pro to, aby člověk nahlédl motivy a záměry, které vytvářejí jeho prožívání, a viděl žádosti, které povstávají a dávají vzniknout novým a novým strádáním. Tam, kde je pozornost a koncentrace ve správné míře, tam se mysl nejen poznává, ale i čistí od záměrů, které přinášejí neprospěšné stavy a strast dále do života.

Buddha‑člověk

Na Buddhovi samotném je velmi sympatické, že on sám byl Siddhártou, člověkem, královským synem, který si užil dostatečně dlouhou dobu v blažené nevědomosti, spoután žádostmi příjemného života. Stejně tak jako každý z nás. V den životního zlomu uviděl stáří, smrt a nemoc, probudilo se v něm utrpení a pojal myšlenku nalézt způsob, jak dosáhnou trvalého štěstí, tedy žít bez utrpení. A dokázal to. Nepředal nám pouze dočasná řešení a ideologické mechanismy pro krátkodobou úlevu. S tím se nespokojil, ale ukázal cestu. Když se po ní lidská bytost vydá, tak se z utrpení trvale vyléčí.

Buddha neříkal, že je božím synem, ani nemluvil o božích vnuknutích. Všeho, čeho dosáhl, dosáhl díky svému lidskému úsilí a díky vlastní lidské inteligenci. Podle toho se každý člověk může stát Buddhou. Ať muž či žena. Každý, jestliže si to skutečně přeje a vyvine patřičné úsilí.

Buddha byl dokonale lidský. Lidskost je základní vlastnost buddhovství. Podle něj je člověk svým vlastním pánem, není žádné moci nad ním ani žádné bytosti, která by rozhodovala o jeho osudu a soudila jej. Buddhovo „každý člověk je svým vlastním útočištěm“ plně vystihuje podstatu výše řečeného.

Vyučoval, nabádal a povzbuzoval každého, aby se rozvíjel, probouzel a pracoval na svém osvobození. „Svou práci si musíte udělat sami,“ říkal. Je to dílo každého z nás. Buddha ukázal cestu vedoucí k osvobození. Kráčet po ní musíme sami.

Cesta

Osobní zodpovědnost a volnost jsou základní principy na této cestě. Cesta Buddhy je něco naprosto přirozeného, nepatřícího žádnému náboženství ani filosofii. Je to kondenzát moudrosti a soucitu, který tu je, byl a bude dále obohacován zkušenostmi každého z nás, kdo se na cestu ke svobodě vydá.

Siddhárta tento kondenzát moudrosti objevil a rozvinul, proto se stal Buddhou. Kdyby to nebyl Siddhárta, byl by to někdo jiný. Stát se Buddhou není tedy závislé na tom, kdo jsi teď, ale na tom, zda nastoupíš na cestu moudrosti, dhammu – na cestu k trvalému štěstí.

Není tu žádného hříchu ani žádného dogmatu, kterému by bylo nutno věřit. Nic, co musíte znát nazpaměť a slepě to uctívat. Je tu jenom nevědomost a falešné vidění. Není tu trest ani pochvala, jsou tu jen příčiny a následky. Nejsou tu zázraky, ale překážky, které musíme překonávat. Bez překonávání překážek není pokrok možný.

Dokud sami nepoznáme, dokud sami neporozumíme, musíme pochybovat. Slepá víra tu tedy nemá místo. Věřit neznamená rozumět, vědět, chápat, vidět. Nutit se věřit něčemu, co nechápu, čemu nerozumím, může mít úspěch v politice nebo v křesťanství, nikoliv však v pravé duchovnosti.

Otázky víry totiž zmizí v okamžiku, kdy sami prohlédneme. Buddha tudíž nepotřebuje naši víru v něj, ale opakuje nám neustále, že je potřeba POZNAT, UVIDĚT A POROZUMĚT.

Je důležité, abychom prohlédli, ne abychom uvěřili. Kdo uvidí pravdu, povznese se nad všechny pochybnosti. Kde jsou pochybnosti, tam je nutná víra. Kde je obava, tam je i naděje. Obě jsou stranami téže mince. Ten, kdo prohlédne, nepotřebuje ani víru, ani naději k tomu, aby pravdu žil. Ten, kdo vidí, ten poznává. V tom, kdo poznává, se rodí vědění a soucit. A to je vpravdě skutečná moudrost. Rosteme skrze poznání. Ne skrze víru.

Tomu se prostě nedá odolat.