Co se stane, když si dovolíme nedělat věci, které jdou proti našemu vnitřnímu přesvědčení? O tom, co je to sebevědomí a jak je důležité pro naše životy i vztahy, nám povídá terapeutka a autorka knihy Sebevědomí a partnerské vztahy Radka Černá.

Co znamená sebevědomí v pojetí Radky Černé?
Sebevědomí je jako abstraktní pojem pro lidi těžko uchopitelné a často mu tak neprávem udělují negativní nálepky. Sama používám sebevědomí ve smyslu sebelásky neboli energie lásky, kterou člověk cítí sám k sobě.

Sebevědomí je tak otázkou našeho nitra, nikoliv vnějšího dojmu?
Každý máme k dispozici energii, se kterou když se naučíme hospodařit, pociťujeme chuť do života. Působíme tak „sebevědomě“, ale nikoliv pod taktovkou ega, tedy „macho sebestředně sebevědomě“, ale naopak prostřednictvím duše, vyzařováním vnitřní krásy a stability. Sebe‑vědomí neboli vnímání sama sebe. Sebevědomý člověk je sám se sebou v kontaktu a to lze spatřit již na první pohled.

Brání nám ego v tomto kontaktu se sebou?
Lze říci, že v sobě máme dva systémy. Duši, naše vnitřní já, která nás doprovází neustále a funguje zcela samostatně a nezávisle. Stejně jako listí na podzim opadá bez jakéhokoliv impulsu, i naše duše se řídí dle vlastního nastavení a intuice. Čím silněji jsme napojeni na vlastní duši, tím více energie pociťujeme. A na druhé straně máme ego, které představuje balík strachů, představ a očekávání, které k nám přicházejí z vnějšího světa. Ego je protikladem k naší přirozené energii a vytváří zábranu mezi námi a naší duší.

Odpojujeme se s přijímáním těchto vnějších nároků od sebe samých?
Přesně tak. Tyto takzvané „musy“ totiž vytvářejí na naší duši pomyslnou slupku, jejíž tloušťka se odvíjí od počtu vnějších vzorců a iluzí, které jsme za život posbírali. Naším celoživotním úkolem je přibližovat se duši, naučit se pracovat s  egem, nenechat se jím ohlušit a pokusit se naslouchat našemu vnitřnímu hlasu. Jinými slovy prolomit tuto slupku, oprostit se od vnějších vlivů a nahlédnout, co se skrývá pod ní. Objevit, kdo vlastně jsme.

Posilování psychické páteře

V knížce tento stav hluchoty označujete jako „vězení levé hemisféry“.
Ano. Lidé, kteří věnují pozornost pouze vnějšímu světu, jsou zajatci ratia, kognice a vlastního ega. Když je náš vnitřní svět opomíjen a nenasloucháme mu, nedáváme duši jinou možnost než začít křičet, komunikovat s námi, a to nejčastěji skrze emoce.

Slouží tak emoce jako pomyslný budíček? Vytržení ze spárů ega a možnost cesty k naší duši?
Přesně tak. Cesta k našemu sebevědomí vede skrze napojení na sebe, na svoji duši a své pocity. V pracovně mám pověšený plakát s heslem Utrpení probouzí duši. Jestli dojdeme až tak daleko, to je na nás. Ale jakákoliv míra bolesti s sebou přináší i přiblížení k naší duši, kontakt s emocemi, které se snaží pokořit naše ego.

Dle vaší knihy tvoří duši takzvaná psychická páteř. Mohla byste mi tento pojem objasnit?
Budováním sebevědomí, tedy kontaktu se svojí duší, si tvoříme psychickou páteř, naši vnitřní stabilitu. Člověk s pevnou psychickou páteří nepochybuje o tom, co dělá, co chce, a je v souladu se svou vnitřní energií a rytmem. Psychická páteř tedy znamená napojení na vlastní duši, hlas a instinkt, které nás vedou.

Co když je naše psychická páteř nestabilní?
Je tomu stejně jako u páteře fyzické. Když s ní je cokoliv v nepořádku, špatně se pohybujeme a máme bolesti, potřebujeme se o něco opřít – o berle, hole či invalidní vozík. Pokud máme psychickou páteř stabilní, podpírá naší psychiku, naše Já. Jestliže je nestabilní, podpíráme se něčím nebo někým jiným. Hledáme oporu proti pociťované nespokojenosti a pohlcujícím emocím, které nám v životě překážejí a se kterými si nevíme rady. Tímto způsobem formujeme i náš životní postoj. Nacházíme se v pozici oběti, odkázáni na okolí, od kterého potřebujeme, aby nám schválilo naše názory, postoje, aby nás lidi měli rádi, chválili nás a podobně.

Sytíme si tak náš nedostatek energie u druhých?
Nedostatek životní energie a sebevědomí si chtě nechtě musíme někde doplnit, a tak nutné zdroje hledáme v našem nejbližším okolí. Opíráme se o partnery, kamarády, povolání, peníze, sociální status či materiální věci. Neustále hledáme záchytné body, kotvy ve vnějším světě, které však nejsou trvalé a nepředstavují tak dlouhodobé řešení. Klíčem je cesta k sobě. Čím lepší jsme v práci s naší vnitřní energií, tím stabilnější a nezávislejší na okolí jsme.

V souladu se sebou

Platí to i v partnerských vztazích?
V jakýchkoliv zdravých vztazích. Jestliže se svojí energií pracovat neumíme a nejsme v kontaktu sami se sebou, dostáváme se do vztahů závislých, kde si nedostatek naší energie čerpáme od partnera. Když má pak jeden špatnou náladu, nechtěně do ní vtahuje i toho druhého a utápí se v ní oba. Pro vytváření nezávislých a zdravých vztahů je potřeba být nejprve profíkem v hospodaření se svou energií, budovat vlastní psychickou páteř, jinými slovy naučit se stát na vlastních nohách bez okolních berliček.

Jak stavět vlastní psychickou páteř? Jak být sebevědomý?
Vydat se na cestu k sobě. Prvním krokem na této dobrodružné výpravě je naučit se „nežít v plánu“. Nemít vše do puntíku naplánované a postupně z našich narvaných diářů vyřazovat činnosti, které nemáme rádi a které nás vysávají. Dovolit si nedělat věci proti vlastnímu přesvědčení a naopak podnikat činnosti, které nám energii dodávají.

Nebát se změnit kurz a jít proti proudu?
Nemusím jít přímo proti proudu, jelikož i uvnitř něho si lze najít vlastní kurz. Nebát se poslechnout svou intuici, dovolit si vyjádřit své potřeby, tužby, ukázat, že mě tohle bolí, ukázat slzy či odmítnout. Postupné skládání obratlů naší psychické páteře, malé krůčky k tomu, abychom byli schopni stát sami za sebou.

Jak skloubit naslouchání našemu vnitřnímu hlasu a denní nutné povinnosti?
Narazila jste na nejčastější důvod, proč se lidé obávají napojení na svou duši. Bojí se, že pak nebudou nic stíhat, že na to nemají čas a že musí „normálně fungovat“. Ale opak je pravdou. Stoprocentní napojení na svou duši znamená absolutní hojnost, a to ve všem. V penězích, přátelích i ve vztazích. Pokud půjdeme v souladu se sebou a se svou duší, přitáhneme si k sobě vše, co je nám vlastní, a budeme odměněni. Recept by tak mohl znít: nebát se změny, důvěřovat si, podívat se do sebe, a osvojit si tak nám vlastní životní rytmus. Nebát se žít dle vlastního manuálu na životní spokojenost.