Procházíme náročným obdobím, které podle mě zkouší především naši vnitřní integritu. Zvenčí k nám denně proudí hektolitry informací, mnohdy od uznávaných odborníků, které jsou často mezi sebou v ostrém rozporu. Jak se v tomto zmatku dostat ke zdravému rozlišování, jak být v souladu se svým svědomím, jak se chovat co nejodpovědněji k sobě i k ostatním? Na právě probíhající globální krizi se dá dívat různou optikou – já bych se chtěla věnovat hlavně tématu vnitřní práce sama se sebou, potažmo tématu přijetí.

Přijetí nebo dokonce bezpodmínečné přijetí je zásadním aspektem hluboké lásky k člověku, k životu, ke světu. Je cílem práce s těžkými životními zážitky, bolestmi, ztrátami, traumaty. K momentu přijetí většinou nedochází okamžitě, tedy pokud se nejedná o přijetí vytoužené věci, kterou dostanu darem – a i v tomhle případě by proces přijímání stal za úvahu. Přijetí života s jeho radostmi a strastmi je uměním spojeným se zralostí a moudrostí. Je to schopnost vidět realitu bez filtrů růžových nebo temných brýlí.

V určitém smyslu mě překvapuje jistota, se kterou mnozí vidí budoucnost po odeznění koronavirové pandemie. Reakce se pohybují v ose dvou extrémů: buď nás všechny čeká nádherná růžová budoucnost, planeta se zazelená, nebe zmodrá, my si všichni teď odpočineme a pak v dobré náladě vybudujeme krásný nový postpandemický svět. Druhý pól vize spočívá v predikci ekonomického zhroucení a hyperinflace, které spolu s omezením osobních svobod zapříčiní sociální rozvrat a destruují mnoho lidských životů.

Projít katarzí

Prognózy budoucnosti se začaly objevovat současně s falešnými fotkami delfínů u břehů italských Benátek v okamžiku, kdy u nás epidemie ještě ani nevypukla. Už tehdy bylo mnohým jasné, kam nás má tato situace dovést a jak se k ní vztahovat. Pozitivisté dávali na odiv, že všechno dobře dopadne, a negativisté upozorňovali na hrozící nebezpečí.

Oba dva póly jsem střídavě zaznamenávala i u sebe: vnímala jsem, že jsme se ocitli uprostřed nového a silného kolektivního procesu, který mění naše životy už teď, dostává nás do určitého konfliktu, stále se vyvíjí a nevíme, kdy skončí…, takže jakékoliv pohledy do budoucnosti mě budou odvádět od možnosti projít si nějakou formou katarze.

Katarze znamená očištění. Pokud ji významově spojíme s fázemi řeckého dramatu, kterých je pět, tak katarze je součástí až té fáze poslední. Jestliže bych se přece jen chtěla podívat o krok dál, než právě stojím, řekla bych, že nás probíhající celoplanetární proces může očistit.

Síla očisty jakožto nástroje vedoucího k proměně až znovuzrození může být tak intenzivní, nakolik si začneme uvědomovat, jaké emoce a prožitky v nás žijí. Jaké hlasy z nitra k nám promlouvají.

Podle modelu americké psycholožky Elisabeth Kübler‑Ross existuje pět fází smutku: popírání, hněv, smlouvání, deprese a konečné smíření. Lze očekávat, že se některá z těchto reakcí na ohrožení a ztrátu objeví i v našem rejstříku prožívání.

Smíření neboli přijetí nás může očistit. Podle mě ale smíření se situací nepřivoláme tvrzením „všechno bude fajn“. To vnímám spíš jako popření nebo také agresi vůči těm, kteří to zase tak „fajn“ nevidí. Je ale na každém z nás, jak budeme se svými pocity pracovat.

Pocity za pocity

Jestliže směřuji k přijetí své životní situace a sebe sama, měla bych si začít všímat především svých temných stránek, protože ty máme všichni tendenci vytěsňovat. V současné situaci to znamená podívat se hlavně na různé formy strachu, pocity hněvu a projevy agrese, které mohou být víc než dobře maskované.

Když svoje emoce budeme zkoumat hlouběji, zjistíme, že existují pocity za pocity. Jeden pocit je na povrchu, ten nás zaujme, a když se jím začneme zabývat, objeví se další pocit pod ním, někdy překvapující. Může nás zaplavit svou intenzitou ve formě silného prožitku. Proto je důležité dopřát si na tuto práci dostatek času a klidu a přistupovat k sobě s co největší možnou péčí, s laskavostí a soucitem.

Pro mě je důležité pozvat svoje vnitřní hlasy, vnitřní postavy s jejich emocemi do chráněného území, kde se každému z mého vnitřního světa dostane pozornosti a přijetí. Mou ambicí je, abych je postupně poznávala a mohla skrz ně projít ještě hlouběji ke svému zdravému jádru, které je přímo napojené na Zdroj života.

V této krajině klidu se dají najít skutečné odpovědi, z této krajiny už stojí za to podívat se jasnějšíma očima na svou současnou situaci. Pobývat v této oblasti je občerstvující a obohacující.

Neznamená to ale, že o patro výš zmizí strachy, frustrace a potřeby mých vnitřních postav. Jen je mohu z toho klidu lépe pozorovat a lépe jim rozumět. Nenechám se jimi tolik znepokojit a zjišťuji, co pro ně mohu udělat. Většinou je to stále totéž – dát jim péči, přijetí, pocit bezpečí, ochrany. Zvlášť hlasy různých strachů mohu identifikovat jako hlasy mého vnitřního dítěte z různých období života a to dítě potřebuje uklidnění, soucit a laskavou péči.

Jednotlivé hlasy, potažmo strachy si mohu po důkladnějším zkoumání zkoušet pojmenovat – ten úplně nejranější může být strach z opuštění, strach o život, strach z bolesti. Nad ním může být strach z nejistoty (i když asi většina z nás si připustí, že žádná jistota v životě není), strach ze ztráty svobody, strach z vyloučení, strach z bezmoci… Všechny strachy je dobré zkoumat, zase platí, že za každým strachem může být další hlubší strach. I ten je dobré prozkoumat. Kde je ten strach uložen, které mé vnitřní postavy se týká?

Můžeme zjistit, že kromě strachů se v některé naší části skrývá určitá porce agrese, a tu asi půjde přijmout ještě hůř než strach. O to více je důležité agresi, pokud tam je, zpozorovat a registrovat, že i ona je naší součástí. Přijetí svých temných stránek může být ukazatelem, jak jsem na tom s láskou k sobě. Jestliže přijímám i ty nelichotivé aspekty své osobnosti bez opovržení a despektu, už se nejspíš můžu podívat sama sobě do očí a pomyslet si: Mám tě ráda.

Tělesné prožívání

Kdo nechce přímo vkročit do „krajiny klidu“, může svou hlavní vnitřní práci přesměrovat na tělo. Opět bude důležité si dopřát klid a čas, jen namísto vnitřních postav a hlasů věnovat pozornost svému fyzickému tělu. Stejně nás tělo zavede dovnitř, ale možná bude přijatelnější pozorovat napětí, tlaky, stahy, svírání, pulzaci v těle než pozorování svých vnitřních obrazů.

Tělo nás přímo nutí prožívat a je dobré zůstávat opravdu u prožitku, nesnažit se tělesné vjemy hned vyhodnocovat, posuzovat, vysvětlovat. Postačí pozornost k tomu, co se v těle děje, a zase se ptát – tentokrát těla, co by potřebovalo. Více tepla, více chladu? Měkkou podušku, volnější oblečení, rozmasírovat svalové napětí, pohladit vlasy, poškrábat na zádech? A to všechno svému tělu dopřát jako malému milovanému dítěti.

Může to působit až banálně, ale touto péčí a pozorností léčíme sama sebe, hojíme svoje zranění, napětí, bolesti, ze kterých pramení strach a vztek… to všechno tímto způsobem bereme na zřetel. A dáváme si do rukou kompetence pomoci si sám, mít zodpovědnost za svůj život a nedelegovat ji na nikoho jiného, nečekat na spasení zvenčí.

Vědomí, že si v důležitém ohledu dokážu pomoci, eliminuje pocit bezmoci. Jsem tady pro sebe, mohu se sebou pracovat, ať je venku téměř jakákoliv situace. V tomhle ohledu jsem svobodná: vnitřní svobodu mi nikdo nemůže vzít. A jako svobodný člověk snáze přijmu, co život přináší.

Když se nechám ze své vůle ohrozit svou vlastní temnotou a postupně ji integruji jako součást sebe, jako část, kterou uznávám a která má ve mně svoje místo, může dojít k vnitřnímu očistění – katarzi. Po tomhle procesu můžu uvidět obraz vnějšího světa jasněji.

Možná se v něm uvidím jako v zrcadle a ze svého malého vnitřního světa se lépe rozhodnu, co pro ten velký svět udělám. Zároveň si myslím, že kdyby většina z nás pracovala se svými stíny, se svým vnitřním světem, bylo by to pro ten vnější svět už dost.