Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Krása mě rozčiluje, happy lidi mě ničí

Co se to v mozku stane, že je člověku všechno jedno?

Martina Černá

Martina Černá

3. 9. 2012

Nejlepší způsob, jak se v tuhle chvíli můžu vyrovnat s vlastní depresí, je dívat se na ni s odstupem. Jako by se to všechno stalo někomu jinému. Zatraceně té holce rozumím. Umím jí taky pomoci?

Bílý strop, propocená deka, zmačkaný polštář, hrnek s čajem na nočním stolku. Zvednout jej a napít se je nadlidský úkol, natož vstát. Už tři hodiny se přemlouvá, aby se vykopala z postele. Není to nechuť ani lenost, co ji nutí zůstat v poloze na zádech a počítat praskliny na stropě.

Je to deprese. Nemoc na sedm písmen, která Vás změní v trosku, živoucí mrtvolu. Venku je krásně, sluníčko se dere do oken, ale ona to nevnímá. Ještě včera měla pocit, že se přece jen něco dá dělat. Za několik hodin je zpět v letargii, která je sebezničující. Opět stráví v posteli celý den a večer se jí prohloubí výčitky svědomí, že nedokázala ani to nejmenší, vstát.

Už jí snad ani nevadí, že by močila do matrace. Nic už nemá smysl. Přichází sestra s léky, nutí jí vstát, učesat se, dojít na toaletu. Nemá sílu jí odporovat, ale ani se pohnout. Bere od sestry bílou tabletku, která jí snad pomůže přežít tento den. Usne. Není lepší usnout napořád? Byl by konec tomu trápení. Sebe i okolí. Copak to je život? Přežívat minutu po minutě, trpět víc než zvíře, a tak strašně se nenávidět.

Nebýt

Co se to v mozku stane, že je člověku všechno jedno, nic ho netěší? Naopak krása kolem ho rozčiluje, happy lidi jej ničí. Jejich optimismus. Přímo ji to sere. Být jiný než ostatní se nenosí. Musíš být šťasná, vždyť všechno máš! Rodiče, přátele, střechu nad hlavou, práci. To je málo? Není, ví to. Je si toho vědoma, a o to víc ji ničí, že to nedokáže vidět. A čím více jí okolí předhazuje, aby se vzpamatovala, a poklepávají ji přitom na rameno, tím víc je jí ze sebe samé na blití.

Sestra si kouše nehty, ošetřující lékař vypadá jako chovanec ústavu, zřízenec se dloube v nose a mladý doktor plný ideálů hltá primáře očima a pečlivě si nás prohlíží. Jak se mi tu asi může líbit?

Není nic, žádná pozitiva. Jen prázdná duše. Na hruď jako by jí položili balvan a každý nádech a výdech je nesnesitelně vyčerpávající. Co přestat dýchat úplně? Kulka, prášky, skok z mostu? Co bolí nejméně a je nejrychlejším řešením? Považuje se za normání přemýšlet celý den o tom, jak si vzít život? Skončit to, nebýt?

Všichni okolo se naopak snaží a hecují, aby ten život prožili na plný pecky. Zařadit sebe do top životního žebříčku. Lukrativní zaměstnání, společenské uznání, velká rodina, bezproblémové děti – premianti, baráček, dovolená u moře, chatička, autíčko, bazének, obdiv, úcta, sláva, absence celulitidy, IQ 140, neprdět, nekrkat, usmívat se, chápat, tolerovat, být ku pomoci, neodmítat, poslouchat, nevztekat se, nebrečet, družit se. Tralala..... Život přece není soutěž, kdo vejš, dál, úspěšnějc.

Přijde jí, že se prostě neumí zařadit. Vždycky měla problém se někam vůbec zařadit. Přišlo jí, že vyčnívala už ve škole, v pubertě, ve vztahu. A nebylo to těmi 176 centimetry. Občas jí lidé okolo přišli jako bytosti z jiné planety. Jak to mají v životě hezky uspořádaný, uhlazený, takový, jako by to mělo být. Ani chlapi s ní nevydrželi. Nesplňuje nároky pečující, obdivující, rozmazlující partnerky. Ona to prostě neumí. To ji hází do deprese? Možná, neví.

27. října 2018

Jak zvládnout partnerskou krizi (seminář)

Pavel Rataj

Nebo je to opravdu jen chemie v mozku, která se porouchá a nevytvoří ten správný vzorec Keep smiling. Don´t worry, be happy? Serotonin, dopamin, endorfin. Tak se to píše v příbalových letácích na antidepresivech. Jedna tableta denně a je to v cajku. Frčíme na doporučeném množství, aby ten život byl k přežití.

Ale proč i po několika pokusech s chemií třetí generace znovu musí prožívat tato muka? Třeba jsem opravdu nepoužitelná k životu… Skartovat a šup do krabice s nápisem Dangerous! Not for life! Be carefull! Don´t touch! a odeslat pryč. Expres. Zatím taková planeta s názvem „Skladiště bláznů“ neexistuje. Musí stačit nemocniční pokoj, zamřížované okno, kovová postel, oprýskné zdi a kovový noční stolek, který unese jen knihu, konvici s odporně sladkým čajem a tolaletní papír.

Když je hodně dobře, namalujeme obrázek nebo můžeme namotávat šňůrky. Prý se pak používají na pytle se špinavým prádlem v nemocniční prádelně. Óóó, jak užitečné. Můžu k vyprání poslat i svůj mozek?

A je tu komunita. Nenávidí ty kecy. Co je nového, jak se vám daří, jak se vám líbí pobyt u nás, řeknete nám něco o sobě? Sestra si kouše nehty, ošetřující lékař vypadá jako chovanec ústavu, zřízenec se dloube v nose a mladý doktor plný ideálů hltá primáře očima a pečlivě si nás prohlíží. Jak se mi tu asi může líbit? Vždyť je každý den stejný.

Ráno rozcvička, bílé pláště, prášek, nucení z postele, čumění do nepřítomnosti, řvoucí televize, na chodbě chodící mrtvoly. Když je hodně dobře, namalujeme obrázek nebo můžeme namotávat šňůrky. Prý se pak používají na pytle se špinavým prádlem v nemocniční prádelně. Óóó, jak užitečné.

Můžu k vyprání poslat i svůj mozek? Prosím na devadesát, s důkladnou předpírkou, dvojité máchání a rychle odstředění. A pak do sušičky, načechrat, navonět aviváží. Hlavně, ať jsou ty debilní mozkový pochody, nepochody pryč. Ať zmizí to trápení a prázdno. Třeba už žádný mozek nemá? Není co prát. Stejně si případá většinu času jako po lobotomii.

Odpoledne příjdou rodiče. Bojí se jim podívat do tváře. Je jí jich strašně líto. Co to porodili? Asi měli jiné představy o životě své dcery. Přáli si pro ni to nejlepší, aby byla šťastná. A ona to nedokáže. Vyčítá si, že jim jejich přání nedokáže splnit. Snaží se ji povzbudit, že se nic neděje, že to chápou. Chápou, ale v očích se jim zračí strach a smutek.

Láska, sex, pudy. Co to je? Cítí ona vůbec něco? Uměla by to ještě? Na toto téma má tělo reset, tma. Není potřeba. Deprese vymaže všechno. Chtíč, touhu, chutě. Cítí někde uvnitř jen chlad, prázdnotu. Takhle už to bude pořád?

Stydí se před nimi. I před přáteli, že ji to znovu potkalo. Jak to bude vysvětlovat v práci, až se třeba někdy vrátí? Kde jsi byla? Hovno, co je vám po tom. Vždy se bojí, že ji pak vykopnou. Na co si platit blázna, co je unavený a  nekomunikativní. Tady jedeme na výkon. Potřebujeme silné, vytvalé jedince. Amen.

Další den

Nakonec vstala. Neví jak, ale je na nohou. Pomalým krokem se plazí do umývárny. V zrcadle zahlédne bílou tvář s vystajlovanými tmavými kruhy pod očima. Zfetlá anorektická modelka, co frčí na heráku, je proti ní svěží malovaná panenka. Na čele a u pusy přibyly další vrásky. Depka se odrazí i na ksichtu. Pětadvacítky vypadají jako čtyřícítky. Deset dní nemyté vlasy tomu dodávají grády bezdomovce. Je jí to jedno. Nač se mejt, nesmysl. Nepředstavitelná námaha. Stačí, že vstala, to je práce na celý den.

Využívejte celý web.

Předplatné

Sanitářka svolává na snídani. Ujídá po drobcích vánočku a zapíjí to nemocniční kávou. Chuť necítí, ta je nepodstaná. Půlku nechává, nemá hlad. Jídelnou se rozléhá zvuk puštěné televize. Na obrazovce souloží dva sloni. Neostrý přenos je doprovázen komentářem hlasatelky, že i zvířata cítí něhu. Hmm. Láska, sex, pudy. Co to je? Cítí ona vůbec něco? Uměla by to ještě? Na toto téma má tělo reset, tma. Není potřeba. Deprese vymaže všechno. Chtíč, touhu, chutě. Cítí někde uvnitř jen chlad, prázdnotu. Takhle už to bude pořád?

Deprese bolí. Stašně bolí. Jsou to muka. Fyzickou bolest zažila už kolikrát. Několik úrazů, operací. Má srovnání. Ta psychická mučí tisíckát víc. Na tu injekce do hodiny nezabírají. A není tucha, za jako dlouho pomine. Měsíc? Půl roku? Rok? Na jak dlouho?

Zřízenec přináší pytel s provázky. Depkující trosky odlepí oči od obrazovky televize. Dopolední pracovní směna začíná. Zvedne se i ona a natáhne ruku po nůžkách. Zkusí se nějak zaměstnat. Kolikrát ještě? Neví. Zkouší zase bojovat. Ke kulce stejně nemá přístup. Naštěstí…

Diskuse 0

Martina Černá

Čtenářka Psychologie.cz