Umělci mívají nálepku podivínů a bláznů. Snadno by ji šlo vysvětlit i tím, že umělec bývá se svým dílem jen málokdy pochopen vrstevníky, takže nesrozumitelné básně mohou snadno vyvolat v „obyčejných lidech“ dojem, že jde o výplody choré mysli. Jenže: podle statistik (citovat je budeme později) se mezi kreativními lidmi skutečně nachází větší díl nešťastníků s psychiatrickou diagnózou než ve zbytku populace. Proč?
Odpověď nabízejí psychologové z torontské a harvardské univerzity. Ti míní, že mysl umělce je nadmíru otevřena smyslovým podnětům – stejně jako tomu je u některých onemocnění.
„Kreativní jedinci přijímají mimořádné množství informací z okolního prostředí,“ prozradil profesor Jordan Peterson, jeden z autorů studie, webu Science Daily. Normální člověk podle něj pozná nějakou věc a pak na ni zapomene, i když ta věc může být mnohem složitější a zajímavější, než se může na první pohled zdát. Kreativní člověk je naopak vždy otevřený novým možnostem.“
Tomu odpovídají i závěry neurologů, tentokrát ze stockholmského Karolinska Institutet. Ti se zaměřili na receptory dopaminu (jednoduše řečeno receptory látky, která nám dělá dobře) v thalamu, části zadního mozku. Víc jich měli ti, kterým dělalo tvůrčí přemýšlení potíže – a naopak.
„Menší množství receptorů D2 v thalamu znamená pravděpodobně slabší filtrování signálu, a tedy silnější proud informací z thalamu,“ vysvětluje Fredrik Ullen pro The Times. Tyto receptory se přitom chovají „špatně“ i například u lidí trpících schizofrenií.
Tíhnou umělci k psychickým poruchám, nebo duševně nemocní lidé k umění?
Od teorie k číslům. V knize Cena za velikost (Price of Greatness, 1995) zmiňuje psychiatr Arnold M. Ludwig svůj výzkum, podle kterého 87 % slavných básníků vykazovalo známky psychických poruch. Mezi vědci je to skoro třetina.
Outsider art
V roce 1921 se díky svému psychiatrovi proslavil Adolf Wolfli jako první zástupce outsider artu – umění vytvořeného (politicky nekorektně řečeno) vyšinutými lidmi či přímo pacienty psychiatrických léčeben. Termín se dodnes hodně používá, jeho ekvivalenty jsou i „art brut“ nebo „psychotic art“. V Česku je nejspíš nejznámějším představitelem Miroslav Tichý, kyjovský fotograf voyeursky zachycující ženy na ulicích a koupalištích vlastnoručně vyrobenými fotoaparáty. I když by mu jeho uměleckým světem nedávno objevené snímky mohly zajistit pohádkový podzim života, pořád žije v bytě plném harampádí a skoro s nikým nemluví.
Také další čísla a výzkumy, které jsou zmíněny v článku o vztahu mezi kreativitou a psychickými onemocněními na Psychiatric Times (text je dostupný po registraci zdarma) potvrzují stereotyp, že je mezi umělci mnoho duševně nemocných lidí.
Stále je tu ale místo pro diskusi o příčinách a následcích. Co když mají zkrátka lidé s duševními nemocemi větší pochopení u umělců nebo vědců? Když v dospívání trpíte prudkými změnami nálad nebo i závažnějšími problémy, budou vás více respektovat v šatně fotbalového mužstva, nebo kavárně místního filmového klubu?
Zřejmě to jde ruku v ruce. S bipolární poruchou, halucinacemi nebo podobnými problémy lze snáze vidět svět okolo jinak. Pak má člověk samozřejmě blíže k tvorbě umění, ať už to jsou básně, obrazy nebo filmy. Anebo může pocítit silnou touhu utéci z běžného prostředí do abstraktního světa přírodních věd. Na každý pád čísla a výzkumy ukazují, že cena za velikost může být pro umělce i vědce občas až příliš vysoká.
Pět kreativních géniů s psychickými problémy
Tento seznam sám o sobě není důkazem propojení kreativity a psychických nemocí. Stejně tak bychom mohli najít pět géniů bez problémů nebo naopak pět mentálně nemocných lidí bez stopy talentu. Zmíněným postavám ale patří alespoň dík za to, že celý život (a někteří i po své smrti) pomáhají osvětě a ukazují, že i psychicky nemocný člověk může být plnohodnotným členem společnosti (a snad i víc než „jen“ tím).
Vincent van Gogh
Jeden z nejslavnějších malířů všech dob mohl podle současných odhadů trpět depresemi, schizofrenií, bipolární afektivní poruchou, epilepsií nebo dokonce otravou způsobenou barvami. V roce 1888 si při návštěvě nevěstince v záchvatu paniky uřízl břitvou kus ušního boltce. O několik měsíců později se zastřelil.
Ivan Blatný
Čítankový brněnský básník strávil polovinu svého života v britské psychiatrické léčebně. Dostihla ho paranoidní schizofrenie.
Winston Churchill
Britský premiér, který za svoje paměti dostal Nobelovu cenu za literaturu, bojoval nejen s Hitlerem, ale i s depresí, o které mluvil jako o černém psu.
John Forbes Nash
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii a jeden z nejinspirativnějších vědců 20. století se po celý život potýká s paranoidní schizofrenií. Jeho osud byl velmi nepřesně vykreslen ve filmu Čistá duše. Nash například ve skutečnosti nikdy netrpěl vizuálními halucinacemi, pouze sluchovými.
Satoshi Tajiri
Návrháři počítačových her a tvůrci jedné z největších blbostí vzniklých v 90. letech, Pokémonů, stěžuje integraci do společnosti Aspergerův syndrom, mírná forma autismu.
