„A seznamovací inzerát už jste zkoušela?“ ptávám se lidí, jejichž základním životním problémem v okamžiku našeho setkání je, že si nemohou najít partnera. Ať dělají, co dělají, nenacházejí trvalý vztah a láska jim zůstává zapovězena.
A to je problém, který nelze jednoduše smést se stolu, vytěsnit, zracionalizovat, zbagatelizovat či zironizovat. To je problém, který je potřeba prozkoumat ze všech stran, to je něco, s čím je třeba hnout.
Nejde ani tak o to, hnout s faktem samoty. Jsou přeci lidé, kteří žijí spokojený a naplněný život, ač o svého životního partnera přišli nebo na něj nikdy nenatrefili. S čím je potřeba hnout, to je ona nekončící marnost hledání.
Je potřeba věnovat se pocitům selhání, neúplnosti, osamělosti a absence smyslu. Prozkoumat a podkopat základy přesvědčení, že si žádného partnera nikdy nenajdeme, protože jsme oškliví, tlustí, neúspěšní či jinak nepřitažliví. Nebo také kořeny opačného přesvědčení – že je donebevolající nespravedlnost, že zrovna my, krásní, úspěšní a žádoucí, bychom měli zůstat sami.
Někdo si nakonec poradí sám. Něco intuitivně nebo promyšleně a cílevědomě změní – pohled na sebe nebo na ty druhé, svá očekávání, své chování… Někdo se poučí z moudré knížky, jinému pomůže rada a pochopení zkušeného kamaráda nebo rodiče. Někdo má prostě štěstí – jednoho dne toho pravého, tu pravou zcela mimoděk najde. A někdo takové štěstí nemá.
Být sám je začátek
Nebo jinak: Někdo má dost štěstí, aby Ji nebo Jeho potkal až v pravý čas. Aby zůstal sám dostatečně dlouho na to, aby si uvědomil, co vše na téma „Já a ten druhý“ se skrývá pod povrchem jeho vědomí, čím vším by mohl svůj vysněný vztah sabotovat, čím by mohl tomu druhému nebo sobě ubližovat.
Aby měl dost času na to, nahlédnout pod pokličku své osobnosti, svých motivů, svých obran a zábran, a to dřív, než by zruinoval život sobě, někomu druhému a nedejbůh i společným dětem. A aby pak, až jednou to prachobyčejné lidské vztahové štěstí najde, už o ně nepřišel.
Součástí životní zkušenosti některých lidí se, souhrou náhod a pod tlakem potřeby nebýt ve svém trápení sám, stává i psychoterapeut.
Toto povídání sama se sebou, se svým vědomím a prostřednictvím něj i nevědomím člověk může velmi úspěšně absolvovat i bez odborné pomoci. Když Bůh nebo Příroda tvořili člověka, nejspíše nepočítali s psychoterapeuty – museli tudíž lidské bytosti vybavit schopností těžit ponaučení z přirozeného běhu života. Museli mu dát do vínku schopnost poučit se ze zkušenosti, pochopit sebe sama a umět se změnit.
A součástí životní zkušenosti některých lidí se, souhrou náhod a pod tlakem potřeby nebýt ve svém trápení sám, stává i psychoterapeut. Jeho úlohou je pomoct odhalovat a odstraňovat bloky, brzdy a dysfunkční vzorce, jež dosud bránily naplnění touhy po soužití s milovaným člověkem.
Úkolem psychoterapeuta samozřejmě není najít partnera či partnerku. Není jím dokonce ani to, zaručit, že si ho s jeho pomocí najdeme partnera sami. Jakkoli by v šuplíku motivů naší návštěvy jeho pracovny bylo nevyslovené přání „Kamarádka chodila na terapii a po měsíci si našla přítele a už mají dítě, já chci taky a věřím, že mi s tím pomůžete.“
Psychoterapie, nezávisle na jejím typu, terapeutické teorii a metodice, samozřejmě není žádnou seznamovací kanceláří. A přesto v terapii osamělým často kladu otázku z úvodu tohoto článku.
„Seznamku už jste zkoušel, zkoušela?“
Odpověď mi o dotyčném hodně napoví. To, že na klávesnici svého počítače vyťukám například něco jako www.hledam‑manzela.cz, zdaleka neznamená jen tolik, že aktivně hledám manžela a mám v plánu projít si profily podobně osamělých hledajících potenciálních manželů a mezi nimi i spousty podvodníků a profesionálních sukničkářů a virtuálních identit, a s některými si co‑to napsat a s některými z těch některých se sejít v kavárně.
Znamená to také, že
- upřímně přiznávám sobě i světu, že jsem sama,
- uznávám svou osamělost a svou dosavadní neschopnost změnit ji,
- otevřeně se hlásím k tomu, že mi v té mé osamělosti není dobře,
- nepředstírám, jak jsem spokojená a vyrovnaná přes svou samotu,
- oznamuji světu a zejména sama sobě, že mám problém,
- vyčerpala jsem všechny běžné způsoby seznamování, selhala jsem v nich a jsem připravena zkusit způsoby méně běžné, i za cenu trapasů a zklamání,
- je mi jedno jak a kde, ale chci najít svou lásku,
- deklaruji: „Jsem tady a hledám.“
Je dobré mít ve věci nadějí a potřeb takhle jasno. Je dobře, když vím, na čem jsem, a když to ví svět kolem mne. A pokud věřím na osud, pak přeci musím i tomu namísto hry na kočku a myš jasně oznámit: „Tak a teď!“
A tak zde všem nešťastně a nespokojeně osamělým a nemilovaným nabízím radu s ručením omezeným: Zkuste seznamku! Dokud jste ji nezkusili, nezkusili jste všechno! Možná, dokonce velmi pravděpodobně, nenajdete na internetu partnera pro zbytek života.
Seznamku vlastně můžete úplně vynechat. Stačí, když vyjdete na ulici a zakřičíte z plna hrdla: „Halóóó! Nechcete se se mnou někdo seznámit? Toužím dávat a přijímat lááááskuuuuuuu!“
Je dokonce více než pravděpodobné, že přes všechen čas, investovaný do seznamovací korespondence, přes všechna rande naslepo nenastane ten zcela ojedinělý internetový zázrak, kdy klíč zapadne do zámku a před vámi bude stát člověk, se kterým si budete vonět a se kterým si budete mít o čem a proč povídat.
Ale řeknete tím otevřeně a nahlas, že hledáte, že toužíte, že doufáte, že potřebujete. Zejména sobě. A to je nezbytný krok, řekla bych.
P.S.: Jak tak tady rozvíjím svou seznamkovou teorii, napadlo mě, že si třeba budete myslet, že když ne já sama, tak minimálně má tetička vlastní seznamovací agenturu a já jí loajálně naháním klientelu. Není to tak. A vůbec, tu seznamku vlastně můžete úplně vynechat. Stačí, když vyjdete na ulici a zakřičíte z plna hrdla: „Halóóó! Nechcete se se mnou někdo seznámit? Toužím dávat a přijímat lááááskuuuuuuu!“
P.P.S.: No dobře. Samozřejmě, že jste pochopili mou nadsázku. Nemusíte na ulici. Jen si ta slova v duchu zakřičte nebo v představách napište velkými písmeny na čelo.
