2. 10. 2023
Kdybych vás požádal, abyste mi popsali, jak jste se se svým partnerem či partnerkou do sebe zamilovali, pravděpodobně byste nebyli schopni slovy vysvětlit, jak přesně se ona příhoda udála. „Potkali jsme se, možná proběhly nějaké pochyby a komplikace a pak se to tak nějak stalo.“ Zřejmě by kdekdo dokázal vyjmenovat přesnou sekvenci událostí, které k lásce vedly, nebo snad výčet charakteristik, díky nimž jste si svůj protějšek zamilovali. Lásku byste tak ale pouze zpětně racionalizovali. Je složitější než racionální vysvětlení, které jí dáváme. Zkuste si tedy ještě jednou položit otázku: Proč zrovna tento muž, proč ona, proč my? Dokážete odpovědět? A v podobných nesnázích bychom se ocitli také tehdy, kdybychom měli popsat náš vztah k Bohu. Věřím v něj? A jestli ano, tak proč?
Když se zamilováváme, nečiníme tak na základě podrobné analýzy, zevrubného myšlenkového výkonu nebo po zvážení všech pro a proti. Vždyť přece některé bychom milovali rádi, například kvůli velmi pozitivním vlastnostem onoho člověka, jeho družnému chování či pro nostalgii. Ze zkušenosti ale možná víte, že lásku k druhému člověku v její partnerské podobě chtít nestačí. A s vírou se to má dosti podobně.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné