Individualismus a kolektivismus jsou do značné míry otázkou toho, jak člověk chápe sám sebe. Když vnímáte sebe jako jednotlivce s jasnými hranicemi a jako identitu oddělenou od všech ostatních lidí, milovat někoho je vaší šancí překonat tyto hranice a uniknout osamělosti. Láska se stává mostem, který vás spojuje s ostatními. Toto spojení je však dobrovolné. Pokud vztah neposkytuje to, co očekáváme, je naší volbou, zda ho opustíme. V asijské perspektivě je oproti tomu kladen větší důraz na uznání a posílení již existujících vazeb a jejich láska je vyjádřena více tím, co dělají, než tím, co říkají.

Jakou roli hraje kultura v lásce? Je romantická láska univerzální, nebo se v různých koutech světa liší? A co manželství, rodinný život, péče o stárnoucí rodiče? Začněme romantickou láskou.

Antropologové a historici se povětšinou shodují, že romantická láska je vynález západních zemí a nezápadní země ji zpravidla nezažívají. Vývojoví psychologové naproti tomu tvrdí, že vášnivá láska patří k lidské přirozenosti a je založena na biologických procesech, které jsou univerzální.

Na počátku výzkumů stojí orientační studie z roku 1992, která se zaměřila na zkoumání tvrzení, že lidé v nezápadních kulturách nezažívají romantickou lásku. Autoři sesbírali data ze 166 různých společností a snažili se zjistit, zdali v prvních dvou letech vztahu zažívali partneři lásku. Konkrétně zkoumali, zda:

• lidé popisovali, že trpí a touží po svých polovičkách, když nejsou přítomny
  
• zvýšila se frekvence přítomnosti zamilovaných písní a jiných tradic, které se vztahují k romantické lásce
  
• v dané kultuře existuje romantická láska – je prezentována v televizi, rádiu apod.
  
• jedinci uvažovali o opuštění rodiny či své komunity kvůli druhému
  
• etnografové dokázali, že v této kultuře skutečně existuje romantická láska
  

Pomocí těchto indikátorů zjistili, že romantickou lásku zná téměř 90 % zkoumaných kultur. U zbývajících 19 kultur nebylo možné nalézt důkazy toho, že lidé zažili romantickou lásku – což nutně neznamená, že v těchto kulturách taková láska neexistuje.

Ačkoli výsledky ukazují, že romantická láska je přítomna téměř všude na světě, nemůžeme z toho vyvodit závěr, že se každý člověk zamiluje. Jankowiak a Fischer tedy navrhli závěr, že ačkoli romantická láska může být ovládána některými kulturními proměnnými, nemůže být nikdy zcela potlačena. Není jasné, zda se lidé zamilují méně, když jejich společnost romantickou lásku neschvaluje. Je ale pravděpodobné, že se lidé zamilují více či méně často v závislosti na sociální organizaci a ideologii své kultury.

Zamilovat se

Abychom se mohli v zjišťování vlivu kultury na lásku posunout dál, měli bychom si definovat, co to vlastně zamilování je a proč k němu dochází. Zamilování může být rychlé nebo pomalé, intenzivní či jemné – to vše závisí na mnoha faktorech.

Psycholog Robert Sternberg popisuje aspekty zamilování takto: Prvním z nich je reciprocita, tedy to, jak moc se jedinci v páru líbí sobě navzájem. Dále hraje roli, jak moc je jedinec přitahován osobnostními rysy jiné osoby, jako je inteligence, empatie, humor, a zároveň míra podobnosti jedinců týkající se sociálněkulturního zázemí, zkušeností, zájmů, postojů a mnoho dalšího. Nesmíme opomenout míru důvěrnosti vztahu mezi dvěma a zároveň sociální vlivy jako názor rodiny a přátel na potenciálního partnera. Důležité je i fyziologické vzrušení (zdali reagujeme silně na setkání s druhým člověkem, či nikoli), nezbytná je také zkušenost z předchozích vztahů.

Jak vidíte, mnoho různých faktorů ovlivňuje, jestli se zamilujeme a jak se zamilujeme. Ale které z těchto faktorů jsou univerzální u většiny lidí, a které se silně odvíjejí od naší kultury? Mnoho psychologů výzkumníků (jako Aron a Sprecher či Pines) zjistilo, že pro většinu lidí mají největší význam faktory jako společné zájmy, osobnost druhého, jeho vzhled a že se lidé v těchto indikátorech liší v závislosti na pohlaví – obě pohlaví kladou velký důraz na osobnost, ale pro muže je vzhled mírně důležitější než pro ženy.

Pokud jde o kulturní rozdíly, podívejme se na novější výzkum z roku 2010. Zkoumal rozdíly mezi americkou populací (50 mužů, 111 žen) a čínskou populací (29 mužů, 49 žen), kdy průměrný věk u obou skupin byl 21 let a všichni z účastníků se alespoň jednou v životě zamilovali. Už zde se objevují první rozdíly.

• Čínští studenti byli průměrně zamilovaní 2,79krát a američtí studenti pouze 1,49krát.
  
• Při zamilování se je pro americké studenty nejdůležitější míra důvěrnosti s druhým, pro čínské studenty naopak osobnost druhého a fyziologické vzrušení.
  

Jak si můžete povšimnout, americká a čínská kultura se v pojetí lásky liší. Překvapivé může být, že respondenti z Číny se zamilovávají častěji než studenti z Ameriky. Čím to může být?

Psychologové tyto rozdíly nejčastěji vysvětlují odlišnostmi v individualistické a kolektivistické kultuře – ve smyslu toho, jaký vztah člověk má se svou skupinou, v tomto kontextu nejčastěji s rodinou. Pokud jste s rodinou příliš „zapletení“ a máte pocit, že když jste zamilovaní, musíte brát v úvahu i její potřeby, láska a její dynamika by se mohla vyvíjet jinak, než když pocity a potřeby své rodiny nepovažujete za důležité.

Důraz na individualitu mění vztahy

Individualistická kultura nabádá člověka k samostatnosti a učí ho vnímat jakoukoli závislost na jiné osobě jako slabost. Jak si určitě dokážete představit, zvyk člověka být co možná nejvíce nezávislý může být v rozporu s potřebou  partnera. Proto se často uvádí, že individualismus negativně ovlivňuje lásku k partnerovi.

Výzkumníci a manželé Karen a Kenneth Dionovi vedli řadu studií, jejichž cílem bylo dozvědět se více o vztahu lásky a individualismu či kolektivismu. Zjistili například, že lidé, kteří jsou více individualističtí, mají nižší pravděpodobnost, že budou někdy zamilovaní, a zároveň je individualismus spojen s vnímáním jejich vztahů jako méně odměňujících a méně hlubokých.

Obecně tedy platí, že čím více je jedinec individualistický, tím nižší je kvalita jeho milostných vztahů. To je tedy pravděpodobně důvod, proč lidé v Americe zažívají průměrně míň vztahů než lidé v Číně. Amerika je kulturou individualistickou, a proto jedinci často považují vztah za zbytečný, protože jejich ideálem je co největší nezávislost. Čína je naopak typickou kolektivistickou kulturou.

Individualisté se nikdy plně nepřipoutají k partnerovi, odmítají závislost na něm, a pokud začnou cítit, že jsou k partnerovi vázáni až příliš, stáhnou se.

Tato zjištění potvrzují i další analýzy manželů Dionových – dodávají například, že lidé s vysokou mírou individualismu mají obvykle tendenci udávat méně spokojenosti ve svých manželstvích, rodinách a celkově i v životě. Nejen tedy že individualismus ovlivňuje romantické láskyplné vztahy, ale také ovlivňuje vztah členů v rodině.

V rodinách, které kladou větší důraz na individualitu, jsou vazby mezi členy rodiny obvykle volnější a vzájemná pomoc není považována za samozřejmost. Individualističtí rodiče často nechávají dětem velkou zodpovědnost a oceňují, že jsou nezávislé.

Typické pro individualistické rodiče je také přesvědčení, že až zestárnou, nemůžou očekávat od svých potomků pomoc. Chtějí se svým dětem líbit a mají pocit, že když se o ně budou muset potomci starat, ztratí u nich respekt a lásku. Jakmile nastane situace, kdy se rodič o sebe nedokáže fyzicky postarat, může nést nelibě, že musí přijmout pomoc, a děti zároveň nemusí být ochotny poskytovat péči, která je po nich nyní vyžadována. V některých případech velmi individualističtí rodiče dokonce omezují kontakt se svými dětmi tak, aby nemuseli uznat narůstající závislost na pomoci druhých.

Člověk v síti vztahů

Pojďme nyní ke kolektivismu. Jak již bylo řečeno, individualismus se spojuje převážně se západními kulturami a kolektivismus je typičtější pro kultury východní. V kolektivistických kulturách jsou lidé zapracováni do celé sítě vztahů se svou rodinou a blízkými přáteli.

To také znamená, že jejich rozhodování nezávisí jen na tom, co si myslí, že je nejlepší pro ně samotné. Berou v úvahu, jaký vliv má jejich rozhodnutí (a v případě lásky romantický vztah) na celou sociální síť. Kolektivismus se dívá na lásku pragmaticky – podle této filozofie je založená na přátelství a má altruistické cíle.

V souvislosti s kolektivismem a individualismem srovnávali psychologové Dayton, Campbell, Kurokawa a Saito, jak se rozvíjí ve Spojených státech a Japonsku manželství.

• Zjistili, že ve Spojených státech začínají manželství s relativně vysokou úrovní důvěrnosti mezi partnery a cílem jednotlivých partnerů je pak udržet intimitu vztahu a současně zachovat samostatnou identitu.
  
• Japonské sňatky se na druhou stranu vyznačují tím, že řadu manželských povinností mají ostatní lidé v sociální síti. Intimita a důvěrnost se vyvíjí až později v životě jako důsledek smrti blízkých rodinných příslušníků, s kterými pár sdílel povinnosti.
  

Kultura, která klade větší důraz na kolektivismus, obecně vnímá rodinné vazby a vzájemnou závislost jako velmi důležité. Své rodinné členy vidí v pozitivnějším světle než lidé, kteří jsou více individualisticky orientovaní. Můžeme i pozorovat, že péče o starší rodiče v kolektivistických kulturách je více ovlivněna náklonností než povinností. Úroveň oddanosti rodičům je často velmi vysoká.

A co tedy ta romantická láska? Jak již bylo řečeno, lidé se zamilovávají různě a to, zdali bude láska divoká či jemná, hluboká či povrchní ovlivňuje mnoho faktorů, včetně individualismu a kolektivismu.

Individualisté se nikdy plně nepřipoutají k partnerovi, odmítají závislost na něm, a pokud začnou cítit, že jsou k partnerovi vázáni až příliš, stáhnou se. Typické pro ně je rychlé vzplanutí, ale bohužel i rychlé vyhasnutí citů, protože si velmi brzy začnou uvědomovat, že součástí vztahu je i vzájemná závislost.

Striktní kolektivisté se zamilovávají pomaleji, protože berou ohled i na ostatní. Málokdy propadnou rychlým citům, vše spíše promyslí. Často se jim tedy může stát, že jim vztahy utečou, než si rozmyslí, jestli do nich vstoupí.

Nic není černobílé. Extrémní individualista může být osamělý a nalhávat si, že je šťastný, extrémní kolektivista může mít city roztroušeny mezi tolik jedinců, že žádnému nedokáže dát většinu. Málokdo z nás je striktní individualista či kolektivista. Jsme umístěni kdesi na kontinuu a každý v sobě máme kousek z obou.

Zdroje:

• Dion, K. K., & Dion, K. L. (1993). Individualistic and collectivistic per‑spectives on gender and the cultural context of love and intimacy. Journal of Social Issues, 49, 53–69.
  
• Dion, K. K., & Dion, K. L. (1991). Psychological individualism and romantic love. Journal of Social Behavior and Personality, 6, 17–33. APA
  
• Fisher, H. (2004). Why we love: The nature and chemistry of romantic love.New York, NY: Henry Holt.
  
• Pines, A. M. (2001). The role of gender and culture in romantic attrac‑tion. European Psychologist, 6, 96–102. APA
  
• Riela, S., Rodriguez, G., Aron, A., Xu, X., & Acevedo, B. P. (2010). Experiences of falling in love: Investigating culture, ethnicity, gender, and speed. Journal of Social and Personal Relationships, 27(4), 473 – 493. APA
  
• Sprecher, S., Aron, A., Hatfield, E., Cortese, A., Potapova, E., & Levitskaya, A. (1994). Love: American style, Russian style, and Japanese style. Personal Relationships, 1, 349–369 APA
  
• Sternberg, K. (2014). Psychology of Love 101. New York, NY: Springer Publishing Company.