Je samozřejmě tisíc způsobů, jak a proč být laskavým člověkem. Poslední dobou ale přemýšlím, jak velký rozdíl je mezi tím, když sami v sobě nemáme na výběr a vstřícnost k druhým nám něco diktuje – obvykle naše vnitřní přesvědčení, strach z odmítnutí nebo pocity viny. A tím, když máme ten luxus být laskaví prostě jen tak, bez očekávání výsledku, s lehkostí. Jen z vlastního citového nadbytku.

V nedávném článku jsme psali o takzvaných introjektech, kterým psychoterapeuti někdy říkají „mělbychy“. Jsou to vnitřní přesvědčení, co je správné, co můžu a nemůžu, co je nepřijatelné. Co musím dělat pro to, ať jsem hodnotným člověkem, zasloužím si přijetí a přízeň druhých lidí, uspěju v životě. Začala jsem přemýšlet, jak je to s těmi introjekty, které jsou vlastně docela pozitivní. S těmi, které říkají:

• Buď čestný a laskavý.
• Konej dobré skutky a buď dobrým člověkem.
• Když jsi jediný, kdo může pomoci, tak musíš.

Mám právo dívat se na ně třeba u klientů se stejnou obezřetností jako na jiná do kamene tesaná vnitřní přikázání? Všichni přece potřebujeme svět, ve kterém jsou lidi laskaví jeden k druhému. Bez toho to tady můžeme rovnou zabalit. No jo, ale co když ještě za těmihle ušlechtilými větami jsou v hloubi schované další, úzkostnější introjekty, které říkají:

• Když nebudeš na všechny hodný a užitečný pro svět, nezasloužíš si existovat.
• Nesmíš nikoho naštvat. Naštvaní lidi jsou nebezpeční a ublíží tobě nebo těm, které miluješ.
• Pokud někoho zarmoutíš nebo rozzlobíš, jsi špatný člověk.

Ať už za některou z prvních vět bude nebo nebude schovaná nějaká věta z toho druhého seznamu, vnější projevy budou dost možná úplně stejné. Budete se dívat na příjemného člověka, kterého mají druzí rádi. Který vám vždy vyjde vstříc, nenechá vás ve štychu, je na něj spoleh. Bude to napohled člověk, jakých mezi sebou potřebujeme co nejvíc. V čem tedy může být rozdíl?

Z nedostatku nebo z nadbytku, ze strachu nebo z lásky

Možná mě teď máte za škarohlída, který podezřívavým okem měří každý vstřícný čin a ani mu nemůžete vrátit ztracenou peněženku, aby za tím hned nehledal nějakou neurózu nebo trauma z dětství. Nechápejte mne ale špatně. Nemyslím si, že veškerá laskavost světa je ve skutečnosti diktovaná nějakou naší neurózou. Věřím, že podstatná část laskavých činů, které se každý den stanou, je naprosto autentická.

Ostatně, i kdyby nakrásně byla diktovaná introjekty z výchovy v rodině a školských zařízeních, je to naprosto v pořádku – to je prostě součást socializace. Jak píše Robert Fulghum v názvu jedné ze svých knih: Vše, co jsem potřeboval vědět, jsem se naučil v mateřské školce. Vzpomenu si na to při každé návštěvě školky, když čtu na dveřích: Chováme se k sobě hezky, říkáme prosím a děkuji, neubližujeme si. Věřím, že je správné vracet ztracené peněženky, navštěvovat starou babičku, oplatit v tramvaji úsměv cizímu batoleti.

A přesto. Občas zmíním otřepanou, ale funkční pomůcku pro rozhodování ve složitějších dilematech a nejistotách: Dělám to ze strachu, nebo z lásky?

• Vycházím právě teď druhému vstříc z lásky k němu a k sobě, protože nám to oběma udělá radost? Dělám to svobodně, s možností odmítnout, se znalostí a dobrým odhadem vlastních sil a toho, na co mám energii?
• Anebo to dělám ze strachu, že odmítnutím poškodím náš vztah? Že si o mně pomyslí něco špatného, případně si o sobě pak budu celý večer myslet něco špatného já? Nebo protože prostě nevím, jak by se takové odmítnutí dalo udělat, jak vlastně na to?

Druhý (podobný) indikátor by mohl být:

• Dělám to z emočního nadbytku, nebo z nedostatku? Nabízím někomu laskavost, protože jsem dnes sama v dobré pohodě, jsem vděčná za to, co mám, a cítím touhu se o svoji radost podělit? Nabízím soucit, protože ho ten druhý právě potřebuje – a mě to nevysílí?
• Anebo mám v hloubi duše zapsáno, že mě druzí nemají rádi jen tak, že si jejich náklonnost musím získat vstřícností a „úplatky“? Vyslechnu druhého, ale vlastně mi přitom poleze na nervy a příště si radši vypnu zvonění – anebo nevypnu, budu stále k dispozici a po večerech se budu nad jeho příběhem vyčerpaná sama trápit?

Vnitřní nelaskavost vyčerpává

Když přemýšlím nad tím, v čem se hlavně bude lišit laskavost z nedostatku a z nadbytku, napadají mne především tři oblasti:

1. Překračuji svoje hranice? Škodím (třeba ne aktuálně, ale dlouhodobě) sobě nebo svým nejbližším?
2. Nakolik mám ve svém jednání svobodu? Můžu to vlastně udělat jinak, nebo je to pro mě nepředstavitelné?
3. Má moje jednání později negativní následky? Jsem z něj unavená, protivná doma na vlastní děti, pasivně agresivní na partnera a přátele?

Druhý a třetí bod úzce souvisí s prvním. Myslím, že ten hlavní rozdíl mezi laskavostí z nadbytku a z nedostatku může být ten, jestli u toho překračuju své vlastní hranice. A jak zacházím s „šedou zónou“, když se mi těžko posuzuje, jestli něco za mojí hranicí už je, nebo není – řeknu si tohle začíná vypadat nějak moc komplikovaně, nebo hm, a tak vlastně mě to nezabije?

Když se cítím svobodně, přes své hranice nepůjdu. A když přes ně jdu, zpravidla to pak má následky. Každé překročení vlastní hranice s sebou nese nelibost, rozladění, vztek, agresi. To je ostatně účel hněvu jako emoce – upozornit nás, že jsme my nebo někdo jiný překročili naše vlastní hranice, a dát nám sílu tuto hranici znovu vymezit.

Tento hněv můžeme obrátit ven k druhým, takže třeba začneme být protivní, agresivněji řídíme, ztrácíme trpělivost se členy vlastní rodiny. K těm si zpravidla dovolíme chovat se hůř, protože jsou naši, tolik se o vztah s nimi nebojíme nebo máme pocit, že „oni to snesou“. Případně nám začnou lézt na nervy uprchlíci, gayové, voliči některé politické strany…

Pokud si to nedovolíme, nezbývá než obrátit tu emoci dovnitř. A zadělat si na únavu, ubitost, vyždímanost, vztek na sebe samého, pochyby o sobě, fyzickou bolest nebo nemoc. Lidé, kteří onemocní depresí, velmi často na své hranice dlouhodobě nedbají.

Narušený pocit vlastních hranic

Jenže. Někdy je překvapivě těžké tu vlastní hranici uvidět a rozpoznat. Třeba tehdy, když nemáme moc zkušeností s tím, že by je kdy někdo respektoval. Typicky v dětství – v naší kultuře je pořád považováno tak trochu za normální na názory dětí a urputné batolecí „ne“ nedbat a ignorovat je jako vrtoch, paličatost, neposlušnost a rozmazlenost. Někdy nám vnímání rozmlží špatná zkušenost s vrstevníky, autoritativní trenér, zkušenost se zneužitím, zážitek zrady nebo násilí.

A pak si do výprav přes vlastní hranice v zájmu vstřícnosti nabíháme dočista sami, ani k tomu nepotřebujeme zneužívající osoby v okolí. Třeba v těchhle dvou odlišných, a přesto podobných příbězích:

• Jedna sestra požádá druhou, aby jí večer pohlídala děti. Nabídne, že pro ni zajede odpoledne autem, ať se (sama těhotná a s vlastním dítětem) nemusí táhnout přes celé město. Druhá sestra, zvyklá být schopná, vstřícná a bezproblémová, řekne, ať se s ní nestresují, že dorazí po vlastní ose. O několik hodin později dobíhá s dcerkou v náruči autobus. Je jí slabo a rozbolí ji podbřišek tak, že se celý večer bojí o své těhotenství. Nadává si, proč nevyužila sestřinu (dvakrát zopakovanou) nabídku. A velmi dobře ví, že ohrožení jejího zdraví je to poslední, co by kdokoliv z rodiny chtěl.
• Mladá slečna má za sebou ve dvaceti letech dvacet sexuálních partnerů, přitom jen málokterého z lásky nebo vlastní touhy. Má totiž mírnou nadváhu a v sobě zakotvené přesvědčení, že kromě sexu vlastně mužům nemá co nabídnout. Proto se s každým vyspí v podstatě hned. Když později najde dobrého a stálého partnera, nikdy mu milování neodmítne, ať má náladu, nebo ne. Když se to partner dozví, je vyplašený, rozladěný a zmatený. Děsí ho představa, že s ním jeho milovaná spí z jakéhokoliv jiného důvodu, než že sama chce.

Tyhle historky zní extrémně, ale mírnější verzi z nich snadno odvodíte. Můžete celé hodiny uklízet a vařit pro rodinnou návštěvu, i když nikdo nechce, ať jste uštvaní. Můžete se zvrtnutým kotníkem pouštět sednout starou paní, i když kolem vás sedí patnáct lidí se zdravýma nohama. Můžete v práci znovu slíbit, že ten a ten úkol uděláte, i když (na rozdíl od svého šéfa) víte, že to pro vás znamená přesčas nebo rovnou noční šichtu.

A v mnohých rodinách je kolorit takový, že pět lidí komplikovaně vymýšlí, jak vyjít vstříc těm druhým a co by kdo jak chtěl, přičemž ani jeden neřekne, jak by to chtěl on sám. Pak není možné rozumně udělat žádné rozhodnutí – od výběru filmu po způsob trávení dovolené.

Míváme strach opustit původní scénář, jenže zbytečně

Možná jste při čtení článku uviděli kousek sebe. Nebo už dlouho víte, že máte tendenci být vstřícní až za své hranice, ne z lásky, ale z deficitu. Vězte, že v tomhle momentu máme ke svobodě velmi slibně nakročeno, i když ještě ne úplně vyhráno. Když lidé v terapii podobné vzorce nahlédnou (a nebývá to vždycky příjemný proces), postupně začnou chápat, v čem jsou problematické. Kde jim ubírají z kvality života a vztahů. Mívají ale zpravidla obrovský strach je opustit, aby se náhodou nedostali do druhého extrému nebo si nepokazili vztahy s blízkými.

Část obav je skutečně namístě – pokud byli všichni v okolí dosud naučení, že předvídám a předem plním každé přání, navíc s úsměvem, dost možná budou překvapení, co se to děje. Kdo je ten ráznější člověk, který má najednou s něčím problém (měl ho i předtím, ale nemluvil o tom)? Jak je možné, že má najednou špatnou náladu (měl ji i předtím, ale dobře schovanou)? Dobré vztahy to unesou, dobří přátelé obvykle začnou fandit. Stává se, že nezdravé vztahy to protřídí.

Pokud jde o vztahy zdravé, zkušenost z terapeutovny a nakonec i z mého vlastního života říká, že obvykle až když nemusím, tak můžu. A tak se snadno stane, že když si jeden z partnerů konečně dovolí říkat tomu druhému otevřeněji i nepříjemné věci, nakonec není nepříjemnější, „zlejší“, jak se bál. Je naopak příjemnější, protože konečně příjemný nemusí být povinně a protože v sobě neskladuje tisíc malých křivd a ústrků, o kterých ten druhý ani nevěděl.

Když se mladá slečna může s partnerem pomilovat jen tehdy, když sama chce, je dost možné, že bude chtít častěji (nebo ne, ale i tak kvalita jejich milostného života stoupne). A když můžeme občas svět ignorovat, nechat situaci vyřešit někoho jiného, když přestaneme plýtvat energií na to lidi kolem sebe tak trochu obsedantně zachraňovat, naslouchat jim a neustále vycházet vstříc…, je velmi pravděpodobné, že budeme mít najednou paradoxně mnohem větší autentickou chuť spontánně udělat pro druhé něco pěkného. Jen tak. Protože budeme mít sami dost.