Opravdu nestíháme, nebo jen nechceme stíhat? JanaLeBlanc se ptá Laury Vanderkam, americké novinářky a spisovatelky, která naše věčné „nestíhám“ podrobuje rozsáhlému zkoumání ve svých knihách. Zjistila zajímavé věci: že lžeme, když nedostatek času svádíme na práci, protože pracujeme méně hodin, než tvrdíme. Také že o dost méně času nám zabere starost o děti a domácí práce. A když říkáme, jak málo spíme, je to rovněž nesmysl, protože většina z nás spí víc, než uvádíme v průzkumech. Tak kde děláme chybu?

Člověk nikdy neměl tolik času jako v 21. století. Délka života se oproti našim prapředkům skoro zdvojnásobila a stále méně času nám zabírá práce. Ještě v polovině devatenáctého století pracovali dělníci i sedmdesát hodin týdně, dnes je pracovní doba čtyřicet hodin. Zároveň ale z nejrůznějších průzkumů vychází, že máme pocit spěchu a nestíháme dělat věci, které bychom chtěli. 

Opravdu máme tak málo času, jak si myslíme?
Máme 168 hodin za týden, což je stejné množství času, jaké mají lidé od doby, co začali o čase vůbec přemýšlet. Věřím, že dnes máme čas na všechno, co je pro nás podstatné. Pokud pracujete padesát hodin týdně a spíte osm denně (to je 56 hodin za týden), pořád vám zůstává 62 hodin volného času. To je víc, než trávíte v práci! Kolik lidí přitom tvrdí, že nemají čas tři hodiny týdně cvičit, protože jsou v práci? Když říkáme, že nemáme čas, ve skutečnosti tím myslíme, že pro nás určité věci nejsou prioritou. Na tom není nic špatného, jenom bychom se měli naučit být k sobě upřímnější.

Není nestíhání taková moderní forma soutěže, kdy dáváme druhému najevo, jak jsme potřební a nepostradatelní?
Přesně tak! Když se omluvíte, že nestíháte kvůli práci, všichni chápavě potřesou hlavou a řeknou, že to mají taky tak. Je to vlastně diplomaticky řečeno: „Podívej, jsem důležitější než ty,“ ale slovy jako například: „Tys pracoval jenom šedesát hodin minulý týden? Přál bych si pracovat šedesát hodin! Šedesát hodin je můj odpočinkový týden.“ Nechováme se tak jenom v souvislosti s prací, ale i v osobním životě. Podívejte se, jak dnes lidé soutěží třeba v tom, kolik aktivit mají jejich děti. Nebo ve vychloubání se, jak málo kdo spí a jak brzo ráno vstávají. Když toho máte moc a málo spíte, jste důležitý. Zdánlivě to vypadá, že vedete úspěšný, naplněný a zajímavý život.

Kde ztrácíme největší množství času?
První velká chyba je, že to často vůbec nevíme. Všichni máme během dne dlouhé momenty, kdy zpětně naprosto netušíme, co jsme v danou chvíli dělali. Často svádíme plýtvání časem na internet, přitom existují daleko větší žrouti času než sociální sítě nebo třeba hry na telefonu. Něco takového si občas dopřejeme všichni. Mluvím o skutečných problémech. Věcech, které je opravdu potřeba řešit, protože nás v žádném ohledu neposouvají k životu, jaký chceme: zdlouhavé cestování do práce, zbytečné schůzky a setkání, kterými se opakovaně snažíme někomu vyhovět, a tak podobně. Změnit tyhle věci je mnohem těžší než zakázat si nebo vypnout Facebook.

A jak je tedy změnit?
Uvědomit si, že čas nám nikdo neurčil, ale je to volba, kterou má každý z nás ve svých rukou. Zkuste si třeba místo každého „nemám na to čas“ nahlas říct „nedělám to, protože to pro mě není důležité“ (není pro mě důležité cvičit, není pro mě důležité zdravě jíst, není pro mě důležité jít s manželem na večeři). Poslouchejte, jak to zní, a garantuju vám, že se pro vás okamžitě změní spousta věcí.

Opravdu úspěšní lidé se nebojí převzít za sebe a svůj život zodpovědnost a strávit ho přesně tak, jak si přejí. 

Ve své knize 168 hodin: Máte víc času, než si myslíte (zatím jen v angličtině – pozn. red.) nabádáte k tomu, abychom změnu začali tím, že si budeme zaznamenávat aktivity během celého dne. Dokonce jste k tomu vytvořila speciální tabulku, kterou si člověk může stáhnout z vašich stránek. Co když ale v monitoringu opakovaně selhávám? Papír s tabulkou je vždycky jinde, než bych potřebovala, a když tam dopíšu věci večer, na spoustu z nich zapomenu.
A už jste to zkusila, nebo je to domněnka, že to nepůjde? Myslím, že každý máme možnost udělat si během dne pár poznámek, jak trávíme čas. Nemusí to být přesně každou půl hodinu a nemusí to být do předtištěné tabulky, kterou jsem vytvořila. Využít se dá třeba i klasický diář nebo mobilní aplikace. Neříkám, že zaznamenávat tyhle věci je potřeba do konce života. To by bylo spíš kontraproduktivní. Když kromě času zaznamenáváte třeba i jídelníček nebo cvičení, člověk by nedělal nic jiného. Týdenní monitoring úplně stačí, ale i pár dnů vám dá celkem slušnou představu, jak žijete a co by se mělo změnit.

V červnu vyjde vaše nová kniha o úspěšných ženách a jejich zacházení s časem. Kdykoliv jsem dělala rozhovor s někým opravdu úspěšným, všimla jsem si, že takoví lidé o problémech s časem nikdy nemluví. Očekávala jsem třeba, že mi čas pro interview omezí na patnáct minut, a oni místo toho řekli: „Jasně, kolik času potřebujete? Přizpůsobím se.“ 
Ano, tohle je přesně ono. Mám úplně stejnou zkušenost. Opravdu úspěšní lidé se totiž nebojí převzít za sebe a svůj život zodpovědnost a strávit ho přesně tak, jak si přejí. Nechtějí stihnout všechno, ale chtějí a dokážou se zaměřit na to pro ně podstatné. Co pro ně důležité není, v tom si řeknou o pomoc nebo si nastaví hranice, a některé věci prostě zruší. Tihle lidé se necítí vlečeni z jednoho úkolu do druhého, nejsou obětí rozvrhu. Když se rozhodnou strávit čas něčím pro ně důležitým, všechno ostatní tomu přizpůsobí.

Jak vlastně stíhá nebo nestíhá autorka knih o čase? Kolikrát denně si říkáte Zatraceně, zase nezvládám…?
Záměrně se snažím nebudit se každý den s vědomím, že toho musím stihnout opravdu moc. Místo abych aktivity do života přibírala, raději je ruším. Obecně nemám pocit, že nestíhám. Pracuji z domova. Moje děti chodí do školy vzdálené něco přes kilometr od našeho domu. Nemají desítky kroužků ani jiných aktivit, čímž odpadá spousta pobíhání a pojíždění. Občas bych si přála mít trochu víc času sama pro sebe, ale realita je taková, že mám čtyři děti ve věku pod osm let. Nejmladšímu je deset týdnů. Jsem spokojená se situací, jaká je. Navíc vím, že v budoucnu, až děti vyrostou, budu mít času pro sebe víc.

Když jsem zmínila vaši knihu o ženách… Lze podle vás zvládnout všechno, nebo jsou řeči o slaďování práce a kariéry jen líbivé fráze z časopisů?
Víte, ta fráze „have it all“ (mít to všechno – pozn. red.) s sebou v angličtině nese mnohem víc než jenom práci a kariéru. Ale jestli se mě ptáte, zda člověk může mít úspěch v práci a zároveň spokojenou rodinu, pak říkám ano, může. Spousta žen i mužů to tak má. Netvrdím, že se to obejde úplně bez výčitek, ale existují způsoby, jak je omezit. Všímat si a skutečně ocenit každý hezký moment je jedním z nich.

Americká novinářka a spisovatelka Laura Vanderkam píše kromě knih svůj vlastní blog. Vše o ní najdete na www.lauravanderkam.com. Rozhovor s Laurou vznikl do čtyřiadvaceti hodin od toho, co jsem jí odeslala první e‑mail s žádostí o něj.