Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Léčba člověkem

Sami si o sobě můžeme vytvořit libovolnou mylnou představu a věřit jí do konce života. Proto bychom neměli žít osaměle.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

27. 9. 2016

Jednoho dne obrátíme pozornost do svého nitra a jeden z plejády možných důvodů nás přivede k tomu, že si řekneme: „Tak takhle to je! To, co jsem si o sobě léta myslel, není vůbec pravda! Takovýto já přeci vůbec nejsem!“ Nebo: „Takováto bych možná chtěla být, ale to nejsem já, já jsem někdo úplně jiný, než jsem si léta namlouvala!“ A nebo: „Ahá! Tak já nejsem jen takový, já jsem ještě i onaký, a ono se to překvapivě vůbec nevylučuje!“

Kolik toho už bylo řečeno a napsáno o sebepoznání! Miliony písmen! Ale to není ten důvod, pro který já dnes o sebepoznání psát nechci. Vůbec si nemyslím, že ty miliony písmen byly napsány zbytečně! A toto téma zaplní i v budoucnu jistě ještě mnoho stránek a zaplní je právem.

Znát se, znát svou osobnost, své inklinace, své možnosti a své limity, poznat nebo spíš nedokonavě, protože bez finálního, definitivního stavu dokonalého sebepoznání, poznávat původ svých myšlenek, emocí a činů, to je esenciální podmínka proplutí životem takovým způsobem, aby ten život nás ani ostatní kolem nás nebolel víc, než je nutné a přínosné.

Možná mezi námi jsou výjimky, možná existují šťastní lidé, přirozeně harmoničtí, kteří se nad sebou nijak nepotřebují zamýšlet, nepotřebují reflektovat sami sebe, nepotřebují poznat svou přirozenost, protože ta prostě dobře funguje, pro ně samotné i v jejich vztazích se světem. Vlastně ne možná, určitě jsou – právě jsme si totiž definovali plné duševní zdraví. A my jsme optimisté, samozřejmě věříme, víme, že mentálně zdraví lidé mezi námi jsou! Dokonce i v tomto našem bláznivém světě.

Je výtečné přemýšlet o tom, kdo a jací jsme, ale ještě lepší je umět přijmout, že to, co jsme si o sobě pracně vypřemýšleli, možná tak úplně neplatí.

Zároveň jsme ale také realisté, navíc intelektuálně poučeni z hodin statistiky a dalších exaktních oborů, plus je nám jasné, že bláznivý svět tvoříme my, blázniví lidé, plus na vlastní kůži vnímáme všechny ty neurózy, neurózky a neurózičky individuální, vztahové i sociální… A říkáme si: „Každý máme něco!“ Takže prostě: Je dobré znát sám sebe a snažit se o sebereflexi potřebujeme dnes nakonec všichni.

Ale jak už jsem psala: Já se dnes tématem sebepoznávání zabývat nechci. Ráda bych se s vámi místo toho podělila o jednu myšlenku. Vyplynula z jednoho z mých „přemýšlení o životě“ a jelikož na její obdoby určitě narazíte i jinde než v  mé hlavě, je zřejmé, že s tímto názorem nebudu osamělá. A tak si říkám, že by možná bylo fajn nechat tady onu myšlenku zaznít.

Zněla přibližně takto: Sebepoznání je výtečná věc, ale ještě mnohem důležitější, než se znát, je „ustát“, když zjistíme, že naše představa o nás samotných neodpovídá realitě. Nehroutit se, když v určitém momentu zjistíme, že vše je jinak, většinou hůř či pro nás méně lichotivě. Neboli – je výtečné přemýšlet o tom, kdo a jací jsme, ale ještě lepší je umět přijmout, že to, co jsme si o sobě pracně vypřemýšleli, možná tak úplně neplatí.

Vnitřní harmonie

Nakonec, má klinická i prostá lidská empirická zkušenost mi každý den přináší důkazy, že opravdovým důkazem síly a odolnosti osobnosti není to, že se umí rozanalyzovat na dřeň, rozebrat na součástky, dokonce ani to, že umí výsledky takové (sebe)analýzy přijmout, akceptovat, případně se snažit o změnu, aniž by se (například) narcisticky rozložila.

Že ještě zralejším projevem vnitřní harmonie a mnohem přínosnější vlastností než schopnost intelektuálního seberozboru je, když dotyčný umí svou představu o sobě s lehkostí a grácií pustit k vodě, když se v určitém momentu ukáže, že věci se mají jinak. Že se nějak znal, ale že je (také) jiným člověkem, než si dosud myslel. (A také, že jeho vztahový svět funguje jinak, než předpokládal a věřil – což z toho prvního přímo plyne, i když se to na první pohled nemusí zdát.)

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Jednoduše řečeno: Víc než umění sebeanalýzy nám pomůže flexibilita, plasticita a otevřenost našich osobností. (A vlastně možná proto to někdy mají nereflexivní, nehloubající lidé jednodušší! Nemajíce jasný sebeobraz, nehrozí jim, že se jim rozpadne a že si ho budou muset pracně budovat znova. Žádná sláva, tedy určitě ne pro okolí, například u psycho-, socio- nebo jinak patické osobnosti, ale výhra v loterii třeba pro zenoidního, s proudem plynoucího salámistu! Řečeno samozřejmě s velkou nadsázkou.)

V medicínských učebnicích, včetně těch psychiatrických, následuje ve statích o nemocech po úvodní části o příčinných souvislostech zpravidla výčet příznaků a možností jejich diagnostiky a následně popis doporučené terapie. Přidržme se této struktury textu i u problému se sebepoznáním a jeho zpochybněním. I když v našem případě samozřejmě o žádné pojednání o nemoci nejde. Ale ten sled se hodí – on totiž čtenář, nemluvě o pacientovi či klientovi v terapii, se má tendenci vždy ptát:

  1. A jak poznám, že se mě tohle týká? Jak se to projeví?
  2. No a když už tedy usoudím, že s tím mám problém, co pak s tím?

K bodu 1, „diagnostickému“: Jak zjistíme, že jsme se špatně znali, že jsme žili se zkresleným sebeobrazem? Respektive, častěji, že jsme se znali jen částečně? No, v nejjednodušším případě tuto skutečnost jednoduše sami nahlédneme.

Ale i kdyby takovýto moment sebereflexe nikdy nenastal, netřeba mít strach. Na reflexi tady přeci máme vztahy, druhé lidi! Tedy mimo spousty jiného na ni. A že lidé v této funkci fungují opravdu výtečně a neomylně! Mám samozřejmě na mysli všechny ty komunikační výměny, všechny ty konflikty a neporozumění, všechny ty situace, v nichž od svého okolí dostáváme zpětnou vazbu, nesouhlasící s naší představou o sobě samotných. A samozřejmě i příjemná překvapení, kdy okolí naopak signalizuje, že nás vnímá mnohem pozitivněji, než se vnímáme sami. Prostě korekce sebeobrazu. Nemusí být a velmi často nebývá pravdivá, resp. nebývá jedinou pravdou (objektivní už z definice není vůbec nikdy), přesto je vždy dobré se nad ní zamyslet.

Když je to jen trochu možné, nezůstávejte sami. Neuzavírejte se do sebe, nestraňte se lidí, přestože bez nich je to třeba jednodušší.

Sami, v poustevnickém módu, si o sobě můžeme vytvořit libovolnou představu, a s ní můžeme třeba umřít. Ale když žijeme mezi lidi, s lidmi, když je pouštíme do svých životů, do svých intimních zón, do svého srdce, tak se nám s největší pravděpodobností stane nejednou, že nám ti druzí budou zrcadlit něco, co o sobě zatím nevíme, velmi často proto, že to vědět nechceme. Že budou posunovat hranice našeho sebepoznání, revidovat jeho obsahy, že nás nenechají usnout na vavřínech vlastní reflexe.

A pokud jsem na začátku, když jsem tento článek začala psát, ještě přesně nevěděla, co mi z něj nakonec „vyleze“, tak teď to vím. Chci vám říct toto a bude nám to zapadat pod bod 2, „preventivně-terapeutický“: Když je to jen trochu možné, nezůstávejte sami. Neuzavírejte se do sebe, nestraňte se lidí, přestože bez nich je to třeba jednodušší. Když se jen trochu zdá, že úděl poustevníka, ponořeného do hloubek ducha a přírody, není tím, co má pro vás život připraveno, když se nabízí blízkost lidí, blízkých i úplně nejbližších, neváhejte. Pokud vaše osobnost výrazněji nebrání citovým a vztahovým vazbám, buďte, komunikujte, sdílejte s jinými. Žijte život s lidmi, mezi lidmi, o lidech. Nebuďte sami.

Nebo přesněji – nebuďte sami, pokud se chcete znát a pokud se chcete naučit být i ve věci sebepoznání otevření změnám. Nic vám tolik nepomůže na cestě k sobě, na pouti k vnitřní harmonii, jako lidé. A nic vás tak dobře neuchrání před rigiditou, „nevytrénuje“ k duševní flexibilitě.

Podtrženo, sečteno, bod dva, terapeutická část: Léčba člověkem.

Diskuse 0