Když nás v těle něco rozbolí, naše první kroky zpravidla vedou k lékaři. Ten podle popisu obtíží stanoví diagnózu a předepíše odpovídající léčbu. Držíme‑li se doporučení a bereme‑li předepsané léky, podaří se nám většinou nežádoucí symptomy dostat pod kontrolu a své tělo opět uzdravit. Co když však onemocní duše? Může terapeut na problém aplikovat nějakou zázračnou techniku, která zafunguje podobně jako pilulka a těžkou situaci rychle vyřeší?

Klienti někdy přicházejí do terapie s očekáváním, že jim terapeut předepíše pomyslný recept a oni se při dodržování těch správných postupů rychle navrátí k normálu. Představa terapeuta jako experta, který má moc najít správné řešení našich problémů, je svým způsobem lákavá. Tento pohled na psychoterapii vychází z takzvaného medicínského modelu – ideového rámce převzatého z lékařství.

Ve svých počátcích byla psychoterapie s medicínskou praxí velmi silně spjata a vykonávali ji vlastně výhradně lékaři. To však již v současnosti ani zdaleka neplatí. Psychoterapii praktikují po absolvování několikaletého výcviku odborníci přicházející z nejrůznějších oblastí, pokud jde o vzdělání – od psychologů přes sociální pracovníky až třeba k pedagogům.

Od medicínských základů se však úplně neoprostila, a jak uvádí například Tomáš Řiháček, medicínský model ve výzkumu psychoterapie a jejích efektů stále dominuje. Má však řadu slabin a jeho využití v kontextu moderní psychoterapie je poněkud sporné. Na jaké problémy tedy narazíme, pokud bychom na léčbu psychických obtíží nahlíželi stejně jako třeba na léčbu chřipky?

Člověk je víc než nemoc

Medicínský model je postavený na diagnóze. Klienta je třeba na základě popsaných obtíží zařadit do určité diagnostické kategorie a pak systematicky pracovat na odstranění nepříjemných symptomů. Tento proces sice může působit exaktně a vědecky, ale vlastně zcela ignoruje individualitu jednotlivých klientů a komplexnost problémů, s nimiž do terapie přicházejí.

Každý příběh vyslechnutý v pracovně psychoterapeuta je natolik jedinečný, že ho jen těžko můžeme vměstnat do škatulky a mechanicky na něj aplikovat univerzální techniku, která by plošně pomáhala všem klientům s podobnými obtížemi. Terapeut ve svém přístupu ke klientovi zohledňuje celou řadu proměnných, které zásadně ovlivňují směr, jakým se bude terapie ubíhat – rodinné zázemí, osobnostní vlastnosti, zkušenosti, přesvědčení, motivaci…

Pokud přijdeme k lékaři s angínou, můžeme si být jisti, že odejdeme s receptem na antibiotika, ať jsme muž, žena, zaměstnaní či na volné noze, bezdětní nebo s početným potomstvem. V psychoterapii to ale takto uniformně nefunguje.

Psychoterapie se navíc neomezuje jen na odstranění negativních symptomů, upozorňuje Řiháček. Jejím smyslem je podpora celkového zdraví a pohody klienta, přičemž negativní symptomy nevnímá jako něco, čeho je potřeba se neprodleně zbavit. Řada psychoterapeutických směrů na ně naopak pohlíží jako na výsledek funkčních adaptivních mechanismů, který je užitečné do klientova života integrovat.

Ke změně vede mnoho cest

Medicínský pohled staví klienta do role pasivního příjemce péče, zatímco aktivní roli přisuzuje terapeutovi jako expertovi. Klient je v pozici podřízeného a veškerá rozhodnutí týkající se průběhu léčby jsou v rukou odborníka. Předpoklad, že terapeut disponuje nějakým zázračným know‑how, díky němuž se klientovi okamžitě uleví, je však poněkud zkreslený.

Díky desetiletím psychoterapeutického výzkumu totiž dnes víme, že konkrétní techniky a postupy nejsou pro úspěch terapie tím hlavním. Studie ukazují, že efektivita terapie napříč různými terapeutickými přístupy je víceméně srovnatelná.

Představme si například, že člověk vyhledá terapii s problémem, že poslední dobou ve společnosti vypije více alkoholu, než by chtěl. Stanoví si hranici, ale svůj limit pokaždé překročí a další den se musí vypořádávat s nepříjemnými následky. Terapie se bude pravděpodobně ubírat různými směry v závislosti na tom, k jakému přístupu se daný terapeut hlásí.

• Například kognitivně‑behaviorální terapeut by se pravděpodobně nejdříve zaměřil na identifikaci spouštěčů, které vedou k tomu, že člověk přesáhne svou míru, a následně by s klientem pracoval na tom, aby dokázal ovládnout nutkání dát si další skleničku a nalezl vhodnější vzorce chování.
• Gestalt terapeut by s klientem pracoval na sebeuvědomění a vyjádření jeho tělesných i duševních pocitů a potřeb spojených s popíjením alkoholu.
• Psychodynamicky zaměřená terapie by se mimo jiné soustředila i na klientovy neuvědomované či potlačené myšlenky a impulzy, které nějakým způsobem mohou přispívat k jeho aktuálnímu problému s porušováním vlastních hranic.

Techniky a metody se směr od směru liší, ale výsledný účinek terapie tak úplně nezáleží na tom, jestli budete klientem psychoanalytika či rogeriána – všechny formy psychoterapie mohou pomoci. Tím, co je v terapii klíčové, je totiž především kvalita psychoterapeutického vztahu a klientova motivovanost, ochota ke změně.

Klient je v psychoterapii aktivním činitelem, který do terapeutického procesu vnáší své osobní postoje, názory, potřeby, hodnoty, silné či slabé stránky, a aktivně se tak na průběhu terapie podílí. Jeho zapojení v rámci terapeutického sezení i motivace k práci na sobě jsou pro úspěšnost psychoterapie zásadní a mnohdy důležitější než to, s jakými technikami terapeut pracuje.

Přestože má medicínský model řadu nedostatků, nelze mu upřít i jistý přínos. Psychoterapie je totiž především díky němu vnímána jako jedna z legitimních forem zdravotní péče, která je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Ačkoliv je tedy medicínský model ze své podstaty zjednodušující a úzkoprsý, pomáhá psychoterapii vydobýt její místo a zpřístupnit ji širším vrstvám.