Mozek doktorů reaguje na záběry bodání jehly do lidské kůže stejně jako na záběry šťouchání vatovou čistící tyčinkou.
Rozdíl v elektrické činnosti mozků lékařů a mozků nelékařů naznačuje, jak se lékaři vyrovnávají se svým náročným povoláním.
Schopnost vcítit se do bolesti jiných lidí se projevuje zvýšenou elektrickou aktivitou v určitých částech mozku. Má dvě vlny. První nastane po 110 milisekundách. Neurovědci ji považují za automatickou emoční odpověď na pozorované utrpení. Druhá následuje po 350 milisekundách. Objevuje se v oblasti středního mozkového laloku a víc než první souvisí s poznávacími procesy a uvědoměním.
Ya‑Wei Chengová z Tchajwanské univerzity Yang Ming ve městě Shipai, společně se svým kolegou Chiou Yan Yangem a s američanem Jeanem Decetym z Chicagské univerzity prozkoumali obě vlny elektrické aktivity u lékařů a u lidí bez zdravotnického tréningu. Svůj výzkum zveřejnili v časopisu Neuroimage. Jejich pokusu se účastnilo 33 dobrovolníků, polovina lékařů a polovina nezdravotníků.
Z cizího krev neteče?
Všem promítali vědci série fotografií. Znázorňovaly buď jehlu, bodající do různých částí lidského těla, nebo vatovou tyčinku, dotýkající se stejných míst. Obrázky s jehlou a s tyčinkou se náhodně střídaly.
Vědci snímali elektrickou aktivitu mozku všech dobrovolníků. Aby udrželi pozornost, měli účastníci pokusu občas za úkol stisknout klávesu, pokud se jim zdál zákrok na fotografii bolestivý.
Když jim výzkumníci sňali z hlavy snímací elektrody, dostali všechny fotografie k hodnocení ještě jednou. Měli je oznámkovat podle bolestivosti na stupnici od nuly do deseti.
Z elektrické aktivity mozků lidí bez zdravotnického tréninku se dalo poznat, jestli se dívali na fotografii s jehlou nebo s vatovou tyčinkou. Fotografie s vatovou tyčinkou vyvolala po 110 milisekundách o něco větší napětí než fotografie s jehlou. Po 350 milisekundách to bylo naopak. Obrázek s jehlou vyvolával v mozku pokusných osob větší napětí než obrázek s vatovou tyčinkou.
Rozdíl v elektrické činnosti mozků lékařů a mozků nelékařů naznačuje, jak se lékaři se svým náročným povoláním vyrovnávají. Naučili se potlačovat už první automatickou odpověď na utrpení ostatních po 110 milisekundách.
Mozek lékařů reagoval na bolest působenou jiným lidem odlišně. Změny napětí vyvolané oběma typy obrázků se nedaly vzájemně rozlišit. Lékaři hodnotili jinak i bolestivost dotyků na fotografiích. Považovali je za méně nepříjemné, než lidé bez zdravotnického tréninku.
Dvojsečná zbraň
Empatie je dvojsečná zbraň. Pacienti si ji chválí. Pokud mají empatické lékaře, většinou snadněji souhlasí s navrhovanou léčbou. Přílišné vcítění do utrpení pacienta ovšem může ubírat zdroje, potřebné k řešení složitých léčebných problémů.
Pro lékaře je necitlivost vůči bolesti jiných užitečná. Mohou se soustředit na plánování léčby. Snadněji přežijí ve svém světě, kde je bolest běžná. Setkávají se s ní denně. Často ji při své léčbě i způsobují. Kdyby byli k bolesti druhých příliš citliví, riskovali by vyčerpání. Musí se s ní proto umět vypořádat.
Za kontrolu nepříjemných citů však lékaři platí vysokou cenu. Podle výsledků některých studií narušuje komunikaci s lidmi. Dokonce i zvyšuje krevní tlak. Rozdíl v elektrické činnosti mozků lékařů a mozků nelékařů naznačuje, jak se lékaři se svým náročným povoláním vyrovnávají.
Naučili se potlačovat už první automatickou odpověď na utrpení ostatních po 110 milisekundách. Zřejmě ho i jinak vědomě zpracovávají, o čemž svědčí zase odlišný průběh napětí po 350 milisekundách.
Práce Chengové Yanga a Decetyho zapadá do řady podobných prací o empatii. Podle výstupů moderních zobrazovacích metod, jako je třeba funkční magnetická rezonance, se v našem mozku při pozorování bolesti jiných lidí spouští stejné oblasti jako při vnímání bolesti vlastní.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřizpůsobení lékařů jejich stresujícímu povolání by mohlo být zajímavé srovnat s jinými pomáhajícími profesemi, například psychoterapeuty. Mohlo by se ukázat, že jsou naopak vnímavější než jiní lidé.
Více k tématu: Decety J, Yang CY, & Cheng Y, Physicians down‑regulate their pain empathy response: an event‑related brain potential study
