Obyčejní smrtelníci zůstávají na zemi. Odvážní létají aerolinkami. Dobrodružné povahy skáčou padákem a létají balónem. Ti se silnou touhou, vůlí a špičkovými výsledky v testech se mohou stát piloty. Další fáze je používání magických předmětů – čarodějnice a Harry Potter mají koště, Turci létající koberce. Je známo využití magických zvířat – létání na dracích a podobné havěti. Zvláštní výjimkou je Santa Claus, který kombinuje magické saně s magickým sobím spřežením. Asi sází na jistotu. Andělé a démoni používají svá křídla. Trochu dřina. Pokročilí jogíni a Peter Pan dokážou levitovat. Šamani a osvícení astrálně cestovat. A tak mi přijde divné, proč pořád musíme naše duchovní mistry vyzvedávat na letišti.

Létání máme spojeno s volností, svobodou. Je v něm obsažena touha objevovat a překonávat své hranice. Je důležitým symbolem i metaforou a je obsaženo v mnoha našich příslovích a úslovích. Pokud nebereme život letem světem, můžeme se vznášet samým štěstím. A občas nám do toho něco vlítne a pak v tom pěkně lítáme. Zvláště, když nám někdo přistřihne křídla.

Ač naše těla nejsou k pohybu ve vzduchu přizpůsobena a někteří lidé jsou opravdu přízemní, touha létat nás provází od nepaměti. Létání se vyskytuje ve starých i moderních mýtech a pohádkách všech národů. Dlouho byl dar létání vyhrazen pouze božským a nadpřirozeným bytostem. Obyčejní smrtelníci mohli létat pouze za pomoci magických předmětů, které dostali od božských bytostí darem. Ostatně ani Superman a Supergirl (v rámci genderové vyváženosti) nejsou lidé z tohoto světa.

Schopnost létat je někdy spojována s mimořádným duchovním vývojem. Levitace (latinsky levitas = lehkost) je vznášení se ve vzduchu bez jakýchkoli mechanických prostředků. Toto umění ovládali údajně indičtí bráhmové, jogíni, svatí poustevníci, kouzelníci a fakíři. Podle théravádové tradice Buddha Gautama dokázal chodit po vodě. Stejnou schopnost měl i Ježíš Kristus.

Jedním z těch, kteří se údajně dokázali samovolně vznášet, byl svatý František z Assisi. V pozdějších letech svého života byl často viděn, jak při modlitbě levituje několik stop nad zemí. Lidé, kteří jeho levitaci zažili, jsou historiky označováni jako svědkové naprosto důvěryhodní a bezúhonní. V životopise, který vznikl přibližně sto let po jeho smrti, se již píše, že se František při modlitbě vznášel v korunách stromů.

Letím nad krajinou…

Většina z nás má s létáním a levitaci velice intimní zkušenost, aniž by patřila mezi supermany nebo osvícené: Létala jsem ve zlatém obilí. Nad ním i v něm, byla to slast. Jako kdybych se v něm koupala. Jindy létám vysoko, nad domy, stromy, i výš. Přistávám vždy na nohy. Nehodu jsem neměla. Jeden létací sen byl na koštěti, s více ženami, závodily jsme, ve snu jsem zahlédla otce, jak letí na vysavači, popisovala při mém malém výzkumu své létací sny moje kamarádka.

Létající sny jsou velmi rozšířené. Často během létajícího snu máme pocit, jako bychom uměli létat odmalička a létání pro nás bylo stejně přirozené jako dýchání.

Někteří z nás plavou prsa ve vzduchu, jiní se rozběhnou a máchají rukama. Další regulují let pomocí dechu. A někteří popisují, že k levitaci ve snu dochází pomocí nádechu a posunu bodu, který je umístěn kdesi pod pupíkem (někde tam, kde Číňané umisťují centrum energie dantien), směrem nahoru.

Vzduchoplavci, letci a piloti byli vždy považováni za něco výjimečného. Jsou pro nás symboly odvahy a naděje.

Sny nám dávají příležitost nahlédnout do našeho podvědomí a umožňují nám tak lépe pochopit naše vědomí za bdělého stavu. „Sny o létání a vznášení, většinou libě zabarvené, vyžadují nejrůznější výklady – u některých osob zcela zvláštní, u jiných výklad pouze typické povahy,“ píše Sigmund Freud ve své kanonické knize Výklad snů. Podle Freuda blízká spojitost létání s představou ptáka vysvětluje, že sen o létání mívá u mužů smyslný význam.

Cituje také svého žáka Paula Federna, který „vyslovil okouzlující domněnku, že valná část těchto snů o létání jsou sny erekční, protože podivný a lidskou fantazii neustále zaměstnávající úkaz erekce nutně lidem imponuje jakožto překonání tíže.“

Zakladatel hlubinné psychologie Carl G. Jung se naproti tomu přikláněl k výkladu, že sny o létání vyjadřují symbolicky naši touhu po svobodě a přetrhání všeho, co nás omezuje. Máme touhu se osvobodit a nechat pod sebou všechny naše malicherné problémy.

Přes překážky ke hvězdám

Touha po svobodě se táhne jako červená nit také celou historií letectví. Starořecká báje o Ikarovi a Daidalovi nehovoří o magii a zázracích, ale o prvním pokusu vzlétnout pomocí vlastní vůle, sily a důvtipu. A také je zde vysloveno varování. Ikaros se zřítil, protože vzlétl až ke slunci a žár slunce rozpustil vosk, který držel jeho křídla pohromadě. Ti, co chtějí létat, musejí počítat s následky.

Naštěstí se našli mnozí, co varování neposlechli a pokračovali v úsilí osvobodit lidstvo od okovů gravitace. Létáním byl posedlý renesanční genius Leonardo da Vinci. V době, kdy uznávaní vědci tvrdili, že létání je nemožné, studoval let ptáků a vytvořil podrobné nákresy jejich letu. Navrhl několik typů létajících strojů včetně helikoptéry. Kromě konstrukcí napodobujících křídla ptáků vytvořil i jednu podle netopýřích křídel. Vynalezl i padák. Přes svou genialitu se mu osobně vzlétnout nikdy nepodařilo. Prošlapal ale cestu těm po něm.

Pokrok a inspirace si však někdy hledá nečekané cesty. Podle všeho u zrodu oboru letectví stála žena. Sukně, kterou si manželka Josepha Montgolfiera nechala sušit v blízkosti krbu, se začala ohřátým vzduchem nadouvat a vlnit a nápad na teplovzdušný balón byl na světě.

Báječní muži na létajících strojích

Prvními pasažéry oficiálního letu balonem nebyli lidé, ale beran, kachna a kohout. V té době panovalo přesvědčení, že ve větší výšce nad zemí není žádný vzduch. Nakonec se první let horkovzdušným balonem s lidskou posádkou uskutečnil 21. listopadu 1783 a na palubě montgolfiéry, jak se horkovzdušnému balonu říká, se proletěli ředitel královského muzea Jean‑François Pilâtre de Rozier a markýz François Laurent d’Arlandes.

Během 25 minut jejich balon urazil neuvěřitelných 9 km a oba vzduchoplavci přežili let závratnou rychlostí bez jediného škrábnutí. Původně se pro tak nebezpečný podnik uvažovalo o použití odsouzenců na smrt, ale usoudilo se, že takto výjimečný čin nelze svěřit mužům beze cti.

Vzduchoplavci, letci a piloti totiž byli vždy považováni za něco výjimečného. Jsou pro nás symboly odvahy a naděje, která v psychologickém smyslu neznamená pouze víru v dobrý konec, ale také důvěru ve své schopnosti najít cestu k cíli a vůli po ní jít.

Za hrdiny s téměř nadpřirozenými schopnostmi byli považováni první kosmonauti.

Letečtí dobrodruzi a průkopníci jako Louis Blériot, Charles Lindberg či Amelia Earhartová byli svého času vyhledávanými celebritami. Dokázali jít za svým snem a posunovat hranice svých i lidských možností, ať už to byl první přelet kanálu La Manche, Atlantiku nebo cesta kolem světa.

A když se válka přenesla do nebes, snažili se letci distancovat od krvavých jatek, která se odehrávala kdesi pod hluboko pod nimi, a hráli si na rytíře vzduchu. Jména prvních leteckých es, jako byl rudý baron Manfred von Richthofen či Roland Garros, znají po sto letech i lidé, kteří se o historii létání moc nezajímají.

Letci jsou v naších očích také spojeni s archetypem hrdiny. Podle amerického myslitele Josepha Campbella má hrdina ve svém nevědomí jednu obrovskou výhodu, která jej staví do pozice neporazitelného. Má nekonečně mnoho životů, smrt ho nezastaví a žádné mříže neuvězní. Žádná vzdálenost ho neoddělí, zdá se být nekonečně silný. Je si jistý svou pravdou a svým cílem, nikomu se za své činy nezpovídá.

Za hrdiny s téměř nadpřirozenými schopnostmi byli považováni první kosmonauti. Mimořádně inteligentní, mimořádně zdraví, mimořádně psychicky odolní. Neil Armstrong, ten, co doletěl zatím nejdál ze všech a první muž, co přistál a kráčel na Měsíci, byl dokonce psychologem Kevinem Duttonem vzhledem ke svému psychologickému profilu, který mu umožnoval bez strachu a jakýchkoliv emoci řešit situace, kdy by si většina z nás musela měnit spodní prádlo, zařazen mezi takzvané hodné psychopaty.

A tak i když je dnes pilotování dopravního letadla obvykle méně vzrušující a nebezpečné než řízení autobusu v centru Prahy v dopravní špičce, na letce v slušivých uniformách se stále díváme s neskrývaným obdivem a přistání – často již provedené za pomocí automatiky – odměňujeme potleskem. Možná v tom hraje roli i fakt, že přibližně čtvrtina až polovina všech pasažérů, kteří nastoupí do letadla, trpí aviofobií – panickým strachem z létání.

Jedna letecká anekdota mluví o mamince, která říká svému synovi pilotovi: Prosím tě, hlavně lítej nízko a pomalu. Letci se jí smějí a jdou nám příkladem. Buďme svobodní! Létat je třeba co nejvýš a nejrychleji, co dokážeme!