„Když muž řekne ženě – miláčku, ty jsi dnes ještě krásnější než včera – není to pravda, ale zdvořilostní floskule. Ve starém Římě tomu říkali zbožná lež. A té je v manželství potřeba. V podstatě je dovoleno vše, co druhého potěší,“ řekl nedávno v rozhovoru pro časopis Marianne odborník na etiketu Ladislav Špaček.

Řečeno zjednodušeně a s nadsázkou – manželé by si měli raději lhát než se prudit pravdou. Názory Ladislava Špačka nadchly mé  vrstevnice, ale naštvaly moji tetu. Zásadně nesouhlasí s teorií milosrdné lži.

Tetě je šedesát a její manželství právě prochází krizí. Strejda si našel ženskou. Já se mu ani nedivím, protože kdykoli si poskočí u rádia nebo tetě navrhne výlet na Matějskou (neřku‑li sex), uslyší: „Prosím tě, vždyť seš starej dědek. Měl by sis to konečně přiznat.“

Představuju si, jak mi za dvacet let manžel osvětlí skutečnost: „Nechápu, proč se ve svém věku maluješ. Stejně každej pozná, že jsi stará bába.“ Myslím, že mě to nečeká, protože můj muž je lhářem celkem zdatným, ale podobných poznámek na adresu svých partnerů slýchám kolem sebe dost.

Především starší generace byla totiž vychována v přesvědčení, že lidem nejvíc prospějete, když jim budete říkat pravdu. Ale jakou? Přirozeně tu svoji. Pravda je totiž osobní přesvědčení, ke kterému dospějete na základě vlastních zkušeností.

Měl pravdu Freud, když řekl „lidský život se točí pouze kolem sexuality“, nebo Jung se svým výrokem „sex je jen jeden z projevů psychické energie“? Každý má zkrátka pravdu jinou.

Pravdomluvní dobráci se často zaštiťují úctou. Člověk, kterého si vážím, si zaslouží, abych k němu byl upřímný, říkají. A já říkám, upřímnost si nezaslouží ani váš největší nepřítel, natož přítel.

Řekneme dítěti, že ten obrázek, co nám věnovalo k svátku, je příšerná mazanice? Nebo manželovi, že už to v posteli nestojí za nic? Neřeknete. Budete radši lhát, a tím se projevíte jako slušný člověk. Zbožná lež je totiž jeden ze způsobů, jak druhému projevit úctu.

Mluvte, když je co chválit, mlčte, když se něco nepovede. To nemá nic společného s názorem, že chlapa musíte chválit i za to, že mu rostou fousy.

Etiketa partnerských lží:

• Ptejte se na radu, i když ji nepotřebujete. Ukážete tím druhému, že je pro vás jeho názor důležitý. Můj muž je klasický ajťák, ale pokaždé se ho ptám, jestli nemám něco změnit na článku, který píšu, i kdyby byl o vyšívání křížkovým stehem. Ochotně by přečetl i ten, protože každému dělá dobře, když se k němu chováte jako k autoritě.
• Usmějte se, i když se vám nechce. Pokud jste typ, co je po ránu protivný, přemožte se a usmějte se. Jelikož bydlím s věčně naštvaným puberťákem, který je tak bezohledný, že se odmítá přetvařovat, vím, o čem mluvím.
• Dodržujte rituály, i když máte málo času. Jsou to drobnosti, které nabývají na významu svým opakováním. Já mám tyhle: každé ráno se muže zeptám, co bude dnes dělat, a pak mu řeknu, co budu dělat já. Když přijde domů, všeho nechám a jdu mu dát pusu (je pro mě důležitější než nádobí). Po práci si spolu sedneme na deset minut, přestože mi hoří termín a měla bych si otevřít počítač. Nejsou žádné správné či nesprávné rituály, jde jen o to nějaké mít.
• Mluvte, když je co chválit, mlčte, když se něco nepovede. To nemá nic společného s názorem, že chlapa musíte chválit i za to, že mu rostou fousy. O pohlaví vůbec nejde, protože každý jsme raději drbán pod bradou než kopán do zadku. Nejde ani o bezdůvodnou chválu. Jen si všímejme víc toho, co se druhému povedlo, než toho, v čem chyboval. A nebuďme líní pochválit nahlas.

V manželství jsou nejdůležitější dvě věci. Věnovat si navzájem pozornost a projevovat respekt. Na začátku vztahu to jde samo, protože se nám chce. Umění milovat začíná tehdy, když se snažíme, i když se nám nechce.

Vztah nezabije nezájem sám o sobě (proč by mě taky měl zajímat průběh partnerovy porady na téma planetární převodovka). Vztah posíláte ke dnu, když je vám zatěžko předstírat zájem.

A protože předstírání je v podstatě lež, hodí se na závěr roztomilá parafráze známého hesla: „V manželství by měla lež a láska zvítězit nad pravdou a nenávistí.“