Jsme jen lidé. A máme omezenou kapacitu vnímání a chápání. Pokud jste přesvědčeni o opaku, totiž že vaše kapacita vnímání a chápání je neomezená a vaše možnosti nekonečné – a netrpíte některou z psychiatrických poruch, doprovázených bludy -, doporučuji toto přesvědčení prozkoumat.

Možná jste jen vzali příliš doslova některý z návodů na doživotní štěstí ve stylu „Můžeš cokoli, stačí chtít“. Nebo jste uvízli v tak komplikované životní situaci, že je pro vás momentálně jediným východiskem víra ve vlastní dokonalost. A ta nadělá v dlouhodobějších horizontech víc paseky než užitku, věřte mi.

Tedy: Jsme jen lidé a není v našich silách plně uchopit a pochopit svět. Na filosofické rovině lze na toto téma jistě nekonečně dlouho diskutovat, pro praktický život postačí konstatování, že naše možnosti a schopnosti mají své hranice.

Nikdy nebudeme znát všechno, naše smysly a náš rozum nikdy nemohou obsáhnout všechny detaily života. Na úplně nejpraktičtější rovině, o kterou mi zde půjde, vycházejme z předpokladu, že náš svět je tak nesmírně velký a pestrý a proměnlivý, že si ho všichni musíme pro naše potřeby zjednodušit. Jinak bychom se v něm ztráceli, jinak bychom nebyli schopni se v něm orientovat.

Své myšlení považujeme za normální, ostatní nám často připadají divní. Když jde o sex, je to naopak: Sex jednou za měsíc. Je to normální?

Naším světem v tomto článku myslím především svět mezilidských vztahů. Žijeme s lidmi, mezi lidmi, ve vztazích, v očekávání a hledání vztahů, po rozpadu vztahů, žijeme s jinými a sami se sebou. A toto žití s lidmi je často tak komplikované a nepřehledné, že na to, abychom se v tom lidském spletenci alespoň částečně vyznali, musíme si svět lidí utřídit, zjednodušit a zpřehlednit. Vytvořit si vlastní schéma hry s jasně stanovenými pravidly, neměnným hracím plánem a figurkami několika – ne příliš mnoha – dobře rozeznatelných barev.

A tak mimo jiné zobecňujeme, generalizujeme:

• Všechny ženy jsou semetriky.
• Chlapi jsou bordeláři (nebo pedanti, pokud jsme měly štěstí na tátu a/nebo manžela puntičkáře).
• Dnešní děti jsou nevychovaní spratci, které nezajímá nic než počítačové hry.
• Učitelky jsou neschopné hysterky.
• Za socialismu možná nebyly banány, ale rodiny držely při sobě.
• Všem mužům jde jen o to jedno. 
• Ženy nevědí, co chtějí, ale budou to chtít, dokud to nedostanou.

Takováto kategorizace světa do přehledných kolonek má své výhody. Ve společnosti, která je složená ze zřetelně odlišitelných množin, označených jasnými a jednoznačnými nálepkami, se orientuje mnohem lépe než v chaosu stovek různých lidských charakterů a způsobů chování, jež nás obklopují a ovlivňují náš život.

„Cikáni kradou.“

Proto si pevněji přitisknu kabelku k tělu, když se o mně v tramvaji otře mladá Romka. Nemusím nad tím přemýšlet, udělám to automaticky. Možná jsem díky této ostražitosti několikrát nepřišla o peněženku a doklady.

Ale také jsem se možná v jiných situacích připravila o několik neopakovatelných zážitků, když jsem namísto „možná krásně zpívá“, „třeba nádherně tančí“, „nejspíš toho má hodně co říct“ uslyšela svou vlastní generalizující hlavu říkat „krade.“

Zredukovala jsem skutečnost. Část pestrobarevného obrazu světa, v němž žiji, jsem zatřela neprůhledným tmavým nátěrem. A mohu jen hádat, škodím‑li tím více druhé straně nebo sama sobě.

„Všichni chlapi chtějí jen sex, užijí si a pak zmizí.“

Té paní, která se třikrát spálila v lásce – a těžko říct, čí vinou a jestli vůbec něčí – tato věta usnadňuje život. Chrání ji před dalším zklamáním, bolestí, vystřízlivěním a v neposlední řadě také znejistěním sama sebou, jež zažila pokaždé, když se zamilovala.

Přesvědčení, že „žádný muž mi nemůže dát to, po čem toužím“, je spolehlivou zaříkávací formulkou, vedoucí do samoty. „Už nikdy si nikoho nepustím k tělu, natož k srdci,“ říká si tato paní, a opravdu si tak drží od těla všechny hledače chvilkové rozkoše.

Ale stejně tak – a to si nejspíše plně neuvědomuje – spolehlivě odpudí i každého citlivého věrného muže, který by ocenil právě její lásku, nejen tu fyzickou. Nemluvě o tom, že kdyby se nezabarikádovala před světem mužů, nepřišla by o zrcadlo, ve kterém by se měla šanci vidět v jiném světle, z jiného úhlu.

Kdyby se neuzavřela před zkušeností s opačným pohlavím, zjistila by sama o sobě jistě mnoho nového a měla by šanci mnohé změnit tak, aby se onen doživotní láskyplný vztah, po němž stejně v hloubi duše nekonečně touží, stal pravděpodobnějším.

A mohla bych pokračovat dlouho. Měla jsem tu výsadu sdílet s lidmi stovky situací, ve kterých hrály generalizace svou roli. A měla jsem tu smůlu narazit na nepřeberné množství článků, tvrdících, že jsou ženy takové a muži makoví a neodnést si z nich nic přínosného.

Říkám si, jakou to chce odvahu, kolik to chce empatie, nadhledu a pochopení, abychom se na druhé lidi dívali jako na individuality, na neopakovatelné osobnosti! Jistěže to není vždycky možné a často ani potřebné. Od dětství si přeci třídíme lidský svět do kolonek a máme pro to dobré důvody. Ale je, myslím, dobré uvědomit si, že jde o berličku, o schematizaci. O pravidla hry, která fungují, ale nikdy neobsáhnou celé spektrum lidského světa.

V šachu pěšák postupuje vždy jen o jedno políčko a kůň skáče do L. Ve hře s názvem Svět lidí může jeden z pěšáků nečekaně postoupit o tři pole, přeskočit koně a stanout vedle královny. S lidmi, se kterými chceme žít plný autentický život, si nevystačíme se schématem.

Lidi, ke kterým chceme mít blízko, můžeme stěží vnímat jako „typické muže“, „typické ženy“, „typické učitelky“, „typické Romy“. Nejen proto, že bychom je obírali o velkou část jejich Já, redukovali je na zástupné symboly, figurky „Muž“, „Žena“, „Rom“, „Učitelka“, ale také proto, že bychom se tak dobrovolně připravovali o možnost zažít neopakovatelný pestrý individuální svět, z něhož se lze učit, mít radost a čerpat inspiraci. I když to často zaskřípe nebo zabolí.

Hrajete divadlo. Předstíráte. I od druhých vyžadujete, aby hráli role, které se vám líbí. Změňte to, radí Andrea Platznerová: Znáte svoji přirozenost?