Zprávy o masakru v ukrajinské Buči nás šokovaly. Otřesné a nelidské zabíjení nevinných lidí. Strašný čin. Pokoušíme se ho nějaký způsobem rozumově uchopit. Tato snaha je potřebou někam si onu tragédii zařadit, dát tomu všemu nějaký smysl. Naše mysl si potřebuje říci „aha, tak proto“.

Cesta k pochopení může vést přes širší, historický a sociokulturní kontext. V něm najdeme náš první omyl: podobné hrůzy si spojujeme se středověkem. I dnes tyto činy označujeme za středověké, barbarské. Říkáme, že nepatří do moderní doby. Při pohledu na moderní dějiny ale vidíme světové konflikty s nepředstavitelnými hrůzami, masakry v Jugoslávii, Rwandě, Iráku, Číně a na mnoha dalších místech.

Lidé se jich na sobě dopouštějí i v době míru – vraždí se, terorizují, mučí se fyzicky i psychicky. Při poctivém zkoumání zjišťujeme, že nejen dávná lidská historie je plná toho, co označujeme za nelidské.

Nelidské z pohledu psychologie

Důvody a vysvětlení Buči a dalších masakrů můžeme hledat i v psychologii. Ve vědě, která zkoumá naše vnitřní pochody, motivace, tužby a prožívání:

• Z experimentů víme, že pro člověka je důležitější potřeba zapadnout než racionální vyhodnocení situace.
  
• Pokud je na nás vyvíjen tlak a jsme manipulováni kombinací strachu a pocitu výjimečnosti, snadněji překračujeme morální a etické hranice.
  
• A všichni známe Stanfordský experiment, který ukázal, že pokud je jedinec izolován, je mu dána bezmezná moc a jeho oběti jsou „odlidštěny“ (je jim dáno číslo, mluví se o nich jako o havěti, parazitech), velice záhy a přirozeně se objeví kruté zacházení, které není v běžném životě akceptovatelné.
  

Tato poznání se netýkají těch, které označujeme za šílence, masové vrahy a psychopaty. Uvedené experimenty ukazují mnohem děsivější fakt: naprosto nelidského chování jsme za určitých podmínek a okolností schopni my všichni.

Poznání historie, psychologických aspektů zla a bolestné přiznání si vlastního stínu nám však nestačí k tomu, abychom takové hrůzy pochopili. K pochopení je totiž kromě poznání (světa i sebe) nutné i přijetí. Přijetí, které ale v takových případech naráží na náš odpor. Nejraději bychom ono zlo odmítli, řekli si, že se to dělo jen v historii nebo v jiných kulturám a určitě ne nám nebo dokonce mně.

Na tomto odmítání není nic špatně. Ne další Buči! Ne Srebrenici, Rwandě, Alepu a Osvětimi! Ne dalším hrůzám! Samozřejmě, jsou nepřípustné. Musíme se ale ptát: co se stane se zlem, když ho odmítneme, popřeme? Historie a poznání lidské duše nám jasně říká, že to nestačí. Odmítnutí a popření zlo nezastaví, neřeší.

Abychom snížili šanci, že se zlo bude opakovat, si musíme naopak přiznat, že zlo je možné a že se týká nás všech – nejen jako obětí nebo jako svědků, ale i jako pachatelů. Nemůžeme tuto skutečnost popírat jen proto, že je tak hrůzná a nepochopitelná.

Černý pasažér

Na úrovni individuální můžeme s oním stínem v nás pracovat. Přiznejme si, že naší součástí je stín. Stín, který by, kdyby mohl, byl občas zlý. Tak, jako si v oblíbeném seriálu Dexter (sériový vrah, který je nám ale sympatický, protože vraždí ty špatné) hlavní hrdina uvědomuje svého „černého pasažéra“. I my potom můžeme pracovat na vnitřním kodexu.

Když jsme si svých stínových tendencí vědomi, můžeme je lépe poznat: kdy se objeví, co je provází, k čemu nás vedou. A následně můžeme také hledat nástroje, jak se svým černým pasažérem pracovat.

Náš kodex (individuální, partnerská, rodinná, skupinová pravidla) tak může sloužit nejen k zabránění nežádoucího chování, ale i k hledání toho, co nám pomáhá, když cítíme vztek, bezmoc, frustraci a strach. Tyto emoce máme, aby nás chránily, a zároveň právě tyto emoce posilují našeho černého pasažéra, když si těchto souvislostí nejsme vědomi. Díky přiznání a poznání našeho stínu můžeme lépe korigovat jeho tendence a projevy v našich vztazích. 

Ve výchově našich dětí pak můžeme i svým příkladem ukazovat, jak jednáme, když jsme naštvaní, vzteklí, bezmocní. Co nám pomáhá, když máme strach. Děti se toto nejvíce učí nápodobou, ale také tím, jak reagujeme, když i ony se bojí a zlobí. Když říkáme neboj se, nevztekej se nebo neubližuj, nedáváme alternativu a vedeme dítě k popření emocí, které jsou přirozené – jemu i nám. Dítě potřebuje slyšet, vidět a zažít, co má dělat, když tyto emoce prožívá. Co mám dělat, když se bojím? Co, když jsem naštvaný? Co mi pomůže s bezmocí? Toto jsou otázky, které nám děti nepoloží, ale ptají se na ně svým chováním. Je na nás, jaké jim dáváme odpovědi.

Zlo tu s námi zůstane

Jako společnost říkáme nelidskému chování jasné ne. Tak samozřejmě, až je tento postoj vyprázdněný. Silně nás zasáhne, když se místo očekávaných rozhodných prohlášení ministr před kamerami rozpláče, jako jsme toho byli svědky při nedávné tragédii v pražském učilišti, kdy žák zabil svého učitele.

Odmítnutí a odsouzení násilí zaznívají nejčastěji poté, co nějaká taková hrůza způsobí šok. To je moc dobře – musíme znovu a znovu jasně říci, že to či ono je mezi lidmi nepřípustné. Ptáme se ale dostatečně dopředu, jak budeme zajištovat, aby se takové hrůzy neopakovaly? Jsou naše otázky dost hlasité? Jsou odpovědi na ně uspokojivé?

Na základě znalosti lidské historie i naší psychiky si musíme jednou provždy přiznat: to, co označujeme za nelidské, je právě a jen lidské, příliš lidské. Souboj ze zlem a naším stínem nemůžeme vyhrát tím, že zlo popřeme, ale právě a jen tím, že o něm budeme vědět a připustíme jeho existenci. Přesto nebo právě proto, že zlo samotné nemůžeme popřít nebo s ním definitivně skoncovat, musíme stále a dokola hledat způsoby, jak se s ním vypořádat a jak mu co nejvíce překazit páchání škod.