V minulém článku jsem psala o tom, jak nás spotřební společnost nutí kupovat dětem tolik hraček, až jim to vlastně brání ve hraní. Spotřeba se však netýká jen věcí, ale i aktivit. Stejně tak, jako si často pořizujeme věci, které vlastně nepotřebujeme, kupujeme také takové aktivity. Řada „zkonzumovaných“ zážitků a zkušeností je právě tohoto typu. A děti nejsou pozadu – na to se kolem nich točí velký byznys.

Už malá miminka dnes můžeme zapsat do školy hudby, na různé kroužky a lekce rozvíjející jejich motorické a intelektové schopnosti. Řada produktů je dostupná i na DVD či online, někteří lektoři chodí domů. Slibují podpořit rozvoj mozku, stimulovat přirozený vývoj, napomáhat propojování mozkových hemisfér, rozvíjet různé smysly vašeho miminka…

Svým způsobem na tom není nic špatného, lektoři miminkům neubližují, řada z nich má děti opravdu ráda, svou práci dělají s láskou. A přece mám výhrady.

Předně: miminko nic takového nepotřebuje. Běžný život a kontakt s rodiči poskytuje adekvátní stimuly pro zdravý psychomotorický vývoj dítěte, dostatek potravy pro všechny jeho smysly. Stačí miminko prostě začlenit do svého života – brát je pokud možno všude s sebou, být s ním. Cokoli navíc jsou zbytečně vynaložené peníze. Ale nejen to.

Mateřské sebevědomí na bodu mrazu

Lucie se v mé poradně rozplakala asi minutu poté, co poprvé přišla. Prý je neschopná matka. Nestojí za nic, všechno dělá špatně… Když se vyplakala, začaly jsme rozplétat, co se děje.

Lucie je inteligentní, vzdělaná, sečtělá žena milující své dítě, čtyřměsíčního Kryštofa. Velmi pečlivě se o něj stará, což mám možnost i pozorovat. Tak proč si přijde tak neschopná, že jí to ničí radost ze života? A Kryštofovi potažmo také?

Když to zkrátím: Krom toho, že Lucie obecně trpí nízkým sebevědomím a až do Kryštofa neměla prakticky žádnou zkušenost s dětmi, je taky tak trochu perfekcionistka. Jakmile zjistila, že je těhotná, začala číst, co se v těhotenství má a co se nemá, co ideálně jíst, jak je to s cvičením… Prostudovala několik knih o porodu, sepsala si podrobný porodní plán – a ono se to pak nějak nepovedlo. Znovu pláče, vše si vyčítá.

Ale proč to tady píšu: Místo toho, aby Lucie s novorozeným Kryštofem v náručí vyplakala porodní trauma a začala si užívat své voňavé, heboučké, zdravé miminko… stala se štvanou zvěří jeho rozvoje. Pod vlivem dostupných informací neustále přemýšlela, jestli má Kryštof adekvátní podněty – a jestli jich je dost? Nebo až příliš? Rozvíjí optimálním způsobem jeho zrak, sluch, motoriku…?

Aby měla jistotu, zapsala Lucie Kryštofa do jistých nejmenovaných kurzů, jež slibovaly dítě komplexně rozvíjet. Jenže místo toho, aby nabyla jistoty, že teď už opravdu nic nezanedbala, cítila se po každé lekci hůř a hůř. Zatímco lektorka Kryštofa fundovaně rozvíjela, Lucie si oprávněně připadala jako neschopný „stojánek na mimino“. Až se dočista zhroutila – a přišla za mnou.

Kurz rozvoje pro miminka zde byl pochopitelně jen malým kamínkem do hromady, pod níž se Lucie složila. Na řadu žen však mají tyto aktivity podobný vliv: začínají si připadat nekompetentní k tomu, aby své děti rozvíjely. A nízké rodičovské sebevědomí způsobuje nejistotu a negativní pocity, jež mnohdy rodičům škodí – a potažmo škodí i jejich dětem.

Gymnastika pro batolata

S věkem dětí se nabídka rozvojových aktivit rozšiřuje. Plavání pro miminka, znakování s miminky, jóga a tanečky pro batolata, základy různých sportů pro předškoláky. K tomu angličtina, keramika, flétnička…

Současná doba propaguje expertní přístup ke všemu, včetně vzdělávání batolat. Je to však zejména komerce, kdo má zájem na tom, aby už dvouleté děti vedli odborníci. Děti to nepotřebují. Sami rodiče jsou schopni rozvíjet pohybové, hudební i rozumové schopnosti dětí minimálně do šesti let. Stačí chtít, být trošku kreativní, užívat si to společně s dítětem.

Navíc zde pořád hovoříme o rozvoji specifických schopností a dovedností. A přitom to, co je ve vývinu dítěte do řekněme šesti let nejzásadnější, je formování jeho osobnosti. Základy pro to, aby se v životě cítilo dobře. Základy jeho sebeobrazu a sebevědomí, morální a citový vývoj, schopnost vycházet s lidmi, těšit se z jejich společnosti, spolupracovat… A to se dítě učí doma, s rodiči, pozorováním jejich příkladu a ve vztahu s nimi.

Nechci říct, že kroužky pro předškoláky jsou obecně vzato špatně. Dítěti samozřejmě neublíží, když chodí někam cvičit, zpívat nebo se třeba učit anglicky. Znám čtyřleté děti, které se každý týden těší do sokola, na tanečky či keramiku. Obzvláště dítěti, které nechodí do školky a nemá kolem sebe okruh kamarádů, může být nějaký ten kroužek přínosem. Jenže se to často přehání.

Rodiče, kteří navštíví mou poradnu, bývají často uštvaní a nešťastní. Jejich denní kolotoč začíná brzo – buzením nedospalých, a tudíž protivných dětí. Honem snídaně, honem do školy a školky. Honem do práce… A po náročném pracovním dni další kolotoč: vyzvednout děti a doručit je na kroužky a tréninky, v rámci čekání rychle nakoupit. V sedm doma, honem večeře a honem ukládat, do toho domácí práce a ještě večer k počítači dodělat resty.

Proč si alespoň u malých dětí neodpustí všechno to odpolední spěchání? Zjišťuji, že mnoho rodičů jen proto, že se strachují, aby bez kroužků a tréninků děti nezaostávaly, nebo proto, že takový způsob trávení času dítěte považují za normu, jíž je třeba dostát.

Zvolnit a ubrat

Řešení přitom bývá překvapivě jednoduché: zvolnit a ubrat. Zásadní přitom je nahlédnout, že to, co je ve společnosti normou, nemusí být tím nejlepším. Má‑li předškolní dítě dostatek volného pohybu, nepotřebuje žádný sport, aby se motoricky dobře vyvíjelo. A nepotřebuje žádné odborné vedení ani k tomu, aby rozvíjelo své hudební či výtvarné schopnosti, případně kreativitu.

• Ty jeho tréninky byly hrozná honička: rychle tam, ať nepřijdem pozdě, k tomu nic nezapomenout. A pak zase honička domů, abychom se stihli navečeřet a včas do postele… Vlastně jsem si až pak uvědomil, jak jsme Matěje pořád honili – moje nejčastější slovo bylo „dělej“! Jsem rád, že už takhle nežijeme.
• Vlastně jsem od začátku tak nějak věděla, že to, jak žijeme, nám neprospívá. Jenže to tak dělají všichni okolo, a tak jsme si prostě mysleli, že se to má, že to tak je správně. Potřebovala jsem ujistit, že moje pocity nelžou, že nebudem špatní rodiče, když naše děti nebudou chodit na žádný kroužek. Víc si hrají a jsou spokojenější. A nám se ulevilo.

Nedoceněná popelka

Mou třetí výhradou je, že přemíra aktivit dětem neprospívá. Jsou přesyceny vším možným, ale chybí jim to, za co se neplatí a co nikdy nebylo doceněno, protože toho měly vždy spoustu: chybí jim volná, nestrukturovaná a neorganizovaná hra s kamarády (viz též můj předchozí článek), chybí jim pohyb a dostatek pobytu na čerstvém vzduchu, ve venkovním prostředí, jež by mohly zkoumat.

Když rodiče uberou, když nehoní své děti ještě po školce na trénink či do kroužku, získají děti čas a prostor právě na takovou hru. Děti si potřebují docela obyčejně hrát. A někdy taky jen tak bloumat a lelkovat. To vše je důležité pro harmonický rozvoj jejich osobnosti. Pro to, aby z nich v dospělosti nebyli leckdy třeba kariérně úspěšní, leč nešťastní lidé.

Když si děti hrají samy, musejí si samy vymyslet, na co si budou hrát. Rozdělit si role, dohodnout pravidla. Rozvíjejí fantazii, a jen tak mimochodem se učí spolu vycházet, vymýšlet, organizovat, spolupracovat a domlouvat se. A pokud se ještě k tomu mohou samy pohybovat venku, získávají další cenné zkušenosti: například s orientací v prostoru. Pozorují přírodu živou i neživou a většinou si i samy hlídají čas. Učí se zacházet s rizikem, přebírají za sebe zodpovědnost. A to jim žádný kroužek, žádný trénink nemůže dát.