Kdybychom uměli rozpoznat lež, patrně by nám to přineslo praktické výhody: odolali bychom nereálným slibům obchodníků, odhalili bychom nevěru a podobně. Mohli bychom se zkrátka mezi lidmi lépe orientovat. Taky by to možná více bolelo.
Každý zná z doslechu klasické „příručkové“ rady, jak číst řeč těla. Při lži se lidé dotýkají nosu, když jsou nepřátelští, složí ruce na hrudi. Nemusí to ale být tak docela pravda. Britský iluzionista Derren Brown se této tematice věnuje ve své půvabné knížce Magie a manipulace mysli (Argo, 2007). Jeho pojetí řeči těla zaujme zejména tím, že nikde netvrdí, že nějaké gesto znamená to a to – je poměrně vzácné, aby autor podobné literatury připouštěl jistou možnost omylu.
Podezřelá změna chování
Lze tedy poznat lež? První proměnnou ve čtení řeči těla je tzv. určení základní čáry, což je soubor znaků chování, které člověk, jehož pozorujeme, obvykle provádí. Ideálně se jedná o běžný, přátelský rozhovor v relativně neutrální náladě. Ke čtení řečí těla, nebo ke cvičení této dovednosti se tedy hodí osoby, které dobře známe, neboť známe jejich přirozené projevy.
Když máme určenou základní čáru, víme, kdy a jak člověk vyhledává oční kontakt, jak živě gestikuluje, jestli je povahy mírnější a uzavřenější nebo je spíše extrovertního zaměření. Pak můžeme zachytit to, co je pro interperetaci řeči těla snad nejdůležitější: změnu.
Když člověk změní své přirození chování, je to indikátorem, že se něco děje. Lidé se běžně domnívají, že lháři se nedívají do očí. Ve skutečnosti to tak být vůbec nemusí – obvykle je to dokonce právě naopak. Více než učebnicová poučka prozradí změna a odchylka od přirozeného očního kontaktu.
Lhář se vyjadřuje stručně, neboť ví, že může být odhalen, a chce být proto rychle pryč z horké půdy lži.
Ovšem pozor, změna se nemusí vždy týkat lži. Člověk může měnit polohu těla a zintenzívnit gestikulaci nebo mimiku, když ho třeba zaujme téma rozhovoru nebo naopak když se začne nudit.
Spolehlivě odhalit lež umožní pouze záznam na videu, který můžeme v klidu analyzovat. Některé změny třeba v obličeji je možné skrýt velice rychle, ve zlomku sekundy. Také je nutné vnímat gestikulaci jako celek. Osamělé potažení nosu, bez změny tónu řeči nebo polohy těla, nejspíše neznamená nic jiného, než že vašeho společníka svrbí nos. Stejně tak je to s překřížením rukou: vašemu protějšku může být prostě zima.
Signály nepravdy
Pro odhalení lži je také nutné naslouchat, i když se slovem lže ještě lépe než tělem. Přesto lze uvést některé symptomy nepravdivé řeči.
- Vynechávaní slova „já“: Toto slůvko je v mluvené řeči velice časté (zkuste si toho chvíli všímat). Když se omezí jeho užívání, může to znamenat, že se člověk distancuje od toho, co říká. Nemusí se jednat o lež, je to však pravděpodobné.
- Stručnost: Lhář se vyjadřuje stručně, neboť ví, že může být odhalen, a chce být proto rychle pryč z horké půdy lži. Když člověk říká pravdu, mluví i o nepostatných detailech a také vyjádřuje nejenom to, co viděl, ale i co cítil („docela mě to vzalo“, „takový vtipný chlápek“ apod.).
- Pomalejší tempo: Ten, kdo si vymýšlí, musí intenzivně přemýšlet. Proto se jeho řeč stává pomalejší. Musí vytvářet novou realitu tak, aby byla hodnověrná. To jde pomaleji, než říkat pravdu.
- Změna tónu hlasu: Není tak důležité jestli ho ztiší nebo zesílí, důležitá je opět změna, odklon od standardu.
- Neomylnost vypravěče: Lidé, kteří mluví pravdu, obvykle připouštějí, že se mohou mýlit v detailech. Lháři to nedělají, patrně z obavy před pochybnostmi publika.
- Dokonale kompaktní projev: Lháři vyprávějí příběhy, které mají svou zvláštní logiku, nic je na nich nepřekvapuje ani nevyvádí z míry.
Navzdory všem vodítkům je odhalení lži někdy velice těžké a ani odborníci si nejsou jistí. Kromě toho je starou známou pravdou, že svědomí jiného člověka je nemožné poznat – někdy máme problém vyznat se i v tom svém.
Někdy jsou lidé dokonce sami přesvědčeni, že mluví pravdu. Omyl není lež a těžko se na takové lidi zlobit.
Omyl a sebeklam
V řeči těla můžeme najít dokonce i sebeklam, a to nijak výjimečně. Příkladem jsou lidé, kteří se navenek projevují přehnaně sociálně (třeba hysterikové) a rádi verbálně poukazují na to, jak je těší, že nás vidí, jak nás mají rádi – byť nás vidí pracovně na pár minut jednou do roka. Jejich dlaně však často říkají opak a jsou obráceny k nim, ne k nám. Standardní, i když ne stoprocentní gesto uzavřenosti.
Někdy jsou lidé dokonce sami přesvědčeni, že mluví pravdu (jako i v předešlém příkladu). V tom případě mnohé etické teze filosofů mluví ne o lži, ale o omylu. Lež, jak věděl už sv. Augustin, je vědomá prezenace nepravdivých informací. Omyl není lež a těžko se na takové lidi zlobit. Nedělají to záměrně a nechtějí škodit, stejně jako lidé trpící vážnějšími psychickými poruchami (schizofrenie apod.).
Někteří psychologové tvrdí, že neexistují omyly, jen zkušenosti. I ve čtení těla se člověk může mýlit, poctivou prací a praxí však může svá pozorování upřesňovat a přiučit se tak této zajímavé psychologické disciplíně. Nese to s sebou riziko, že odhalíme i své blízké. Je dobré mít to na mysli.
