Děti za námi psychology někdy chodí s tím, že jim dospělí na jejich problémy říkají, že s věkem to bude horší, ať si váží mládí. Bolest na duši mohou ale zažívat i děti a dospívající. Nemusíme tomu rozumět, můžeme se však o porozumění snažit.

Jedním z důvodů, proč se dětem mnohdy nedostane včasné péče o jejich duševní zdraví, je neakceptování duševní nepohody v mládí. Někdy se hovoří o stigmatu, které projevují dospělí vůči dětem či mladistvým s příznaky duševního onemocnění.

Proč se mladý člověk odhodlá požádat o pomoc, teprve když jsou jeho psychické potíže tak vážné, že mu doslova znemožňují fungovat? Důvody bývají různé. Právě stigma je důležitým faktorem, který je třeba u mládeže zvážit, proto se na něj nyní zaměříme.

Věk jako bariéra pochopení

To, jak my dospělí obvykle nahlížíme na mládí, může být podporou i překážkou pro péči o duševní zdraví, zvládání stresu, krizí a problémů, s nimiž se v životě děti a mladiství setkávají. V pracovně tak slýchávám od dětí i dospělých časté věty typu: Ale prosím tě, v životě zažiješ ještě horší věci; co tebe ve tvém věku asi tak může trápit nebo ty vůbec nevíš, co to život a skutečné problémy jsou.

Pravda, děti si nezažily všechno, co v naší životní historii my sami. Musejí získat nové zkušenosti, ale to my všichni. Totéž nám ve skutečnosti někdo může říci ve čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti letech. Problém nastává především tehdy, když dítě či mladistvý zažívá skutečně dlouhodobý problém či dlouhodobou nebo intenzivní duševní nepohodu.

Negativní emoce jako smutek, úzkost, pocit nepohody, vztek a podobně jsou normální. Je v pořádku plakat, je v pořádku zažívat vztek, je v pořádku, že děti i dospělé někdy něco trápí. Jsme vybaveni celým spektrem emocí a nemůžeme být stále pozitivní.

Nicméně existují duševní stavy, kterým již čas, popovídání nebo objetí nepomůže. Je tam třeba většího úsilí. A právě tehdy je stavění bariér nejnebezpečnější. A co je u bariér důležité vědět? Že se sami obíráme o možnost využít včasného potenciálu situaci řešit. Pro příklad vás nyní seznámím se dvěma modelovými příběhy:

Jiné hodnocení jádra problému

Rodič psychologovi sdělí: „Špatně spí, je to asi tím telefonem před spaním, a hůř se soustředí ve škole. Pak je unavený. Asi by měl něco dělat hlavně s tím spánkem.“ Mladistvý následně například popisuje dlouhodobý diskomfort a zhoršenou komunikaci s rodiči, rozchod s partnerem… Následně zažívání úzkostí a špatné sny.

Odlišné vnímání intenzity prožitku

„Ona má ty deprese, ale sám psychiatr říkal, že jsou mírné až střední. Takže to není zase tak hrozný. Ale je z celý rodiny nejcitlivější, my si věci tolik nebereme. Tak jestli teda chce, ať chodí na tu terapii, asi chce nějakou pozornost, kterou my jí nedáváme.“ Přičemž právě dětská duše skutečně není brněním a deprese bolí v dětství i dospělosti.

Toto jsou situace, v nichž se objevují nějaké komunikační bariéry. A v jejich pozadí může být vnímání, že je někdo moc mladý na to, aby měl nějaké problémy – tedy podceňování problémů kvůli nižšímu věku. V takovém případě hrozí riziko, že se dítě přestane svěřovat, necítí dostatečnou oporu, pochopení, učí se strategii, že jeho trápení nezasluhuje pozornost a péči.

Dělejte, co můžete

Důležité je ale také podotknout, že je naprosto normální, že si rodiče a další blízcí přejí pro děti jen to nejlepší, a to i duševní zdraví. Je normální a přirozené doufat, že něco přejde a není to tak špatné, jak se může zdát. Ve skutečnosti většinu dětských i adolescentních trápení zvládnou. Pokud už rodiče vnímají, že na něco nestačí, nebo je dítě v diskomfortu, kterému nerozumějí, je odborník namístě.

To, že navštívíte psychologa, neznamená, že má dítě diagnózu. Sama z konzultací vím, že někdy stačilo pomoci se dítěti zorientovat v dané situaci, podpořit ho v jeho potřebách – a rodiči pomoci v pochopení a seznámit ho s potřebami dítěte. A někdy skutečně stačilo jedno až pár setkání, aby odborník slyšel, že už se mladý člověk cítí lépe, nebo dokonce silnější.

Pro rodiče a další pečující osoby není taková role vůbec jednoduchá. A nálepku mládí jakožto nezdolného brnění mohou dávat i proto, že by si něco takového nesmírně přáli. Aby mládí bylo skutečně brněním a trápení zmizela. Je to vlastně krásné přání, ale také může způsobit nevědomé popření typu nic nevidím; nic mu/jí není; to přejde. Aneb když si toho nebudeme všímat, mluvit o tom a dítě se tak nebude projevovat, tak ten problém nebude existovat.

Pro dospělé v tomto mívám velké pochopení – je nasnadě, že se obávají, že by mohlo mít negativní dopad na jejich život a další vývoj, pokud by uznali, že jejich dítě má duševní obtíže. Toto naznačují i výzkumy zkoumající vnímání duševního onemocnění u dětí dospělými osobami. Jaké jsou nejčastější obavy dospělých, které mohou odrazovat od řešení problému?

• Dítě bude v kolektivu neoblíbené.
• Když bude takhle duševně nemocné již v dětství, v dospělosti to může být ještě horší. Už se to nezlepší.
• Je to mé (rodičovo) selhání.
• Nebudu si se svým dítětem rozumět.
• Až se bude léčit, změní se a ztratím své dítě.
• Mé dítě bude zvláštní nebo divné.
• Dítě bude označováno za blázna.
• Tohle je přece pro blázny, moje dítě není blázen.

Toto jsou nejběžnější příklady myšlenek, které mohou dospělí zaregistrovat. Je to ve skutečnosti mnohem komplexnější, jelikož nesmíme opomínat kontext života dospělého rodiče či jiné pečující osoby, ať už jsou to negativní zkušenosti s duševním onemocněním, obecné stereotypy a stigma a podobně.

Proto je tak důležité mít odborníka, s nímž může rodič tyto obavy sdílet a nechat si zodpovědět své otázky. Někdy je vhodné směřovat základní otázky na odborníka, v jehož péči je dítě, pokud to však situace vyžaduje, není od věci vyhledat (nebo nechat si doporučit) i jiného odborníka, než má dítě, jelikož ten vnáší do dané situace již svůj pohled.

Dětská trápení nejsou podřadná

Děti mohou trpět stresem, strachy, úzkostmi i duševními onemocněními. Spoustu negativních emocí dítě ve skutečnosti zvládne. Buduje si odolnost a učí se od rodičů a dalších dospělých, že stresory, překážky a obavy k životu patří. Jistě si vzpomenete na mnoho situací, kdy vás dítě vidělo nervózní, naštvané, vyčerpané, slyšelo mnoho stížností… a je to v pořádku.

Učí se, že jsou věci, které jeho rodiče také zvládli. Není to nic neobvyklého. Už odmalička se dětem do cesty staví spousta překážek, které jako výzvu překonají s velkým pokrokem. A rodiče to podporují, tleskají, fotí si krůčky, pády a chlubí se tím.

Když ale dítě dlouhodobě pláče, špatně spí, má špatné sny, něco ho trápí nebo má úzkosti, deprese, ADHD… neznamená to, že se dítě trápí méně, když řeší problémy ve škole namísto v práci, když je mu líto, že se mu rozbila hračka namísto finančně cenné věci nebo že má pubertu a tou si musí projít každý.

Neříkejme, že dítě má v životě méně překážek než dospělý. A že pro ně je to snadné. Nediskreditujme dětské bolesti a raději si připomeňme, že i my jsme se v dětství někdy trápili. A jak bolavé to bylo!

Co s tím?

Kromě návštěvy odborníka a spolupráce s ním je důležité uvědomit si, že opravdu nemusíme plně porozumět tomu, proč děti a dospívající prožívají to, co prožívají. Nejsme v jejich kůži. Stoprocentně tak neporozumíme, proč to cítí, jak silně a co se jim odehrává v hlavě.

To je příliš velký cíl. Některým dětem se o tom hůře mluví, některým se těžko pojmenovávají emoce. Důležitá je snaha o empatické a trpělivé porozumění. A někdy stačí dát dítěti najevo:

• Jsem tu pro tebe.
• Můžu být s tebou i bez mluvení (navrhněte procházku, film, odpočinek, poslech rádia, zachumlání se do deky u čaje…).
• Až se mnou budeš chtít mluvit, dej mi vědět nebo za mnou přijď.
• Vím, že se mnou i s ostatními se ti o tom mluví těžko, můžeme najít někoho, kdo ti pomůže (například psychoterapeut nebo krizový intervent), a já tě v tom podpořím.
• Dávejte příklady situací, které pro vás také byly náročné, jen nesrovnávejte jejich závažnost. Prožitky jsou individuální.
• Zkuste dítěti představit to, co vám tehdy pomohlo, a dejte jasně najevo, že když to jemu nepomůže, nevadí. Každý jsme jiný.
• Nebojte se uznat, že nechápete, jak je to pro dítě těžké, že to je pro vás nová situace a budete se snažit to pochopit.
• Podpořte, aby vás dítě opravilo, když ucítí nebo uslyší, že si to vysvětlujete jinak.

Uvědomte si, že dítě může požádat o odstup a poskytnutí prostoru, především u dospívajících. Pro adolescenty je normální, že chtějí větší volnost, a je důležité, aby v tomto ohledu ucítili respekt.

A důležitá poznámka na závěr: dospělí, vy také nemáte nezdolné brnění! Určitě se v péči o psychické zdraví nesmí zapomínat na blízké osoby. I pro ně to může být emocionálně a fyzicky vyčerpávající – náročné je především být rodičem dítěte, které má duševní onemocnění.

I rodiče si zasluhují podporu, proto je vhodné nezapomínat na to, že terapie, poradenství, krizové intervence a podobně si zaslouží též. Nezapomínejme, že rodiče chtějí, aby bylo dítě šťastné a v pohodě, ale stejně tak je pro jejich děti důležité, aby byl i rodič šťastný a v pohodě.