Děti zůstávají stále dětmi svých rodičů – ať je jim pět, patnáct, pětadvacet nebo padesát let. Jak jde život, děti se mladým rodičům narodí, ti je vychovají a pak jim děti odejdou z domova. Tím ale vliv rodičů na potomky zdaleka nekončí a někdy může nabývat až nezdravých podob. Proč někteří rodiče stále mluví do života svých dospělých dětí?

Rodiče většinou investují do vzájemného vztahu více než dítě. Nejedná se jen o míru lásky, kterou rodiče dávají svým dětem, je potřeba myslet i na to, kolik času, financí či energie do nich investují. Po jejich narození se částečně vzdávají svého volna a zájmů ve prospěch dítěte – přestože to můžou udělat velmi rádi.

Potomek je na nich samozřejmě nejdříve plně, později částečně závislý. Osamostatnění dítěte může nastat pouze v případě, že se začne samo rozhodovat a přijímat důsledky svých rozhodnutí. K tomu ovšem potřebuje, aby mu to rodiče umožnili. Po tolika letech, kdy máma a táta rozhodovali téměř o každém jeho kroku a později ho alespoň směrovali, může být složité nechat dítě jít svou vlastní cestou. Přijmout fakt, že je dospělý. Smířit se s tím, že už rodiče pro vlastní fungování ve světě nepotřebuje.

Neustále vyřizovat za dospělé dítě úřady, lékaře, stěhování atd. je stejné, jako by ho kdysi v pěti letech stále jen vozili v kočárku a nenechali vůbec chodit.

Právě soužití dospělých dětí s rodiči jejich osamostatnění vždy neprospívá. Životní styl rodičů a dítěte se může lišit, každý má jinou představu o chodu domácnosti, o hospodaření s penězi atd. Mladý dospělý je zvyklý být v podřízenější roli a může v ní setrvávat i nadále. Rodiče zase naopak jsou ti, kteří dále rozhodují a pečují.

Znám mnoho dospělých, kteří si stěžují, že jim rodiče stále zasahují do života. Udávají, že matka a otec jaksi nepostřehli, že se jejich role už dávno měla změnit. Pro rodiče nemusí být snadné „pustit své dítě do světa“ (důvody mohou být nejrůznější), ale je potřeba začít své děti respektovat jako dospělé osoby a nechat jim jejich nezávislost. Přijmout to jako součást života a vývoje.

Jak nebýt za stíhačku

Změny obecně v životě jsou spojeny s určitou nejistotou. Stejně je tomu i u rodičů dospělých dětí. Strach z neznámého je může nutit rigidně zůstávat v roli pečujícího a rozhodujícího rodiče, který potřebuje mít dítě nutně pod kontrolou. Nemělo by to ale překrořit uřčitou mez.

Jak se chovají rodiče, kteří nejsou „stíhačky“?

Nevolají každý den svým dětem a nevyptávají se na všechny detaily jejich života

V drtivé většině rodin chtějí blízký kontakt zachovat jak rodiče, tak i dospělé děti. Avšak pokud matka nebo otec volají denně a bombardují neustálými dotěrnými otázkami, dítě pochopitelně ztrácí zájem své rodiče kontaktovat tak často, jak by si možná zpočátku přály obě strany.

Nechají potomky, aby si vše organizovali sami, nic za ně nezařizují

Přinést mladým oběd, zařídit technickou, koupit nové ponožky, zavolat právníkovi. To vše může vypadat jako pěkné gesto. Neříkám, že rodiče nesmí nikdy s ničím pomoci. Když ale ve všem jednají za dítě, berou mu tím kompetence, jak vše zvládnout sám, naučit se novým dovednostem a nespoléhat, že má rodiče vždy za zády. Neustále vyřizovat za dospělé dítě úřady, lékaře, stěhování atd. je stejné, jako by ho kdysi v pěti letech stále jen vozili v kočárku a nenechali vůbec chodit.

Někdy je dobré si uvědomit, že dítě samo ví nejlépe, kam chce jet na dovolenou, jaké si koupí auto, nábytek, co bude dělat o víkendu atd.

Nedávají neustále nevyžádané rady

Pro některé rodiče jsou kdejaká rozhodnutí jejich dětí zcela nepochopitelná. Vždyť oni sami by se takto přeci nikdy nerozhodli. Pak se mohou uchýlit otázkám typu:

• „Proč jsi jenom nešel na tu medicínu, jako my?“
• „Nemyslím si, že tahle práce je pro tebe vhodná. Vždyť nemá budoucnost.“
• „Co ten tvůj Michal vlastně umí? Vždyť nemá ani vysokou školu.“
• „Proč potřebuješ pořád někam cestovat? Radši si našetři peníze.“

Stává se, že rodiče chtějí, aby děti žily jejich nenaplněné sny, pokračovaly v rodinné tradici nebo se měly lépe, než se měli oni. Ale to, že jim dali život, neznamená, že jim jako dospělým budou život lajnovat. Samozřejmě si dělají starosti, když se jejich děti ženou očividně do průšvihu nebo nechtějí změnit něco, co jim ubližuje.

Ale bohužel s tím nic neudělají oni, nýbrž jejich děti, které by musely změnu chtít. Nemusí se vždy jednat o zásadní rozhodnutí, kvůli kterému rodiče zasahují do života dětí. Někdy je dobré si uvědomit, že dítě samo ví nejlépe, kam chce jet na dovolenou, jaké si koupí auto, nábytek, co bude dělat o víkendu atd.

Mají svůj vlastní život

Díky odchodu dětí z domova mohou svůj čas využít pro „oprášení“ manželství, navázání kontaktu se starými známými, kariéru, koníčky, péči o sebe ad. Dítě vidí, že rodič už není neustále k dispozici, necítí žádný tlak a ani si nemyslí, že rodiče musí kontaktovat nebo navštívit. Dělá to, protože samo chce. Opakem jsou rodiče, kteří vytváří dojem, že se bez dítěte neobejdou ani na chvíli. Potřebují pořád s něčím pomoci, promluvit si a tím ho vlastně nutí, aby bylo neustále v jejich dosahu.

Svůj podíl na vzájemném vztahu mají i děti. Vyzrálí jedinci už nemají tendenci jako dříve rebelovat vůči svým rodičům a neustále hledat své místo.

Respektují osobní život dětí

Nelíbí se jim přítel, přítelkyně, zeť či snacha? To není jejich starost, oni s nimi nežijí, partnera si vybírají děti samy. I když mohou mít rodiče ty nejlepší úmysly, přílišné angažování do partnerského života dětí nepřináší nikdy nic dobrého. Nejenže jsou oba partneři pod neustálým tlakem, ale může to ohrozit i vztahy mezi rodiči a jejich dospělými dětmi. Zvláště pokud rodiče nejsou otevřeni názoru svého syna či dcery.

Nemluví jim do životního stylu

Rodiče nechají své děti volně dýchat, nestarají se o to, zda mají každý den teplé jídlo, jak udržují svou domácnost nebo jestli nemají děravé ponožky. Také jim neustále nepředhazují, jak se těší na vnoučátka a že by už konečně do toho měli praštit. Sami by si takový styl života možná nevybrali, ale jejich dítě ano.

Proto pokud nechtějí, aby byly děti otrávené pokaždé, když jim domlouvají, měli by toho nechat. Důvodem, proč rodiče mohou takto jednat, může být, že se cítí ohrožení. Např. si oni sami nic takového nedovolili. Nebo mají pocit, že selhali ve výchově, když třeba jejich dcera nevaří manželovi teplé večeře.

Samozřejmě jsou situace, kdy je naopak nutné do života dospělých dětí zasáhnout. Mám tím na mysli např. týrání ze strany partnera, překažení trestného činu, který by mohl být na dítěti spáchán atd.

Jaké jsou tedy úkoly rodičů a dospělých dětí, když vyrostou v samostatné jednotky?

• Přijmout novou životní situaci.
• Přehodnotit míru zodpovědnosti.
• Nalézt nové způsoby komunikace, aby se obě strany cítily rovnocenně.
• Vytvořit a nalézt nové hranice vztahu, které jsou dostatečně bezpečné a umožňují, aby každý měl své vlastní soukromí.
• Vztah nesmí být ani příliš těsný, ale zároveň musí stále poskytovat dostatek příležitostí ke kontaktu.

Vliv na vztah rodičů a jejich dospělých dětí mají bezpochyby i potomci. Pokud splnili svůj vývojový úkol, který jim přinesla adolescence, vyšli z tohoto období jako individuality schopné samostatného přemýšlení a zodpovědné za své činy. Vyzrálí jedinci pak už nemají tendenci jako dříve rebelovat vůči svým rodičům a neustále hledat své místo.

Matku s otcem respektují, umí přijmout jejich radu a kriticky ji posoudit. Stejně tak s nimi dokážou jednat jako rovný s rovným. Jak se obě strany při vzájemném setkání cítí je jasným ukazatelem zdravého či narušeného vztahu.