Zkuste si na moment představit, že jsem váš otec a že spolu vedeme jednu z těch důvěrných konverzací, kterou jsme ve svých představách s tátou vždycky chtěli vést. Sedíme spolu na terase, usrkáváme pivo a za zvuku cvrčků sledujeme, jak slunce pomalu zapadá za horizont. Představme si, že mě během onoho perfektního momentu osvítí bohové a vnuknou mi myšlenku předat vám onu pověstnou otcovskou moudrost, která by měla zásadně přearanžovat vnitřní uspořádání vaší mysli.

1. Neber si věci osobně

Jedním z nešťastných rysů vědomí sídlícího v našem mozku je to, že na něj určitým způsobem působí každá zkušenost, každý zážitek. Auto, které tě dnes předjelo. Včerejší televizní noviny, které tě rozrušily. Hloupý seriál v televizi, který tě naštval. Masivní tržby vaší společnosti, díky kterým jsi ty dostal přidáno. Následkem této skutečnosti máme přirozenou tendenci předpokládat, že téměř vše, co se dějem kolem, se nás nějakým způsobem dotýká.

Mám pro tebe velkou novinku. Jen proto, že něco zažíváš, jen proto, že v tobě něco vyvolalo určité pocity, jen proto, že ti na něčem záleží, neznamená, že to je o tobě.

S tímto poznatkem se jen těžko ztotožňujeme. Nejen proto, že je v nás tak hluboce zakořeněn. Ale také proto, že pokud věříme, že vše je do jisté míry o nás, cítíme se alespoň na chvíli dobře. Když se nám v životě dějí dobré věci, je super věřit, že je to díky naší skvělé povaze. Za toto přesvědčení ovšem platíme cenu ve chvíli, kdy se nám začnou dít špatné věci – neboť i ty pak musíme přičítat svému charakteru a svým činům.

V důsledku toho naše sebeúcta zažívá celoživotní jízdu na horské dráze: tu se vyhoupne nahoru, aby zase za chvíli sjela dolů, tu zažívá extatické momenty působící závrať, aby si hned na to sáhla na úplné dno. Nemluvě o tom, že musí čelit nelítostnému přílivu volovin, které jí život přichystá. Když se daří, cítíme se jako živoucí zázrak, který na zem seslal sám bůh, a očekáváme uznání a potlesk za vše, co jsme udělali. Když se ovšem nedaří, měníme se v bohorovnou oběť, které bylo ublíženo a která si zaslouží něco lepšího.

Konstantou provázející tento mód bytí je pocit, že si něco zasloužíme. A právě kvůli tomuto pocitu se z tebe může stát emoční upír vysávající energii a náklonnost všech okolo, aniž by vracel cokoliv nazpět. Dobře, možná to trošku dramatizuji, ale rozumíš, co tím chci říct. Když tě lidi kritizují nebo odmítají, často to má daleko více do činění s nimi – jejich hodnotami, prioritami, jejich životní situací – než s tebou. Nerad bych ti kazil radost, ale ostatní lidi až tak nezajímáš (koneckonců jsou sami zaměstnáni přemítáním o tom, že všechno se točí kolem nich).

Když se ti něco nepodaří, neznamená to, že jsi loser. Znamená to jen, že tu a tam v něčem selžeš. Když se ti stane něco tragického a opravdu hodně to bolí, pamatuj, že strasti jsou nedílnou součástí rozhodnutí žít. Že tragédie, jakou je smrt, dávají životu smysl, a že bolest si nevybírá – postihuje každého z nás. Jestli si ji zasloužíme, už není naše starost.

2. Dovol si změnit názor

Většina lidí se svých přesvědčení drží pevně jako pasažér záchranné vesty na potápějící se lodi. Problém je v tom, že často jsou onou potápějící se lodí právě jejich přesvědčení.

Pro většinu z nás ztělesňují přesvědčení daleko více než jen souhrn myšlenek, které považujeme za pravdivé. Bereme je jako stěžejní součást naší identity. Zpochybňovat vlastní přesvědčení tudíž znamená zásadně zpochybňovat vlastní identitu, což je zatraceně bolestivé. Proto si raději zacpeme uši a začneme opakovaně vykřikovat „la la la“ v naději, že se onen důkaz, že je s námi něco v nepořádku, zázračně rozplyne.

Vezměme si lidi, kteří pochybují o globálním oteplování. Spousta z nich nejsou hlupáci. Rozumí vědeckým argumentům. Potíž je v tom, že se někdy v minulosti rozhodli uvěřit tomu, že ke globálnímu oteplování nejenže nedochází, ale že jeho popírání odráží to, kým ve skutečnosti jsou. A jakmile jednou vkročí na toto území, téměř nikdy se vám nepodaří dostat je zpátky.

Lpění na našich přesvědčeních však nepostihuje pouze vědeckou a politickou sféru. Z mé zkušenosti ovlivňuje i všední životy většiny lidí. Vezměme si takové seznamování. Poznal jsem muže, kteří se stále drželi přesvědčení, která si o sobě utvořili někdy na střední – že ženy nepřitahují šprti, že musí mít balík peněz a „prďáckou“ káru, aby si získali jejich náklonnost. Je dost dobře možné, že na tom bylo něco pravdy, když jim bylo šestnáct. Ale teď, ve 32 letech, jim podobná přesvědčení a předpoklady ničí milostný život.

V životě se budeš často mýlit. Vlastně se budeš mýlit prakticky pořád. V mnoha ohledech se schopnost být dlouhodobě úspěšný a učit se přímo úměrně odvíjí od schopnosti měnit přesvědčení v reakci na neznalost a pochybení.

Možná se ptáš: „A jak to mám udělat?“ Na to neexistuje konkrétní odpověď. Je to všechno v tvé hlavě. Opravdu nemůžeš udělat nic víc než naučit se zvažovat i jiné úhly pohledu a klást si otázku „Co když je (opak tvého přesvědčení) pravda? Co by to znamenalo?“ A pak svou odpověď převést do praxe.

Ze začátku to bude trošku děsivé. Tvůj mozek se tomu bude bránit. Tohle je samozřejmě ten moment, kdy přichází na řadu nácvik této dovednosti.

Darujte předplatné

Koupit

Zkus tohle: napiš si ještě dnes 20 věcí, ve kterých by ses mohl mýlit. A znovu, nemyslím jen materiální věci. Stejně tak ovšem platí, že i když bolestně zaostáváš například v porozumění určitým fyzikálním jevům, nutně to neznamená, že bys v této oblasti měl měnit svá přesvědčení.

Cílem tohoto cvičení je zpochybnit některé z hluboce zakořeněných přesvědčení týkající se tvojí identity. Jako například, že nejsi dostatečně atraktivní, jsi líný, neumíš se bavit s lidmi, že nikdy nebudeš spokojený, protože jsi uvízl na mrtvém bodě, nebo že příští úterý nastane konec světa. Čím emocionálnější je tvoje přesvědčení, tím důležitější je zapsat si ho a zpochybnit jeho pravdivost. 

Jakmile budeš mít sepsáno 20 přesvědčení, projdi si je a odpověz si na otázku: „Co by pro mě znamenalo, kdyby toto přesvědčení bylo mylné?“

Ze začátku tě to možná trochu vyděsí. Spoustu svých přesvědčení ani nebudeš chtít zpochybňovat. Zkus se ale na chvíli zamyslet – kdybys byl o pravdivosti svých přesvědčení skálopevně přesvědčen, opravdu by ses bál je zpochybnit, podívat se na ně z jiného úhlu? Právě schopnost podívat se na svá přesvědčení z jiného úhlu je to, co se tímto cvičením snažíme rozvinout. A také svá přesvědčení skutečně změnit, kdykoli se nám naskytnuvší úhel pohledu zdá pravděpodobnější nebo pravdivější.

3. Nauč se jednat, i když neznáš výsledek

Většina toho, co v životě děláme, je spojena s nějakým výsledkem. Ve škole jsme psali seminárky, protože nám to řekl učitel. Doma jsme si každou neděli uklidili pokoj, protože nás za to rodiče odměnili. V práci děláte to, co vám šéf řekne, protože za to dostanete zaplaceno. Nemusíte řešit nějaké pochybnosti, prostě jen jednáte. Učitel po vás chce seminárku, tak mu ji odevzdáte. Máma po vás chce, abyste si uklidili pokoj, tak si ho uklidíte.

V životě – alespoň v tom skutečném – to ale většinou takhle nefunguje. Když se rozhodneš změnit práci, nikdo ti automaticky neporadí, jaké povolání je pro tebe to nejlepší. Když se rozhodneš, že s někým navážeš vážný vztah, nikdo ti nezaručí, že v něm budeš spokojený. Stejně tak tomu je, když začneš podnikat, odhodláš se přestěhovat do cizí země nebo místo palačinek začneš jíst k snídani vafle – nikdy předem nevíš, jestli děláš „správnou“ věc. 

A tak se podobným rozhodnutím vyhýbáme. Odmítáme se pohnout z místa, dokud nebudeme vědět, jak to dopadne. A protože nemůžeme jednat na základě něčeho, co nevíme, jsou naše životy nesmírně repetitivní a bez rizika.

Dostávám spoustu e‑mailů, v nichž se mě lidé ptají, jak najít svůj smysl života. Nebo jestli by měli v současném vztahu setrvat, nebo svého partnera či partnerku opustit. Případně jak poznají, že dělají správné životní rozhodnutí. Takovým lidem ani neodpovídám, protože sakra nemám páru.

Zaprvé, nikdo jiný než vy sami nedokáže říct, co je pro vás správné. A zadruhé, už jen to, že se na řešení svých problémů ptáte nějakého chlápka na internetu (nebo po něm pátráte v nějaké knize), je problém sám o sobě – protože chcete znát výsledek předtím, než něco uděláte.

Ve filmu Temný rytíř je skvělá scéna, v níž postava Jokera odkrývá svou životní filozofii: „Prostě věci dělám.“ Když pomineme všechny Jokerovy nedostatky (terorista, masový vrah, účastník ozbrojené loupeže), na tom, co říká, něco je.

Faktem je, že někdy prostě musíš jednat, aniž bys pro své jednání měl nějaký důvod. Dělej věci, protože můžeš. Protože tu jsou. Jak poznamenal George Mallory, když se ho zeptali, proč chce zdolat Mount Everest: „Protože tam je.“ Vnes do svého života trochu chaosu. Určitá míra je zdravá. Podněcuje k osobnímu růstu, změně a probouzí nadšení a radost ze života.

Když se naučíš dělat věci z prosté zvědavosti nebo – čert to vem – i z nudy, aniž bys očekával, že tě na konci někdo poplácá po zádech, něco za to dostaneš nebo si alespoň budeš připadat produktivně, bude pro tebe snazší činit velká a nejednoznačná životní rozhodnutí. Osvojíš si dovednost začít něco dělat, aniž bys měl šajn, kam to povede. A přestože se ti nevyhnou stovky menších neúspěchů, pravděpodobně také zažiješ své největší životní úspěchy.

Můžeš začít zlehka. Vydej se na nějakou akci jen proto, že ti přijde zajímavá. Vyber si nějaký kurz a přihlas se do něj jen proto, že vypadá dobře. Zavolej kámošovi nebo někomu z rodiny a zeptej se jich, jestli nevědí o něčem zajímavém. A pak to vyzkoušej.

Samozřejmě je tu menší nástraha. Mnozí z vás si teď plní elánu říkají: „Dobrá, takže táta (to jsem já, pamatujete?) říkal, že musím být víc spontánní, abych dovedl činit velká životní rozhodnutí navzdory nejistotě. Tak se na to podívejme, jakou spontánní věc bych si mohl na dnešek naplánovat?“

Chyba. Ještě než jsi začal, už jsi chyboval. Na tom, co jsi udělal, totiž není nic produktivního. Neudělal jsi žádný progres. Přestaň brát všechno jako prostředek k dosažení nějakého podělaného cíle. Nebo jinak řečeno – nauč se mrhat časem neočekávanými způsoby.

A teď, když mě omluvíte, musím zorganizovat pokerový turnaj pro skupinu známých a lidí, které jsem nikdy neviděl.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka. Redakčně upraveno.