Alkohol je v naší společnosti tolerován a podporován. Lidé se na vás budou spíše dívat skrz prsty, když jim řeknete, že nepijete, než když pijete každý den. Neznám nikoho, kdo by se v životě neopil. Což samo o sobě svědčí o toleranci k opíjení ve společnosti. Alkoholismus je u nás natolik akceptovaný, že by alkoholik mohl být klidně prezidentem.

Jak tedy poznat, že mám s alkoholem problém? To je oříšek daleko větší. Asi většinu z nás někdy napadlo, jestli už to nepřehání.

Často se uvádí různé body, které mají člověka přesvědčit, že už je načase, aby svůj alkoholový přísun začal omezovat. Někde se píše, že si máme zkusit měsíc nepít, jinde je indikátorem například

• každodenní pití
  
• skrývání pití před blízkými lidmi
  
• neschopnost bavit se bez alkoholu
  
• změna kamarádů na ty, co pijí a kteří s námi budou chodit na pivo
  

Takových rychlých testů a ukazatelů toho, zda máme nebo nemáme s alkoholem problém, je mnoho. Ale co když nepatříme ani do jednoho bodu, a přesto s alkoholem problém máme? A jak je to možné?

Jak se mi to mohlo stát?

Podle mě jsou všechny tyto body zbytečné a neurčují vůbec nic. Uvedu jeden příklad. Petra je svobodná mladá žena. Je úspěšná ve své práci, sportuje, má hezký vztah. Dokáže nepít několik měsíců, třeba i rok. Dokáže se bavit bez alkoholu, i když je na večírku, kde ostatní pijí. Nikdy kvůli alkoholu nezameškala své pracovní povinnosti.

V čem tedy její problém spočívá? Nedokáže odhadnout a kontrolovat míru svého pití. Neví, zda se neopije ze čtyř piv nebo zda nebude po litru a půl vína úplně v pohodě. A když se opije, nedokáže si říci, že už má dost, a jít domů. Chce se bavit a v pití pokračovat. Končívá to opilostí, okny a zvracením.

Pocit studu nás často nutí pít dál, abychom zapomněli na své trapné momenty, bolest nebo prázdnotu.

Pak má Petra výčitky, že to zase přehnala, a nedokáže pochopit, jak se jí to vymklo z rukou. Asi nic nenormálního v naší společnosti. Tyhle stavy jí ale subjektivně vadí. A teď: co s tím? Petra si nenamlouvá, že to není problém, i když se v podstatě nikdy nic závažného nestalo.

Má známé, kterým se v opilosti staly horší věci – podvedli partnera, vysvlékli se donaha a tančili na stole, upadli do kómatu, měli tak živé sny, že v opilosti rozkopali nábytek, nebo nedokázali rozeznat, kde se nachází. Ale pocit, že něco nemá pod kontrolou, je Petře subjektivně nepříjemný.

Přesto se to stává znovu a znovu, i když třeba jednou za čas. Po jedné skleničce a ve společnosti přátel totiž přestává fungovat vnitřní brzda a její vědomí samotné naskočí do stavu, kdy se chce bavit. Možná ji i sama ztráta kontroly po požití alkoholu tolik láká. Chce zažít vzrušení a zábavu, tančit a chovat se jako teenager. Po pár skleničkách, které by jí normálně nezpůsobily ani opilost, si přestává pamatovat a začíná jednat, jako by vypila půlku flašky. Jindy však může vypít flašky dvě a je úplně střízlivá. Jenže co s tím? A hlavně: je to problém, nebo ne?

Nelhat si do kapsy

Kdyby si Petra udělal všechny testy na internetu a vyzkoušela rady terapeutů, zjistí, že vlastně žádný problém nemá. Já si ale myslím, že problém má. Jelikož to tak subjektivně vnímá ve střízlivém stavu. Jenže co s tím? Nejdůležitější je podle mě vlastní pohled a sebereflexe.

Připadá mi, že to nemám pod kontrolou? Radím neschovávat se za různé testy – možná vám ve všech vyjde, že jste naprosto v pořádku. Neptejte se vašich známých, každý vám řekne něco jiného. Někomu to možná přijde hrozné, někdo vám řekne, že je třeba si užívat života a bavit se, a většina třeba vůbec neví, že vás něco trápí. A možná je to taky důvod, proč si tolik lidí nalhává, že s pitím (nebo jiným impulsivním jednáním) problém nemá.

Zkuste se zamyslet, co vám říká vlastní kontrolka:

• Cítím se druhý den provinile? Hloupě?
  
• Vypil jsem toho víc, než jsem zamýšlel?
  
• Utratil jsem víc peněz, než jsem měl v plánu?
  
• Bolí mě žaludek?
  

Na druhou stranu z toho asi není potřeba dělat vědu. Na světě jsou daleko horší věci a subjektivně nám často připadají naše prohřešky daleko závažnější než prohřešky těch druhých a jsou cestou právě do závislostí. Pocit studu nás často nutí pít dál, abychom zapomněli na své trapné momenty, bolest nebo prázdnotu, kterou ve svém životě pociťujeme.

Co ale dělat? Asi vás tentokrát nepotěším. Rady jako vůbec nepít, nevypít více než tři sklenice nebo mít s sebou kamaráda, který vás ohlídá, jsou sice hezké, ale je mi jasné, že když jste zrovna na večírku, kde se skvěle bavíte, bude dost těžké se radami řídit. A víte proč? Hrají v tom podstatnou roli emoce, a ty lze jen těžko přebít rozumem – tím hůře, když jsme posilnění alkoholem.

V podstatě bych doporučila jediné: pokud je to oblast, který vás trápí, zajděte za někým, kdo vám ji pomůže vyřešit. Třeba přijdete na lepší řešení, než bych vám tu nabídla já. Možná odhalíte, co vám pití alkoholu přináší a supluje a na jaké oblasti života je třeba zapracovat, aby už nebyl potřeba.

A možná si řeknete, že to prostě chcete jednou za čas přehnat, i se všemi negativy, a vykašlete se na to mít vše vždy pod kontrolou. Rozhodnutí je na každém z nás, důležité je, aby bylo vědomé.