Doporučuje se, že máme dělat, co nás baví, abychom byli šťastní. Ale upřímně – kdo z nás se může věnovat opravdu naplňující práci? Příklady, že je to možné, s námi sdílejí především úspěšné osobnosti a celebrity. Stavíme si je na piedestal, obdivujeme je a bereme si je za příklady. Tím ale do svého života přijímáme i jejich skryté chyby a omyly.

Je to i můj případ. Uvědomuji si to ve vzácných chvílích, kdy vypadnu ze zažitého stereotypu, odstřihnu se od e‑mailů a vypnu myšlenky na práci. Jak velká oblast mého mozku najednou potemní? A co tam zůstává? Měla bych se sama sobě představit. Dobrý den, tak tohle jsem opravdu já.

Do práce chodím až na výjimky ráda, ale moje tělo hlásí „holčičko, zpomal, jinak to spolu dlouho nevydržíme“. Kdo mi poradí, jak to zařídit? Chtěla bych být dobrou partnerkou a matkou, ale také si chci budovat kariéru.

Ocitám se pak ve válečném stavu se sebou samotnou. Žiju přítomností a v tom fofru mi nedochází, že jednou, až přijde čas, mi moji nejbližší vystaví účet, jakou jsem byla dcerou, matkou či babičkou.

O konfliktech práce versus rodina se nahlas příliš nemluví, ale o co niternější problém, o to palčivější. Společenský status spojený s kariérou se stává diktátem a děti se ptají po mamince. Jak z takového dilematu ven?

Dva různé mozky

Mozek je nejen velínem našich myšlenek, ale především živým orgánem. Neurospojení, která aktivně využíváme, neustále posiluje, aby byla rychlejší a výkonnější. V hudbě nebo ve sportu každý laik pozná, že se zlepšuje, ale dá se to poznat v práci?

Zkusme si pro lepší názornost část mozku využívanou hlavně v pracovním procesu nevědecky označit jako pracovní mozek. Jeho logicko‑analytické obvody potřebujeme k soustředění, dlouhodobému plánování a racionálnímu plnění úkolů.

Čím více pracujeme, tím více logicko‑analytických spojení aktivujeme a rozvíjíme. Pracovní mozek roste a sílí a zvyšuje se jeho výkonnost.

To zní jako dobrá zpráva, jenže… Výzkumy potvrzují, že expanze pracovního mozku zároveň potlačuje rozvoj důležitých spojení, která využíváme ke zpracovávání všeho, co se nás osobně týká. Říkejme této části autobiografický mozek.

Potřebujeme jej, abychom dokázali vnímat sociální potřeby svoje i ostatních, pomáhá nám uvědomovat si vlastní emoce, využíváme jej k sebehodnocení a sebereflexi. Pokud aktivujeme pracovní mozek, autobiografické okruhy se vypínají a jejich další rozvoj se potlačuje podle pravidla use it – or lose it.

Pokud oba okruhy nepracují správně, dostáváme se do emoční nerovnováhy, která je zdrojem vnitřního konfliktu.

Dominantní využívání pracovního mozku umožňuje hlubokou koncentraci na plnění úkolů. Cítíme se skvěle, protože nás netrápí úzkostné myšlenky, ale stává se z nás výkonný stroj zaměřený na dosažení dlouhodobých cílů. Firma chválí, odměňuje a tleská, ale díky své vášni pro práci mnozí manažeři či experti, kteří rozvíjejí především obvody logicko‑analytické (plánování, strategie), ZTRÁCÍ SAMI SEBE.

Přílišným přemýšlením o vlastní osobě naopak masivně posilujeme rozvoj autobiografických okruhů, čímž logicko‑analytické přemýšlení pokulhává. Důsledkem je malá koncentrace a nerozhodnost. Snižuje se schopnost racionálního přemýšlení, úkolově orientované okruhy se vypínají a práce je velmi neproduktivní. Její kritika – převážně zasloužená – nadále snižuje naši sebedůvěru. Točíme se ve spirále podceňování vlastní osoby, K DEPRESI JEN KRŮČEK.

Správnou cestou

Cestu k rovnováze popisuje lidová moudrost v mnoha pohádkách, které ale mají jedno společné. Vydat se do světa. Podle mých zkušeností není třeba jet přes sedmero království, úplně stačí vyjet si na pořádnou dovolenou. Počáteční hektické cestování připomínající vysoké pracovní nasazení by mělo trvat minimálně tak dlouho, dokud se nedostaví ten správný okamžik, kdy se mi přestane chtít navštěvovat památky, jejichž název si nedokážu zapamatovat.

Přemůže mě blahodárná lenost. Potřebuji lelkovat, přemítat, bloumat, možná i zapátrat hluboko uvnitř, zdali má moje cesta někam hlubší smysl kromě dočasného útěku, který vyžadoval odvahu zamknout kancelář.

Utlačovaný autobiografický mozek dostává příležitost a okamžitě ji využívá. Stížnosti, které na mě chrlí, nejsou nikterak příjemné. Prý se mi práce infiltrovala do soukromí, do rodiny, do života. Práce, jídlo, spánek na zotavenou, abych se mohla vrhnout do další práce. Baví mě to, naplňuje mě to. A… okrádá mě to o mou pravou identitu.

Kolik ještě potřebuji cest, abych se poučila už napořád? Obdivuji všechny, kteří jsou silnější než já, protože ke šťastnému životu potřebují méně věcí. Naopak mají mnohem hustší společenství přátel, kteří nejsou závislí na jejich sociálním postavení, proto s nimi mohou počítat za všech okolností.

Vášeň života

Když jsem byla ještě nezávislou studentkou, trávili jsme večery hlubokými filozofickými debatami o našich duších. Dneska se svých přátel sotva stihnu zeptat: Jak se máš? a Co děláš? Na otázky Z čeho máš největší radost? Na co se těšíš? už nezbývá čas.

Na co já se nejvíc těším? Pravdu? Nejvíc se těším, a zároveň se bojím, co se stane, až budu smět opustit pracovní kolotoč a stanu se pánem svého času. Měla bych se na to připravit. Najít si svou vášeň mimo práci, která dokáže nahradit pocit naplnění. Vydělávám peníze, které mi údajně poskytují svobodu. Ano, to je pravda, můžu si koupit téměř všechno, co chci, ale platím svým časem, ve kterém dělám s vášní či s donucením to, co chtějí ostatní. Opravdu bych chtěla mít na náhrobku nápis Byla skvělá manažerka komunikace?

Proč stahovat kalhotky, když brod je ještě daleko? Radost z práce je důležitá primárně pro psychickou pohodu, ale průzkumy ukazují, že kdybychom se všichni živili tím, co nás naplňuje, existovalo by tu pouze pět oblastí: kreativní, vzdělávací, zaměřené na životní prostředí, showbyznys a vlastní podnikání.

A že v žádné z těchto kategorií nepracujeme? Nevadí. V moderním světě lidé nezůstávají ve stejné práci příliš dlouho. Práce je jen práce. Někdy je to dokonce i otrava a je to naprosto v pořádku. Vášeň života je někde úplně jinde. Lidská bytost je neporovnatelně složitější subjekt.

A na náhrobku by se mi líbilo (a není to přání, které by měl někdo plnit kvůli mně, ale protože by to pro mě byla velká čest):

Manžel: Bylas sluncem mých dní.
Děti: Tolik nám chybíš!
Vnuci: Vždycky sis na nás udělala čas.
Čtenáři: Děkujeme za inspiraci.