„Doma nebyl prostor pro vyjadřování pocitů a problémy mé či mých bratrů nebyly brány v potaz,“ napsala nám do redakce čtenářka Lenka. „Jak poznám, do jaké míry je to moje zranění méněcennosti, které si nesu z dětství a které mi určitý člověk zaktivuje, a kde už je v pořádku říct: Hele, tak dost, takhle se ke mně chovat nemusíš. Hledám balanc v tom, abych to nepřeháněla s případným stopnutím lidí (nepřestřelit v situaci, kdy to není ještě žádoucí), ale taky aby mě to nezraňovalo, protože si konkrétní situace dlouho nosím s sebou.“