Foto: Jan Majer
odemčené

Mít děti, nebo nemít?

A jak si své rozhodnutí obhájit? Rozhovor s psychoterapeutkou Olgou Mazurovovou.

Olga Mazurovová

Olga Mazurovová
Psychoterapeutka

13. 1. 2023

„Zůstat sama bylo v dřívějších časech určité tabu nebo stigma. Když se řekne stará panna, nemyslí se tím vůbec nic hezkého: vyjadřuje to, že tu ženu vlastně nikdo nechtěl. Vdát se a založit rodinu tedy bylo možná i otázkou prestiže a společenského očekávání. V tomto směru dnes máme větší svobodu – kdo chce, může zůstat single,“ říká Olga Mazurovová. Přesto mladé ženy stále čelí společenskému tlaku, aby měly děti. Jak se s ním mohou vyrovnat?

Nedávno jsem se čtenáři sdílela svůj osobní příběh o tom, jak mě při rozhodování, zda mít děti, ovlivňoval tlak mého okolí. Tento rozhovor vznikl z mého popudu v návaznosti na psychoterapeutická sezení, která jsem absolvovala. Potřebovala jsem znát odpovědi na některé obecnější otázky.

Ve společnosti přibývá žen, které dítě nechtějí, i když třeba mají ideální podmínky. Čím je to podle vás z psychologického hlediska způsobeno?
Mně připadá, že nelze mluvit pouze o psychologickém hledisku, tedy že by to bylo dané určitým povahovým rysem těchto žen. Je to souhra vícero okolností. Když se podíváme do minulosti, rodiny většinou vznikaly jako ekonomická jednotka. V dnešní době jsou ženy často schopné uživit se samy a zároveň si zachovat velkou míru svobody, takže nemusí nutně vstupovat do manželství a zároveň se mohou kdykoli rozhodnout, zda mít, nebo nemít děti.

Může být dobrovolná bezdětnost zapříčiněna negativními zkušenostmi z dětství či dospívání? Mám na mysli například pokřivenou výchovu, špatné rodinné vztahy, úmrtí v rodině a podobně?
Ano, to se určitě může stát. Zkušenosti z dětství i výchova nás formují, ovlivňují postoje, které zaujímáme v dospělosti, a mají vliv i na naše rozhodování. Takže to vše bezpochyby může hrát roli, ať už jde o nějaké traumatické záležitosti, nebo třeba o typ výchovy. Například výchova k vlastní výlučnosti, kdy rodiče dítěti vštěpují, že je unikátní, u něj v budoucnu může vést k potížím, které se týkají přizpůsobení se druhému. Takový člověk nechce přijít o svou výlučnost, o absolutní svobodu, jenže každé partnerství i rodičovství vyžaduje kompromisy.

Dá se s tím vyrovnat?
Jsou to věci, se kterými se dá pracovat. Pokud člověk má nějaký takový blok, ale vnitřně s ním nesouzní nebo je na pochybách, ideálně by měl využít péče psychoterapeuta. Terapie by mu měla pomoci vyznat se sám v sobě, udělat si pořádek v tom, co chce a jestli je to jeho svobodné rozhodnutí, anebo jestli je ovlivněné například nějakým traumatem.

Proč je důležité vyhledat odborníka?
Psychoterapie nabízí rozhovor s někým nestranným, kdo není rodinný příslušník, kamarádka ani manžel. Psychoterapeut je školen tak, aby pomohl klientovi najít vlastní cestu, a nepodsouvá mu svoje životní postoje. Důležité je, aby naše volba byla svobodná, abychom nedošli k závěru, že nechci mít děti, protože se bojím, ale abychom se rozhodli na základě zralého uvážení. Abychom si mohli říct, že jsme rozhodnutí udělali s čistým svědomím.

Odkládání rozhodnutí

Proč může žena s pořízením dítěte váhat?
Mateřství je samozřejmě velká změna. Pro většinu žen, které se rozhodnou mít děti, to znamená, že se z velké části vzdají toho, co měly předtím. Zvlášť u hodně malých dětí vede péče o ně k velkým změnám – nejen co se týká kariéry, ekonomické situace v rodině, ale i partnerského vztahu. Některé páry zažívají kvůli narození dítěte ve vztahu potíže, protože ho najednou musí úplně přeskládat. Už v něm nejsou dva, ale tři a ten třetí je poměrně hodně náročný. Ženy někdy mají z těchto změn strach, který může pramenit z jejich vnitřní nejistoty. Také mohou mít pochybnosti o tom, co všechno chtějí mateřství obětovat zejména v situacích, kdy jim biologické hodiny zrovna netlučou na poplach.

Asi za tím nejsou vždycky jen podobné vnitřní důvody.
Někdo třeba nemá dostatečnou důvěru v partnera. Rozhodnutí mít dítě sama anebo s někým, na koho se nedá spolehnout, je hodně těžké. A potom samozřejmě někteří lidé mají v životě jiné priority a mateřství nebo otcovství pro ně není na první příčce. Důležitější je pro ně třeba partnerství nebo práce. Některé ženy mají natolik rády svou práci a váží si své kariéry, že s mateřstvím váhají z tohoto důvodu. I když si říkají, že by měly nebo mohly mít dítě, že už je čas, pracují třeba v nějakém rychle se rozvíjejícím oboru, kde jim i za jediný rok takříkajíc ujede vlak. Pak stojí před otázkou – zvládnu to zkoordinovat, nebo to raději nebudu riskovat?

V dnešní době se po člověku požaduje, aby byl na všechno stoprocentně připravený. Jak žena pozná, že je na mateřství připravená?
Já myslím, že nepozná. Že to pozná až v průběhu. Jak můžeme poznat, že jsme připravení na něco, s čím nemáme vůbec žádné zkušenosti? Ty zkušenosti uděláme, až když se to stane. Ale takový je vlastně celý život, máloco nám dává stoprocentní jistotu. Mateřství patří mezi situace, kdy je potřeba nechat věci plynout. Pokud si říkáme ano, mohla bych si pořídit dítě a okolnosti tomu nahrávají, musíme se spolehnout na to, že to zvládneme a že nám život přinese to dobré. Díky dnešním metodám můžeme výrazně ovlivnit, zda a kdy otěhotníme. To máme ve svých rukou a můžeme to kontrolovat. Ale jak to vlastně dopadne, to už není na nás.

Dalším rysem dnešní doby je silný tlak na výkon. Po ženách se chce, aby byly perfektními matkami, dítěti se věnovaly naplno a všechno dokonale zvládaly…
Dokonalost je iluze. Asi každý, kdo žije na tomto světě, ví, že na všem se dá něco najít a jakákoliv snaha o dokonalost je předem odkázaná k selhání. Jsme lidé ze své podstaty nedokonalí, chybující, zapomínající. Tyhle extrémní nároky na sebe sama jsou velkým problémem nejen co se mateřství týče, ale i v jiných oblastech. Touha po fyzické dokonalosti třeba vede k poruchám příjmu potravy. Touha po dokonalosti v práci zase k workoholismu nebo k vyhoření.

Jak se s tím tedy psychicky vyrovnat?
Myslím si, že jakmile se člověk začne víc řídit očekáváním zvnějšku a míň svým vnitřním hlasem nebo svou vnitřní moudrostí, tak vlastně nemá žádnou oporu. Měl by se především řídit sám sebou a tím, k čemu ho to táhne, co jemu samotnému dává smysl. Tím, za co by byl schopen se i pohádat, za čím by si opravdu stál. Myslím, že je důležité zůstat v kontaktu sám se sebou a nenechat se zviklat přehnanými nároky nebo tlakem na výkon. Ten se v dnešní době ukazuje úplně ve všem, dokonce i v mateřství, které vlastně vůbec nemá být výkonové. Vždyť třeba porovnávat, kdo je lepší máma, je úplně nesmyslné.

Dej sem vnouče

Tlak ze strany okolí na bezdětné, aby si už konečně pořídili potomka, může být obrovský. Jak se s ním naučit žít?
Je těžké vyrovnávat se s takzvanými dobře míněnými radami. U lidí, na jejichž názoru nám tolik nezáleží, je to snazší, jejich dotazy jsou spíše jen otravné. Horší je, když na nás vyvíjejí tlak lidé, na jejichž názoru nám záleží. Pak vzniká určitý konflikt mezi tím, co slyšíme od někoho, komu jsme zvyklí důvěřovat, a tím, kam to táhne nás samotné.

K čemu to obvykle vede?
Výsledky mohou být různé. Může se stát, že člověk nakonec na dobře míněné rady dá a stane se rodičem. Ale může to mít i opačný efekt, pokud poznáme, že nás tyto tlaky připravují o naši vlastní svobodnou volbu. Jako by to bylo stanovené za nás, někdo jiný to určil, někdo to rozhodl. O nás bez nás. Pak v nás podobné poznámky vyvolají odpor. Jako by se psychika začala bránit té nesvobodné variantě a reagujeme tvrzením, že děti si nepořídím ani náhodou.

V případě, že podobné poznámky přijdou od lidí, na kterých nám záleží, jak se s nimi vyrovnat, aby nás nemrzely?
Mně ale připadá úplně správné, že podobná věc zamrzí. Už jenom to, že nás třeba někdo hodnotí, jestli jsme dobrá dcera nebo dobrá vnučka, podle toho, jestli máme anebo nemáme dítě. My rodičům vnoučata nedlužíme.

Já osobně jsem měla velký strach chodit na různé rodinné oslavy, protože tam otázky ohledně dětí padaly často a bylo mi to velmi nepříjemné. V jednom článku jsem četla, že jistá bezdětná slečna před rodinnými oslavami dokonce zvrací. Jak se vypořádat s tímto?
Otázkou je, co který člověk vydrží. Samozřejmě se vždy nabízí varianta tam nejít. Asi taková nejsvobodnější varianta je jim všem říct: „To není vaše věc. Až budu mít dítě, tak se to určitě dozvíte.“ Chce to ale mít kuráž takhle se ohradit. Pak jsou různé úhybné manévry typu „my sice chceme, ale nemůžeme mít“ – v tom případě pravděpodobně útoky přestanou a rodina začne naopak projevovat soucit. Myslím si, že jakákoliv z těchto variant je v pořádku. Jsou ale i případy, kdy se příbuzní lidem do těchto záležitostí nepletou. Buď zkrátka chápou, že to není jejich věc, anebo se spokojí s vysvětlením, že dotyční děti nechtějí nebo zatím nechtějí.

Pojďme se na věc podívat z opačného úhlu pohledu. Proč okolí na bezdětné tak naléhá?
Důvody mohou být různé. Mnohdy se jedná pouze o konformní myšlení: je ti třicet, tak už máš čas na dítě, protože tak se to dělá – tady promlouvá veřejný anonym, který prezentuje nároky společnosti. U rodičů za tím samozřejmě většinou stojí touha po vnoučatech. Když ženám odrostou děti a vyletí z hnízda, dost často vznikne prázdno, které mohou vnoučata zaplnit, a dát ženě smysl jako babičce. Má se zase o koho starat, má komu radit, koho vychovávat – získá pocit užitečnosti, který potřebujeme v životě všichni. Někdo ho třeba vidí ve vnoučatech, a když jsou mu upřena potomkem, který se rozhodne, že děti nechce anebo ještě nechce, tak se může pokusit ho do té role vmanipulovat. Například vyvoláváním výčitek nebo strachu: když neotěhotníš teď, tak později to půjde hůř, máš nejvyšší čas, pak se ti určitě narodí nemocné nebo postižené dítě… To jsou všechno manipulace, které mají druhého donutit splnit moje vlastní přání. Ale mohou za tím být i jiné motivace, třeba aby lidé neřekli, že jejich dcera je kariéristka, a podobně.

Shoda mezi partnery

Co když jeden z partnerů dítě chce a druhý ne? Dá se takový vztah vůbec udržet?
Pokud vytrvají ve svých pozicích, že jeden dítě chce a druhý nechce, tak asi ne – ten první bude mít dítě s někým jiným a vztah se rozpadne. Na druhou stranu se ale i takový vztah může podařit zachovat, v současnosti se například mluví o různých polyamorních vztazích. Já si vlastně dokážu představit jakoukoliv partnerskou konstelaci, ale určitě půjde o malý počet jedinců, kteří si budou schopni ve vztahu dát vlastně naprostou svobodu.

Proč je společné rozhodnutí ohledně dětí tak důležité?
Pokud lidé v páru mají takhle odlišný názor, ve většině případů to představuje poměrně významný zádrhel. Perspektiva vztahu je totiž vždycky daná určitou představou společné budoucnosti. Lidé po něčem touží a jejich představy by měly být aspoň trochu kompatibilní. Pokud jsou názorově velmi jinde, ale zároveň chtějí z nějakých důvodů zůstat spolu, měli by najít takové řešení, které by bylo snesitelné nebo ideálně dobře žitelné pro oba. V tom může pomoci párová terapie, kde si oba mohou vzájemně vyjasnit své postoje a poznat perspektivu a motivace toho druhého.

Mluvit o tom spolu.
Ano. Jsou i takové případy, kdy jeden dítě chce a druhý slibuje, že taky bude chtít, stále však rozhodnutí odsouvá a tomu prvnímu mezitím ubíhá čas. To není férové jednání, ve vztahu by lidé měli být schopni o takových věcech mluvit otevřeně.

Mohou partneři, z nichž jeden dítě chtěl a druhý ne, prožít spokojený život i bez dětí anebo naopak s dítětem?
Já bych řekla, že to je velmi dobře možné. Důležité je, aby to byla svobodná volba obou partnerů, aby se jeden z nich nerozhodl ke kompromisu třeba ze strachu, že toho druhého ztratí nebo že bude navždycky sám. Jakmile volba jednoho z nich bude výsledkem manipulace, tak to není správné, protože v něm pravděpodobně zůstane určitá hořkost, pachuť toho, že jeho rozhodnutí nebylo svobodné, že to byla oběť nebo výsledek vydírání. Ale pokud se člověk rozhodne svobodně, dojde k názoru, že i tahle varianta je v souladu s jeho životní možností, i když třeba není tou nejpreferovanější, tak proč ne. Velmi často mají lidé nějakou preferenci – třeba děti mít, nebo nemít – ale zároveň i ta druhá varianta je pro ně vlastně celkem uspokojivá. 

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Těžký život úspěšných

Největší výzva je obyčejnost. Ve vnímání, cítění, vztahování se k lidem.

6 min

Dar omezenosti

Naše nekonečná mysl žije v konečném těle. A to je dobrá zpráva.

20 min

Co vlastně můžu

Úraz mě na čas připravil o milovanou aktivitu. Co teď můžu dělat pro svou pohodu?

14 min

Environmentální žal

Být smutný kvůli ohrožené přírodě je namístě. Jaké nevědomé mechanismy se za touto emocí mohou …

15 min

Lék na smutek

Naše mysl je jako mlýn. Mele a mele. Je na nás, jaké „zrní“ do něj …

10 min

13. 1. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.