Založit rodinu a pečovat o ni, nést zodpovědnost za další lidi, to vše je náročnější než postarat se sám o sebe. K dospělému životu by mělo a legitimně může patřit zvážení, jestli děti chci, jestli na to mám – kapacitu, vůli, chuť, touhu nebo vnitřní volání. Jestli takovou zodpovědnost na sebe vůbec chci vzít a co to pro mě vlastně znamená mít děti. Tyto otázky a pochybnosti ale patří do období, než si děti pořídíte. Když už je máte, svoje životní kroky nezpochybňujte. Pokud nejste v rodičovství spokojení, ptejte se sami sebe jinak.

S klienty na sezeních často řešíme, že s dětmi přišli o kus svého života, že se jim život kompletně změnil a nevědí si rady, jak to všechno, na co byli zvyklí „před dětmi“, skloubit s tím, že teď tam ty děti jsou a vyžadují jejich čas a pozornost.

A já se ptám, čím to je? Měli tito lidé dopředu málo informací? V jakém světě vyrůstali a jaké dojmy o rodičovství získali? S jakým obrazem rodiče a rodičovství se potkávali a co si z toho odnesli pro své vlastní naladění?

Touha mít děti a pocit, že bych děti asi měl/a mít, nebo nastavení jasně, děti jednou mít budu a neanalyzuju to tady stojí na opačném konci proti hlubokému uvědomění, co péče o děti obnáší, jaké nároky na nás bude reálně klást a čeho se nejspíš budeme muset (dočasně, možná na pár let) vzdát.

Mít, či nemít

Chcete být rodičem a je pro vás rodičovství jako takové hodnotou, kterou ve svém životě chcete naplnit? Nebo zažíváte pocit, že rodičovství je povinnost, cosi, co je nutné a co se od vás prostě očekává jako další krok? Nebo to vnímáte jako přirozenost, kterou vás ani nenapadlo zpochybňovat?

Když mi bylo třináct, řekla jsem před svou mámou, že nevím, jestli budu někdy chtít děti. Její zděšená reakce následovaná pláčem a výčitkami, jak si něco takového můžu vůbec dovolit říct, mi dala jasně najevo, že to není varianta, popisovala mi klientka svůj zážitek.

Jiná sdílela úvahy: Já jsem děti spíš nechtěla, ale partner chtěl a já jsem si nebyla jistá, jestli bych někdy v budoucnu nelitovala, že jsem děti neměla, tak je mám. A i když je miluju, snažím se jim dát všechno a být dobrá máma, vlastně nesnáším být máma a vím, že bez dětí mi bylo líp. Nic mi nechybělo. Život byl jednodušší.

Ano, chodí ke mně častěji ženy než muži, poslouchám víc ženských příběhů a často to jsou příběhy plné frustrace, únavy, zoufalství, agrese a bezmoci: Mám chuť řvát. Nechte mě všichni bejt! Běžte všichni do hajzlu! A vzápětí přichází pocit obrovského provinění. Vždyť mám dvě krásné zdravé děti, jak si něco takového můžu vůbec dovolit říct. Když je miluju, tak bych si to s nima přece měla užívat… Jenomže já jsem vyčerpaná. A nikdo na to nebere ohled.

Mám se zhroutit, abych si mohla odpočinout? Všichni očekávají, že to vždycky budu já, kdo se upozadí, odloží svoje potřeby a zájmy. A když si řeknu o pomoc nebo výměnu rolí, narazím na zeď. Už tak je těžký si pro tu pomoc jít. Vysvětlovat, obhajovat. A o to větší frustrace to je, když narazím na odmítnutí nebo na kecy typu „tak sis neměla pořizovat děti“.

Někde mezi úvahami o tom, jaké to bylo před dětmi, jaké je to teď a hledáním řešení se zastavujeme u úvah nad tím, jestli nebyla chyba zakládat rodinu a mít děti.

Co by bylo, kdyby

Stát se rodičem je proces přerodu, který budí respekt, nahání hrůzu, vyvolává strach, že se něco takového snad ani nedá zvládnout. Možná je bezpečnější a snadnější říct: „Děkuji, nechci.“ Ale co když budu později litovat? Tohle uvažování, co by bylo, kdyby se něco v minulosti odehrálo jinak, je poměrně zatěžující a nepomáhá.

Vede jen k uvědomění, že dnes bychom měli jiný život. Jiný. Ne ten, co máme a se kterým se musíme potýkat. Proto od něj neodbíhejme. Jediným nástrojem, který vám pomůže naložit s tím, co se stalo, je reflexe. A jí předcházející dobře položená otázka.

Když mí klienti řeší, že přišli o kus svého života, ptají se: „Jak to dělat, jak to všechno skloubit dohromady? Kde najít zase čas sami na sebe a pro sebe? Kde najít čas na svůj život?“ Ptají se s přáním udržet si původní život bez ohledu na to, že se ten jejich v zásadních bodech proměnil. A potom se z rodinného života stává úniková hra k původnímu bezdětnému životu.

Mít děti není povinnost. Je legitimní se ptát, jestli je chcete. Ale tyto otázky patří na začátek, než si děti pořídíte. Když už je máte, nezpochybňujte svoje životní kroky. Pak už se jen ptejte:

• Jaká máma jsem? Jaký táta jsem?
• Jaký obraz muže, ženy, jejich vztahu, partnerství, společného života svému potomku předávám?

A stejně tak není třeba prožít zbytek života v pochybnostech a zatěžovat se obavami, že budete litovat, že jste se rozhodli děti nemít. Potom se spíš ptejte sami sebe:

• Co mi pomůže přijmout své rozhodnutí a najít klid v duši?
• A jakým způsobem mohu prospívat světu, být užitečný, přinášet hodnotu, měnit svět k lepšímu?

Na plný úvazek

Rodičovství je náročná „kariéra“ plná emocí a boje o pozornost. Než budete mít děti, je dobré vědět, že po vás někdo bude chtít vaši pozornost! Že bude chtít, abyste ji věnovali něčemu jinému, než na co jste zvyklí, co chcete zrovna v daný moment vy nebo co jste si naplánovali.

V rodičovství jde o vztah vás a dítěte a vztahy jsou založené na emocích. Když s nimi nebudete umět zacházet, zřejmě pro vás bude tato vztahová kariéra náročnější než pro někoho, kdo se mechanismu prožívání snaží porozumět. A děti, to je spousta emocí – silných, neregulovaných. Těch milých i nemilých. A pak jsou tu emoce vaše. Slovy další klientky:

Je extrémně náročné zvládat neustálý pláč a číst rozdíly mezi pláčem hladovým, pokakaným, pláčem je mi vedro, pláčem je mi smutno, chci obejmout, pláčem nevím, co chci, a tak dále. Cítím se tím neustálým fňukáním vydíraná. Snažím se dostudovat všechno, co jde, kolem vývoje dítěte, výchovy, jak nabídnout bezpečné prostředí, že k němu mám přistupovat bez hodnocení, nechat emoce proběhnout a neutínat je… jenže já mám chuť ho při každé další scéně zavřít někam do sklepa a nevidět a neslyšet to neustálý fňukání. Přivádí mě to k šílenství.

Zvládat nápor křiku, pláče, vzteku, utěšovat, být oporou, zůstat v klidu a silná, nabízet bezpečnou náruč, všechno to ustát a být doslova „kontejnerem“ pro emoce celé rodiny, to chce výcvik v krizové intervenci, krizovém managementu a vyjednávání hodný elitních zásahových jednotek. Nebo stát se matkou, protože od té se očekává, že pro to má přirozený cit a vlohy.

Mám pocit, že sotva na mně přistála nálepka máma, okolí ode mě začalo vyžadovat precizní orientaci ve výchovných přístupech, vývojových stadiích dítěte, co se fyziologie i psychiky týče, znalost veškerých očkování a jejich možných vedlejších účinků. Zkrátka schopnost poradit si v každé situaci kolem dítěte a mít na všechno vždy odpověď.

Rodičovství je náročná kariéra. A nám se může při střetu s realitou stát, že začneme pochybovat, jestli pro ni máme ty správné vlohy. Najednou si uvědomujeme, že je to podobné, jako bychom se kariérně snažili o nějakou vrcholovou pozici, hodně výkonovou, na kterou nejsme absolutně připraveni, nemáme správné vzdělání ani předchozí zkušenosti. A doléhá na nás stres z toho, že každý špatný krok, každé špatné rozhodnutí může mít trvalé následky – pro nás, pro naše dítě i pro náš vztah. Jenže už jsme v tom. Nelze vzít zpět. Co s tím?

Klíč se ukrývá v našem postoji. Můžeme rodičovství brát jako diktaturu života, rozčilovat se a být na každém kroku frustrovaní, že se nám nedaří, že nemůžeme dělat něco, co bychom dělali daleko raději a šlo by nám to lépe.

Nebo se k tomu můžeme postavit jako k náročnému období, skrze které je potřeba se naučit projít. Může nás posunout jako lidské bytosti k dalším nezbytným životním dovednostem. Naučí nás postarat se o druhé a přijímat to, co přichází, co jsme nečekali, z čeho jsme překvapení, a reagovat na to s laskavostí sami k sobě i k těm, kteří nám soustavně házejí vidle do našich plánů. Ještě jednou dám slovo další z maminek:

Partner čeká, že z kapsy okamžitě vytáhnu řešení pro každou situaci. Já jsem přece hlavní vychovatel, já tomu mám rozumět – proč se to dítě chová tak, jak se chová, co se mu děje v břiše, v hlavě, jestli řve proto, že je nemocný, chce se mu kakat a nejde to, nebo se jen špatně vyspalo, a jak na to mám zareagovat. Co mu dovolit, co mu zakázat, kdy ho potrestat, jestli mu vůbec něco zakazovat, jestli ho vůbec trestat, jestli mu to radši nevysvětlit všechno po dobrým, a když to po dvěstěosmdesátýšestý nechápe, tak být furt v zenu, s nadšením odpovídat na stodevadesátýosmý proč, protože je to přece podpora toho, jak moje dítě zvídavě objevuje svět.

Vedle toho je taky třeba vyslechnout partnera, když přijde z práce, teda jenom tehdy, když si zrovna chce povídat, jinak na něho nemluvit, protože je unavenej. Všemu tomu rozumět, laskavě a láskyplně to přijímat, nemít moc požadavků, svých dotazů a pochybností, vlastně radši mlčet a usmívat se. Dělat teplo domova a pak se z toho v plné parádě hystericky zhroutit, protože je to prostě v této podobě všechno na posrání.

Zorientovat se ve svých vlastních emocích i v návalu emocí zvenčí, zvládnout je a nevybít si svou frustraci a zlost na prvním, kdo je po ruce, to je majstrštyk a chce to trénink. V tomhle ohledu můžete brát rodinu jako obrovskou příležitost stát se odolnějším a současně laskavějším člověkem. Přenastavit svůj život, aby byl kvalitnější – ve smyslu řízený vašimi hodnotami a společnou rodinnou vizí, ne tím, jak zrovna venku fouká vítr, nebo tím, že vás kámoši zrovna lanaří ven na pivo.

Rodina vás totiž místo úvah o tom, co chcete od života, zve k otázce: „Co chce můj život ode mě?“ Pokud jste se tedy na začátku taky ptali: Kde najít zase čas sami na sebe a pro sebe? Kde najít čas na svůj život?, může být zajímavé pro tuto chvíli otázku otočit a ptát se:

• Kolik času chcete se svými dětmi, rodinou denně trávit?
• Kolik času a pozornosti jste ochotní denně svým dětem, rodině věnovat?
• Jak vystavět nový svět společný, ve kterém nám bude dobře? S našimi dětmi jako obohacením života, ne jako s přítěží.