Jsme opět v lockdownu. A protože se zajímáme o seberozvoj a kvalitu života, nechceme jen nadávat a kazit si tuto komplikovanou situaci vnitřně ještě více. Naopak, určitě jsme se – já i vy – zamysleli, jak tuto dobu velkého omezení moudře využít.

Před pár dny jsem sledoval dokument o jednom pouštním mnichovi. Vyslovil velmi zajímavou myšlenku: „Když je mnich na poušti, protože ho to baví a protože tady chce být, pak to není mnich. Pak kempuje. Není na tom nic špatného, všichni potřebujeme odpočívat a poznávat krásy světa. Ale nelžeme si: kempujeme. Teprve tehdy, když jsme na poušti, i když na ní – a někdy dokonce zásadně – NECHCEME být, a přesto na ní dobrovolně setrváme, teprve pak opravdu duchovně rosteme. Pak jsme mniši.“

Kempeři a mniši

Jak si jeho slova vysvětlit? Jistě není v žádném případě úmyslem mnicha tvrdit, že máme setrvávat tam, kde víme, že to pro nás není dobré nebo prospěšné. To by bylo sebezničující. Ten moudrý člověk ale hovořil o něčem jiném.

V dnešním světě nekonečných možností a zážitků mnohým z nás chybí opačná polarita – omezení, jednoduchost, překonávání obtížného. To je důvod, proč se před pár lety staly tak masovými trendy minimalismus, mindfulness, přechodné hladovění, vision quest nebo nyní otužování. Omezit se, překonat se, vydržet, odmítnout pohodlí…

I já mnohé tyto praktiky používám a i já si myslím, že jsou pro kultivaci mysli mimořádně důležité. Z hlediska osobního i spirituálního rozvoje jsou však pouze prvním patrem pomyslného žebříku. Nejsou totiž (jakkoli si při nich sáhneme až na dno) z hlediska kultivace našeho já až tak obtížné – protože jsme to my, kdo se o nich rozhodujeme a kdo si je stanovujeme. Vysvětlím vám, co tím myslím.

Kdo stanoví má omezení?

Pokud se rozhodnu otužovat, jsem to já, kdo si řekne, kolik minut vydrží ve studeném rybníku. Začínám hladovět a jsem to já, kdo si řekne, proč a jak dlouho dnes nebudu jíst. Já. Na jedné rovině jsou tato cvičení a metody důležitými nástroji ovládnutí vlastní mysli a našeho já. Na vyšší rovině – jak sami cítíme z předchozích vět – je to však pořád naše ego, které zde určuje směr. Pokud je chceme kultivovat ještě více, musíme postoupit na vyšší úroveň.

A na této úrovni si už omezení nestanovujeme. Na této úrovni přijímáme ta omezení, o kterých víme, že jsou pro nás užitečná, ba naprosto zásadní, ale zároveň moc dobře a často zažíváme, že bychom tak rádi byli jinde, dělali něco jiného, sami si rozhodovali…

A to je úroveň, o které hovořil náš mnich. Pro kultivovaný život je důležité umět si dávat omezení, ale stejně tak umět akceptovat a vydržet v omezeních, která musím přijmout a nesmím odmítnout (abych šel dobrým směrem, abych vedl dobrý život, abych zůstal morálním člověkem).

Křesťané tomu říkají přijmout svůj kříž. Svůj kříž si nikdy sami nevybíráme a netesáme. To by byl masochismus. Se svým křížem se setkáváme, poznáváme, oč se jedná, a musíme jej přijmout, když přijde jeho čas.

Hledejme na správném místě

A tak se člověk stává mnichem – zůstává tam, kde je to obtížné a kde si mnoho věcí nevybral. Kde také mnoho věcí nefunguje, kde se setkává s problémy, lidskou malostí a nedokonalostí. Ale kde přesto ví, že zůstat musí. Že zůstat je pro něj podstatné. Nikoli ovšem zůstat tak, jak by si on představoval, ale zůstat s tím, co musí přijmout a co je v rozporu s tím, jak by to jeho já chtělo nejvíce.

Tento postoj, pokud k němu dozrajeme, není postojem pasivity a rezignace, ale naopak klidného přijetí. Je to cesta pokory.

Víme totiž, že zde nacházíme vyšší hodnoty. A dokážeme je rozpoznat, občas je zahlédnout a prožít. Víme, jak si je připomínat, obzvláště v době, když se nám chce z pouště nejvíce utéct.

Když jsme naštvaní, vyčerpaní, bez víry, naděje. Člověk, který v poušti kempuje, se v tuto chvíli rozhodne vrátit: protože nemá vodu, protože je mu horko. Mnich se rozhodne zůstat, protože ví, že studnu, kterou především potřebuje najít, najde jedině v sobě. Ví a postupně poznává, že horko, které ho tolik obtěžuje, mu v tomto rozlišování, co je opravdu důležité, a co není (tedy kde se studna nachází), jen pomůže.

Nechci tak, milí čtenáři, lakovat současný lockdown na růžovo. Dobře vím, že jsme všichni vysílení a někteří z nás už skutečně na konci sil. Ale přesně taková je každá poušť. Vysilující a extrémní.

A přesto jsou zde lidé, kteří se nikoli i přes ni, ale díky ní a z ní naučili čerpat. Pokud pro nás budou tito lidé a jejich zkušenost inspirací, myslím, že to úplně postačí.

Možná se díky nim na chvíli zastavíme a zamyslíme se, jestli něco na naší poušti nemůžeme dělat jinak. Jestli se nelze jednoduchým vnitřním krokem nebo změnou postoje posunout z pozice kempera, kterému dochází voda, do pozice mnicha, který ví, kde ji hledat. To neznamená, že ji má pořád k dispozici do zásoby. To neznamená, že mu není horko. To znamená, že ví, jaký to má všechno smysl a proč je potřeba zůstat. A to není málo.