Mnich v nás

Mohli jste ho v sobě zaslechnout, když vás volal ke stažení do sebe. Mohl být nerozpoznán a označen jako nesmělost, či dokonce jako „sociální fobie“ – psychologie někdy ráda patologizuje věci, které ji přesahují, a vidí je zbytečně úzkoprse. Mnich nebývá přítelem přísného superega, které může chtít vyčistit duši od všeho, co ji nečiní nablýskanou podle diktátu vnějšího světa.

Nebaví-li vás small talk ve skupině více lidí, chcete-li se raději procházet při západu slunce nebo sedět u vody místo sbírání diplomů a uznání z práce, cítíte-li se doma ve vnitřním světě, hledáte-li smysl a ostatní vás v tom už nechápou, zažíváte-li odlišnost a cítíte-li se mimo mainstream, možná je ve vás přítomný mnich. Může vám nabídnout jiný pohled na sebe, na svět, na to, co je hodnotné. Mnich není jen povolání ve smyslu životní cesty trávené v klášteře. Jako povolání to můžeme vnímat v tom smyslu, že se může objevit po volání, po zaslechnutí vnitřního hlasu.

Můžeme žít naplno ve světě, ve vztazích, v rodině, ale i tak můžeme být syceni mnišskou dimenzí života. Dostojevskij napsal v Bratrech Karamazových, že mnich není zvláštní druh osoby, ale to, čím každý má být. Je to „podstata naší přirozenosti“ – možnost, kterou máme v sobě, zdroj, ze kterého můžeme žít.

Propagátor archetypu mnicha, španělský teolog Raimon Panikkar, který se jako katolický kněz označoval i za hinduistu a buddhistu a byl iniciátorem mezináboženského dialogu, poukazoval na univerzálnost mnišského vzoru v srdcích lidí různých dob a kultur. Považoval sám sebe za „mnicha bez kláštera“. Metaforické vnímání může být mostem k navázání kontaktu s mnichem v nás. Je třeba opustit doslovnost a přejít do symbolického jazyka a života, který prospívá duši.

Prostor posvátna

Náš klášter je v naší mysli. Je to prostor svobody, prostor posvátna, který je chráněn tichem a vnímavostí ke kouzlu věcí, lidí či situací v životě. Samota může být otevřením směrem dovnitř nás, směrem k působení ducha. Klášter můžeme vytvořit z jakékoli omezující situace, která nás limituje a kterou pociťujeme jako vězení, tím, že najdeme způsob, jak situaci přitakat.

Vězení má s klášterem společný prvek – omezení. Liší se v tom, že v klášteře jsem dobrovolně, s vnitřním souhlasem, a omezení pak slouží rozvoji duše, určitému zacílení a sjednocení. Mnich umí přeměnit vězení v klášter, a dokonce v něm mít svůj domov.

Podobně smýšlel i Gándhí, možná jakýsi netradiční novodobý mnich, v jehož příběhu má tato metafora hmatatelnou podobu: při pobytu ve skutečném vězení, ke kterému byl odsouzen pro své protikoloniální postoje, našel prostor pro psaní svých děl a zrála v něm – přes vše obtížné – i jeho osobnost.

K mnišství patří určité uskromnění, často vyjádřené životními postoji („sliby“) a životním stylem. Půst může znamenat abstinenci od zlých myšlenek a skutků, celibát způsob, jak uchopit sexualitu šířeji a jemněji a poznávat ji v každém aspektu života. Tělo může mít hodnotu chrámu, kterému dávám úctu. Pomyslným sexuálním partnerem může být celý svět, který přitahuje, podmaňuje si nás, láká nás a vyzývá ke kreativitě. Jak říká papež František: jsme-li kreativní, napodobujeme Boha. Svou vášeň můžeme nalézt i jinak a ve více oblastech. Vášeň, která je základem sexuality, překračuje tělesnost a doslovné vyjádření sexuálním stykem.

Poslušnost může být nasloucháním, „vnímáním srdcem“. Chudoba je očišťující léčbou konzumu, solidaritou s těmi, co mají nedostatek. Vzdát se majetku představuje rozhodnutí pro bohatství duše. Gándhí nabádal ke zjemnění našich kritérií – krádež není jen někomu něco vzít, ale brát si to, co nepotřebuju, třeba i přejídat se, když velká část světa trpí hladem. Vliv mnicha může naše hodnocení pozměnit a posunout k drobnějšímu vidění, které je pod rozlišovací schopností společnosti.

Mnich může žít život jako umění – paradoxně mu dát originální tvar právě proto, že v něm nepřekáží naše ego, svým způsobem tuctové oproti kráse a originalitě naší duše. Mnich má cit pro posvátno. Běžné věci a úkony mohou mít hloubku, kterou jim dáme svou imaginací, svým postojem a pohledem. Posvátný může být každý okamžik, každá událost. Čtení může být kontemplací, výlet mnišskou poutí, skupina přátel či komunita předchutí nebe.

Thomas Moore v knížce Meditations: On the Monk Who Dwells in Daily Life dává příklady, jak mnišský rozměr vtáhnout do každodenní reality – je to i o pozornosti k detailům. Mnicha v nás může posílit třeba naše oblečení, barvy, které přinášejí určitou emoci a výraz; mám rád hlavně zmínku o mikině s kapucí jako připomínce mnišských hábitů. Nasaďme si kapuci – ano, i tak málo někdy stačí – a můžeme se vnitřně přenést tam, kde je klid a smysl. Duše profituje, když jsou vnitřní věci vyjadřovány a ukotvovány ve vnějším viditelném světě.

Cesta k sobě

Mnich (řecky monos) je ten, který je sám, také možná sám o sobě, sám v sobě. Mnich ukazuje podobu já, které je odpoutané od škodlivých vazeb a napojené na duši, na Boha, na život. Mnich jako obraz toho, kdo pečuje o duši, je jedním z předobrazů terapeutů. Jedna větev mnišství v rámci judaismu se dokonce jmenovala therapeutes a léčba psychické oblasti patřila k jejich doméně. V každém terapeutovi je kus mnicha, odkládajícího během sezení tu část ega, které zařizuje vlastní prosazení. Mnich je v terapii v tichých momentech, v naslouchání, v empatii a solidaritě s utrpením.

Mnišská cesta, cesta ke svatosti, je podle mě původním (možná se dá říci „pravým“) předobrazem dnešního seberozvoje. Sekulární doba a jazyk občas vytunelovaly spirituální tradice, respektive je zbavily hloubky a krásy a změnily je v karikaturu. Mnich překračuje ego cestou sebetranscendence ve smyslu sebevyprázdnění, nikoli přeplněním sebe a nacpáním do sebe všeho možného v duchu moderního „seberozvoje“. Mnišská cesta ke svatosti (holiness) byla cestou k celistvosti (wholeness), cestou, kde já ustupuje do pozadí a vynořuje se širší celek života, smysl a krása. Mnich nás na tuto cestu umí opět zavést.

Mnich žije hlavně na úrovni bytí, ve které se objevují jiné hodnoty než v běžné realitě vnějšího světa. Mnich ctí sounáležitost, intuici, kreativitu i humor, který bývá lakmusovým papírkem toho, že rozvoj duše nesklouzl do nějaké podivné pasti. Mnich provokuje tím, že umí dát souhlas, aby žil skromně, aby se uměl obejít bez toho, o čem si někdy myslíme, že je základ spokojenosti – úspěch, rodina, sex, významná práce. Mnich jde ještě dál a bere na sebe podobu toho „neužitečného“, který se „jen“ modlí, medituje.

Většina z nás bude při pohledu na tento způsob bytí vystavena pokušení znevažovat ho, ptát se, jak přispívá společnosti a podobně. Před časem jsem četl rozhovor s klariskou, sestrou Benedictou, a zaujala mě myšlenka, že mnich provokuje svou „neužitečností“, aby ukázal, že v Božích očích máme význam i bez jakéhokoli výkonu, práce či ocenění – cenná a hodnotná je naše nejhlubší podstata.

Otevřeme-li se tomuto jinému pohledu, můžeme pak snad zacítit, že všechny promeditované chvíle dávají světu naději, jiskru – mniši jsou jako plíce tohoto světa, kde svět ještě dýchá a oživuje se čistou energií. Neužitečnost je opravdu jen zdánlivá. Podobně mluví i indiánští šamani, kteří se snaží pomáhat světu svou prací ve vnitřním světě.

Umění odevzdávat

Mnich nemusí uspět ve světě; je vlastně outstanderem i outsiderem, připraven „dosáhnout ničeho“ ve smyslu výkonů – může být mnohem víc jen v rovině bytí, což vnější svět považuje za bezvýznamné či za selhání. Mnich má schopnost odevzdávat, na čem lpíme, a dát své já k proměně.

Odevzdává i svou identitu, kterou psychologie považuje za nezbytnou součást štěstí. Mnich se stává nikým, aby mohl být kýmkoli a se vším se mohl identifikovat, vše mohl milovat. Svůj hlas připojuje ke sboru všech dalších hlasů, aby se podílel na harmonii. Ví, že ambice bývají často nepřítelem duše.

Mnich nás může zasvětit do umění ztrácet, tolik potřebného pro naše životy, které se neodvíjí podle reklam o dobývání dalších a dalších úspěchů a bezbřehém štěstí. I po nás bude život pravděpodobně chtít zakoušení ztráty – vztahů, zdraví, lidí, perspektivy, víry. Mnich je učitel pro toto opomíjené umění.

Řada mnišských řádů doporučuje jako základ pro dobrý život mít v zorném poli smrt – jen s pohledem na smrt vidíme lépe hodnotu věcí, jejich význam či bezvýznamnost, jejich správné proporce. Smrt nás učí a zakoušíme ji v každém umírání našich představ, v každé ztrátě, v každém odsouhlaseném i neodsouhlaseném umírání v sobě. Jako kdyby smrt dávala do pohybu i život – jedna polarita aktivuje druhou.

Mnich může mít podobu poutníka čerpajícího z cesty a ticha. Ticho nabízí možnost slyšet jinak nepovšimnuté zvuky, naladit se na intrapsychickou hladinu i určitou univerzální frekvenci všech lidí, kolektivního vědomí. Spirituální učitelka a autorka knih Beverly Lanzetta mluví v knize The Monk Within o wayless way – o cestě, která nikam nevede, tiché cestě pouště jako způsobu, jak se učit podstatné věci.

Mnich také může žít v komunitě a poznávat lásku jinak než „tradičním“ partnerstvím ve dvou. Mnichovým partnerem je život sám. Jeho stažení ze světa může být důležité i proto, aby se do světa mohl případně znovu a nově napojit. Ze zkušeností s tichem může vzniknout inspirativní řeč, ze samoty angažovanost pro svět, z modlitby odhodlání.

Mnich je zaměřený na jednu věc, má fokus. Dospěl ke zjednodušení života, které často marně hledáme. Zjedno-dušení je cestou, jak se stát jednou duší, být spojený s celkem, mít empatii a soucítění s celým světem. Mnich je přítomný v našem rozhodnutí nejíst maso a chránit zvířata, v našem zodpovědnějším přístupu k přírodě, všude tam, kde nám nejde jen o nás samé. Mnich poznává posvátné ve všem, co ho obklopuje, a láska ke světu a láska světa mu jako jediné pravé zrcadlo ukazuje původní podstatu duše. Bližní je pro něj vlastně další částí self.

Mnich čerpá svou sílu z modlitby či meditace. Modlitba dává rytmus (mám ho raději než slovo režim, které zní moc tvrdě, nesmlouvavě a které vnímám jako součást slovníku superega). Můžeme v ní rozlišovat, co skutečně chceme a co potřebujeme, můžeme v ní objevit jiný pohled, vyslechnout své myšlenky i emoce a jít dál za ně, do prostoru ticha a klidu. Modlitba je způsob, kterým člověk nabízí sám sebe tomu, co ho přesahuje a také naplňuje.

Na začátku není nic

Mnich žije zčásti v čase a zčásti jakoby mimo něj. Připomíná mýtus bohyně Persefony, která tráví část roku na zemi a část v podsvětí s manželem, bohem Hádem. Mnišský čas se neřídí podle hodin a našich plánů, ale podle denního rytmu modliteb či liturgických událostí. Otevírá to prostor pro hledání jiných více imaginativních cest, jak vnímat čas a jak s ním zacházet a také mu neotročit.

Čas může běžet pomaleji a může být vnímán jinak – nepřímým důkazem je třeba stále větší obliba pobytu vrcholných managerů v klášterech, kde v tichých prostorách dostávají často lepší odpovědi na time-managementové otázky než na školeních koučů. Kroky mnicha nejsou neseny záměry a očekáváními, ale jsou spíš unášeny do oblasti ducha. V popředí není snaha, ale plynutí, bytí samo, které určuje cestu. To nemusí být nijak pasivní postoj, jde spíše o receptivní vnímání skutečnosti a reagování v souladu s tím.

Archetyp mnicha může být cennou postavou našeho vnitřního týmu. Asi málokdo vyjádří ve svém životě naplno potenciál tohoto archetypu. To však neznamená, že nemá smysl touto cestou jít. Nejde o dosažení ideálu ani o výlučnost či dominantnost mnišské cesty – koneckonců ve východní spiritualitě se často mnišská identita a život v klášteře doporučuje jako určitá fáze a etapa života, jako výzbroj pro život. Jde o možnost vidět život z jiného úhlu, být naplňován z jiného, vnitřního zdroje.

Mnich nás má vést k tomu, abychom byli oázou soucítění, abychom aspoň trochu reagovali jako živá odpověď na otázky utrpení ve světě, smyslu života, rozvoje hloubky a krásy. Úžas je podle sv. Benedikta, otce západního mnišství, prvním stupněm pokory.

Chceme-li zažívat zázraky, nečekejme nějaké zvláštní přírodní úkazy, znamení či mimosmyslové zážitky, ale staňme se sami zázrakem – těmi, kdo umí časem odpustit křivdu, kdo umí zapomenout na sebe, kdo umí druhé potěšit, povzbudit, kdo objeví na světě krásu a jsou jí inspirováni k dalšímu jednání, k životnímu stylu s péčí o duši svou a duši světa. Mnich je personifikací ducha, který umožňuje, aby se naše ego zmenšovalo, ale rostla láska, a sílila tak naše podstata. Učitel – archetyp mnicha – je stále přítomný v našem nitru a nabízí nám své zasvěcení a doprovázení.

S radostí se ještě podělím o báseň mé klientky napsanou nyní, na konci našeho setkávání, popisující cestu terapie, kde se podle mě mnich také účastnil na posunu a procitnutí její duše. Díky, Karolíno… a díky všem mnichům. Namasté!

Hledání živosti

Na začátku nikdy není nic.
Není však těžšího hledání,
než cesta za „nic“.

Vydáváme se na cesty neznámou krajinou,
vedou nás cizinci, krmíme se exotickými plody,
obdivujeme jinakost a neotřelost,
až zahlédneme pomyslné světlo.

Osaháváme jej, těšíme se z cizího nového „já“.
Opojný pocit, za nímž se však honí temná oblaka.

Nech být to světlo, bouři, vítr i vodopád.
Zastav se a buď. Buď nic.
Protože na začátku nikdy není nic.