Vrací se doba hippies, alespoň co se vztahů týká? Od aktuálních úvah o proměně rolí žen a mužů a od otázky, co je to vlastně ženství a mužství, je pochopitelně jen kousek k tématu partnerských vztahů jako takových. Bylo by zvláštní, kdyby se jich tento proces nedotkl, kdyby se také neměnily náhledy, postoje a… vztahy samé.
Kamarádka jezdívá do Skřidel, jednoho z nejstarších českých sebepoznávacích center. Nedávno se tam objevil i vyhledávaný popularizátor alternativních přístupů Jaroslav Dušek. A nikoli, nebude to text o této ikoně naší new age scény. Jen odrazový můstek k tématu. Při nějakém povídání tam měl pronést, že v současném zmatku kolem přístupů k partnerské problematice je zastáncem polyamorie. Tedy, jak by se dalo přeložit, mnoholásky.
Co to přesně znamená? Více rovnocenných vztahů, nebo schopnost být zamilovaný do více lidí současně? Zřejmě obojí zároveň: ani jeden z partnerů není víc než ostatní a všichni zúčastnění s tím jsou v pohodě. Ale pozor, nejde o u nás hojně rozšířený model stálých partnerů či manželů a současně více či méně tajených paralelních občasných či dlouhodobých milenců a milenek.
Což o to, koncept polyamorie je mi sympatický, ale nejsem si jist realitou. Uskutečněním. Co stará dobrá žárlivost? Ale ta přece v éře nových, otevřených, vědomých vztahů nemá místo! Jak to tedy může fungovat prakticky? Znáte někoho, komu tohle funguje? Popravdě já nikoho takového osobně neznám.
Když mám co dělat zvládnout vztah s jedním člověkem, jak můžu mít hluboký vztah s více lidmi najednou?
Jediný déle trvající poly‑ vztah, o kterém vím, je žena se dvěma partnery. Docela zajímavé, protože možná by si někdo pomyslel, že to spíše bude fungovat obráceně. Vraťme se však k otázce, co jsou nové typy vztahů, jsou‑li vlastně vůbec nové a zda je možné, aby fungovaly skutečně v životě. A zda by to šlo lépe než klasický model one to one, který koneckonců často nijak zvlášť nefunguje.
Pomiluj mě a padej
Velmi podobným a asi ještě více rozšířeným konceptem moderní doby vztahové jsou tzv. otevřené vztahy. To je vlastně možnost mít stálého partnera a k němu další intimní vztahy či více intimních „přátel“ současně. V prvním případě tahle skutečnost případnému stálému (či řekněme hlavnímu) partnerovi nevadí, většinou to má vlastně obdobně; někdy se pak u vás v posteli může vyskytnout i někdo další z těchto „známých“ partnera či partnerky. A všichni jsou happy.
Velmi je tento model podporován a vyzdvihován v tantrických kruzích, ale rozhodně nejen tam. Krásný ideál: když máte otevřené srdce, vaše láska může bez egoismu proudit ke komukoli. Jak mi sama stoupenkyně jedné z tantrických škol řekla, je to právě jen ideál, v realitě to skoro u nikoho nefunguje. Když mám co dělat zvládnout vztah s jedním člověkem, jak můžu mít hluboký vztah s více lidmi najednou, řekla. Zde je obecně jádro pudla.
Známý, už dobře přes třicet, za svůj život v podstatě žádný delší vztah neměl. Jen milenky. Jedna z nich nedávno porodila jejich dítě.
Jedna z bývalých přítelkyň po rozchodu prohlásila, že jsem byl jejím posledním pokusem o vztah, že nyní už jen milenci. Protože v tom neumím až tak chodit, zajímalo mě, jak se to dělá, že intimní partneři zůstávají jen milenci či milenkami, nic hlubšího. Řekla mi, že je to o odstupu. Musíš si držet odstup. Nepřespávat u něj a nenechat ho přespávat u tebe, říkala. Prostě jít po tom domů.
Tedy další způsob. Jen milenecké vztahy. Sama mi ale s rostoucí hladinou alkoholu řekla, že to samozřejmě není optimální. Není tam blízkost, to, co můžeš sdílet jen s partnerem. Ještě extrémněji to má známý, už dobře přes třicet, který za svůj život v podstatě žádný delší vztah ani nikdy neměl. Jen milenky. Některé i dlouholeté, ale stále jen milenky. K dovršení všeho teď nedávno jedna z nich porodila jejich dítě.
Jedna známá je pak už delší dobu součástí milostného trojúhelníku v jiném vztahu. Vědomého, prostě občasné trojky. A tu máme další možnost, další způsob. Občas si prostě intimní život s partnerem zpestřit přibráním kámošky či kámoše do postele. Navíc tam prý funguje jako jakýsi katalyzátor jejich vztahu. Určitým způsobem pomáhá jejich vztah udržovat.
Opravdová výzva
Vůbec znám ženy, krásné ženy, po třicítce, kolem čtyřicítky, měly spousty partnerů, typů vztahů, a stále hledají toho pravého. Ne snad pana božského, ale jak říkají normálního chlapa. Opravdu takoví nejsou, nebo je to v nich? Co vlastně chceme? Nezávislost a blízkost zároveň? Sdílení a odstup zároveň? Závazek bez zavázání se, odpovědnost s možností se z ní vysvléct pokaždé, když to tak „cítíme“? Nebo se v tom co chceme často sami ani nevyznáme?
V tomto textu nejde o hledání jednoho funkčního modelu, jakéhosi vzoru, ideje pro všechny. Ta doba dle mě minula. Jeden Bůh, jedna církev, jedna strana, socialismus nebo kapitalismus, monogamie nebo nevěra. Sjednocující teorie všeho, včetně vztahů, po níž stejně dost lidí, třeba nevědomě, stále touží. Správná odpověď, správná, jediná cesta, to pravé, skutečné osvícení, odpověď na všechnu nejistotu a strach. Obzvláště, když vládne Chaos.
Každý si hledá tu svou cestu – a to je skutečná jedinečnost naší doby. Možnost stejně jako riziko. Obojí velké.
Možná jde ale prostě jen o přirozený proces proměny. V neukotvenosti každý hledá, jak umí a kde umí. Návodů je všude spousta. Chytré knihy se ani neohřejí v policích a v zástupu čekají další instantní recepty na správné ženy, muže, vztahy, cesty k osvícení, k udržitelnému životu, zdravé stravě, vyléčení rakoviny své i světa kolem. Samozřejmě obdobně jsou nabízena i jednoduchá politická řešení zahrnující vždy jasného nepřítele. Návody na správné a jediné postupy a řešení jsou zvláště v nejistých dobách velmi lákavé. Protože mysl potřebuje pochopit, uchopit, chápe se po jistotě, jedno jak zdánlivé.
Obdobně zdánlivě máme více a více možností i v rámci partnerských vzorců. V multi‑ světě nelze očekávat jednoduchou odpověď, aby zároveň nebyla zjednodušující, jednostranná či dokonce manipulativní, lživá. Každý si hledá tu svou cestu – a to je skutečná jedinečnost naší doby.
Možnost stejně jako riziko. Obojí velké. Najít si, co funguje právě pro mě. To je opravdová výzva. Já už tomu snad ani nechci dávat jména, škatule. Vždy to je prostě to, co to právě je. Ale aby to stálo za to, ať je to co je to, je dobré tomu dát plnou pozornost, péči a respekt. Aby to k něčemu skutečně bylo.
