Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Moje první zkušenost

Byla jsem mladinká, ještě ne sedmnáctiletá. Zamilovala jsem se. On byl o deset let starší.

Jednak byl hezký, jednak mu „scházela“ ukecanost. To se mi na něm líbilo. Do té doby, než jsem zjistila, že nemá co říct. Byla v něm citová prázdnota, v myšlenkách se mu honily představy pouze o materiálnu. Předbíhala bych…

Začali jsme se scházet, velmi sporadicky, spíše jen na sobotních tanečních zábavách. Tak tomu pravidelně o víkendech na vesnici bývalo. Šlo o vztahovou jednostrannost. Občas jsme společně zašli na fotbal místního okresního přeboru. Párkrát k vodě.

Jak sundat růžové brýle tak mladé holce, která byla na počátku rozletu k dospělosti s plným vnímáním? Asi po roce mě pozval k sobě domů, spíše do domu rodičů, kde měl separátní bydlení. Bylo to v nočních hodinách. Tušila jsem, co bude následovat. Tak se i stalo. Pro mě poprvé.

Nebyla ve mně touha, v podstatě jen vystrašenost a nesmyslné vnímání povinnosti, abych ho neztratila. Přiznávám, že i odpor k fyzičnu. Spolužačky už „měly prožito“. Stalo se. Otěhotněla jsem. Zrovna jsem začala poslední rok studia.

Žádné objetí, pochopení, jednoduše nic, co bych od milovaného táty čekala. Zbyla jen hořkost.

Jeho reakce byla z mého úhlu pohledu nepochopitelná. „Ne, půjdeš na interrupci!“ Bylo mu téměř třicet let. Odmítla jsem. Přesto mě donutil jít na gynekologii, doslova mi sebral těhotenský průkaz s odůvodněním, že se poptá lékaře na přerušení těhotenství… Když s lékařem mluvil, utekla jsem. Schovala jsem se ve sklepení naší školy a tam byla do odpoledne. Poté jsem se vrátila domů.

Seděl se svým otcem a mými rodiči. Oba na mě vyvíjeli nátlak. Už tenkrát ve mně vyvstala pochybnost, proč? Proč tak silně nábožensky založená rodina trvá na ukončení těhotenství? Možná ten den byl prvním, kdy jsem vykročila rychleji k formování dozrávání. Nátlak jsem neunesla, zbaběle zběhla a přiznávám, že ve mně byla taková zoufalost, že jsem čekala u trati na nejbližší projíždějící vlak.

Konec růžových brýlí

U celého hovoru byla tátova sestra. Vytušila a šla mě hledat. Po tom, co viděla, mě sice nezfackovala, ale odvedla domů. Zřejmě viděné sdělila „zasedající komunitě“. Nevím.

Vrátila jsem se do pokoje za nimi. Najednou promluvil ON. Cituji – „když jí přepíšete barák po babičce, tak si ji vezmu“. Byla to jedna z posledních ran, kdy se mi rozbily ty růžovky na očích. V nastalém tichu jsem cítila, že i rodiče jsou ohromeni. Sezení nemělo žádné resumé, velmi rychle se rozloučili.

Za pár dnů mě ON vyzval na popovídání. Kroutil se jak had. Bylo to tak odporné, ubohé!

Chtěla jsem jít domů a nepokračovat v další komunikaci. Sevřel mě, zkroutil mi ruce za zády a donutil jít k němu. Byla jsem ve třetím měsíci těhotenství! Jak ponižující. V podstatě jsem se nemohla bránit, možná křikem. Nejsem hysterka, dodnes jsem se to nenaučila.

Zamknul dveře od pokoje a pokusil se mě znásilnit. Fyzicky jsem se nebyla schopná bránit tomu hnusu. Napadlo mě jediné – vyslovit účinné – „budu křičet“. Rodiče měli pokoj v sousedství. Asi by to neustáli. Nechal mě odejít…

Doma na mě čekal táta. Veškeré emoce se ve mně uvolnily. Plakala jsem a do detailů mu vypovídala, co jsem právě prožila. Odpověď: „To víš, my chlapi TO potřebujem.“ Další verbální facka… Žádné objetí, pochopení, jednoduše nic, co bych od milovaného táty čekala. Zbyla jen hořkost. Pocit osamělosti.

Zatvrdila jsem se.

Stala jsem se svobodnou matkou. Ve vnímání rodičů – neodpustitelný hřích. V postoji vůči mně jsem v každodennosti nenašla nic než odsouzení a TREST. Pokládali to za ostudu, mnou způsobenou ve vesnici na jejich konto.

Starej se!

Nikdy mi z paměti nezmizí okamžik, kdy jsem tři týdny před termínem porodu musela očesat jablka v sadě, poté uložit. Nejednalo se o jedinou jabloň. Úroda byla velká. Jablíčka jsem musela vynosit do srázu v nádobách. Dvoukolákem odvézt domů, do kopce, asi dva kilometry.

To jsem opakovala čtyřikrát. Počtvrté jsem se v bolestech sesypala pod stromem. Byla jsem přesvědčená, že budu rodit. Naštěstí šlo o „předporodní poslíčky“. Zvetila jsem se. Práci dokončila.

Provinila jsem se. A musela přijmout trest od rodičů. Jednoduše jsem bojovala s pocity viny. Nic jiného mi nezbývalo. Neměla jsem kam jít, bylo mi devatenáct.

V okamžiku, kdy jsem se dokázala oprostit od vlivů primární rodiny, našla si podnájem, bylo po problémech.

Za pár dnů jsem předčasně porodila. Svírala jsem ten malinkatý uzlíček v peřince, i kdyby se proti mně stavěl celý svět, nedala bych ho. Byl jen můj!!!

Ještě v porodnici se mi začala projevovat poporodní deprese. Nechápala jsem. Naštěstí se nejednalo o laktační psychózu. Převažovaly neurastenické potíže – s dýcháním, tachykardií, celkovou téměř každodenní limitací. Bránila jsem se. V podstatě to moc nešlo, mou povinností mimo syna byla vyžadovaná starost o pětičlennou rodinu. Uvařit, uklidit, ožehlit… Byla jsem hubeňour, sotva čtyřicet kilo.

Mým hnacím motorem byl syn a nároky rodičů byly jen „ fackami“, které jsem se svěšenou hlavou přijímala. Jedinou oporou a pomocí mi byla tátova sestra, přicházela denně, když rodiče byli na odpolední směně v zaměstnání.

I tak se má neurastenie prohlubovala. Máma, místo pohlazení, povzbuzení, mi domluvila schůzku s psychiatrem. Sama tam docházela po absolvování těžkého posttraumatického šoku, důvodem byla závažná dopravní nehoda.

Začala jsem brát psychofarmaka. Před těmi lety ještě psychiatrie neskýtala to, co dnes. Trvalo to sedm let. V okamžiku, kdy jsem se dokázala oprostit od vlivů primární rodiny, našla si podnájem, bylo po problémech. Jako zázrakem ustaly.

Z mého chlapečka je chlap

Tu neskutečnou úlevu cítím ještě dnes. Přestala jsem se obviňovat. Nasměrovala jsem se k nezávislosti na jejich vnímání osobních i okolních soudů…

Žila jsem sama, ne však osamělá. Měla jsem ten svůj nádherný „uzlíček“, v tu dobu už „chlapáka“ s něžnou náručí.

ON se distancoval a limitoval jen alimenty. Svým způsobem je mi ho líto. Je mu 65 let, nikdy svou pýchu nedokázal proměnit na něžnost. Je sám…

No a z toho mého chlapečka je dnes CHLAP. Už mi nepatří, má ženu a dvě cácorky. Náš vztah je moc hezký. Když nad tím právě v tuto chvíli přemýšlím, byl to relativně krátký úsek v mém žití. V tu dobu, hlavně v počátcích, jsem cítila bezvýchodnost, neschopnost změny…

Využívejte celý web.

Předplatné

Dnes už nejsem ta mladinkatá. Prošla jsem mnohým. Mým druhem byl a je ČAS. Je pro mě Bohem. Nikdy nám nenaloží víc, než jsme schopni unést. Ten kříž jsem unesla, chtěla jsem ho vyměnit za lehčí, při nabídce volby jsem sáhla po stejném… Tak už to máme v žití nalajnované! Věřte, všechno má svou dočasnost.

Libuše, čtenářka Psychologie.cz

Diskuse 0