Už zase se mluví o krizi. Vlastně pořád, už několik let. Velká slova létají novinami, televizí, internetem. Z velké části je míněna krize ekonomická. Určitá skupina lidí, ovlivněna různými předpověďmi, dokonce hovoří o krizi a transformaci údajného celoplanetárního vědomí.

Skutečný celospolečenský dosah má sýčkování ekonomické – ne každý frčí na Mayském kalendáři a změnách vibrací planety Země. Zaráží mne, že v tom neustálém propírání hospodářské krize, hroucení trhů, měn a států nějak nevidím prosté zastavení a hlubší zamyšlení.

Ano, takové úvahy v mnoha hlavách probíhají. Bohužel je to ale pohled těch tišších a pokornějších, jejichž hlasy do hlavních mediálních trub nedolehnou. Nejvýkonnější mozky, jimž média naslouchají, hledají spíš jen způsoby, jak ekonomickou krizi zvládnout, jak z ní vyjít s co nejmenšími ztrátami, jak se co nejdřív zase vrátit k růstu, k vyšší produkci.

Neměli bychom se na současnou situaci podívat jinak, rozumněji a citlivěji, než jsme to dělali doposud? Třeba se jednoduše uskromnit, opravdu začít šetrněji zacházet se Zemí… Je tu jedno významné téma a já určitě nejsem první, kdo na ně upozorňuje:

Jestli my tu krizi prostě nepotřebujeme…

Nejde o naříkání nad údajnou prohnilostí západu a prorokování konce naší civilizace. Vůbec ne. Spíše o silný pocit jakési základní nerovnováhy v našem současném způsobu žití. Její jednotlivé formy může každý vnímat individuálně a není snad nutné je popisovat, šlo by jen o opakování nesčetněkrát propíraných témat.

Na terapii, kde jsem celý zoufalý popisoval, co se to nyní se mnou děje, mi terapeut řekl, že je dobře, že se to děje. Jinak bych neviděl, neuvědomil si, nezahojil, nepřerodil se do další fáze života.

Spíše je na místě si uvědomit, že každé vychýlení mívá tendenci vrátit se do rovnováhy, ovšem při svém návratu se nejdřív „zhoupne“ opačně. Jako kyvadlo, které čím více napneme jedním směrem, tím dále se vykloní při svém návratu.

Na terapii, kde jsem celý zoufalý popisoval, co se to nyní se mnou děje, mi terapeut řekl, že je dobře, že se to děje. Jinak bych neviděl, neuvědomil si, nezahojil, nepřerodil se do další fáze života. Jako lidé občas procházejí krizí, musejí si bolestnými obdobími  projít i celé společnosti. Možná jsou to rytmy bytí, které neprobíhá jednoduše lineárně, ale v určitých cyklech, fázích. V lidské duši stejně jako v duši národů, civilizací, celé Země.

Možná skutečně potřebujeme krizi, a to opravdovou. To, co se dělo před dvěma lety a čemu se s velkým humbukem říkalo krize, nebylo přece nic  většího než jen další mediální prasečí chřipka.

Třeba je na místě posouvat důrazy v našem společném zaměření. Od rozvoje k péči, od kvantity ke kvalitě bytí. Je snad něco, co nekonečně roste, zvyšuje množství, více produkuje? Ano, rakovinné bujení má zdánlivě takovou schopnost – dokud nezničí svého hostitele.

Příznačnější slovo pro takovou krizi je možná katarze. Nebo očištění, uvědomění. Pokud něco opravdu přijde (a třeba se to už děje), bylo by lepší, aby se to odehrálo co nejvíc vědomě. Aby nám to co nejméně ublížilo. Protože – stejně jako při našich lidských, osobních krizích – se v těžkých časech probouzejí naše temné stránky.

V davu snadno mohou převládnout jednoduché destruktivní pudy. Vzpomeňte na nástup fašismu. Proto je dobré pokusit se, jak to jen jde, tyto stíny nahlédnout a přijmout u sebe sama. A zároveň, podle našich možností a našeho naturelu, také nějak působit a pracovat pro společnost.

V podstatě se modlím, aby nic velkého nepřišlo, protože mám pocit, že to může být pořádné maso. A my nejsme připraveni. Pánbůh s námi.