V těchto dnech je to právě rok, co jsem začala testovat nejrůznější způsoby, jak být šťastnější v každodením životě, a psát si o tom Šťastný blog.

Na začátku byl jeden z těch momentálních nápadů, jakých mívá každý z nás spousty, ale jen málokdy u nich vytrváme déle než pár dní nebo týdnů: četla jsem knihu The Happiness Project od Gretchen Rubin (nedávno vyšla i u nás pod názvem Projekt štěstí) a sledovala jsem její stejnojmenný blog.

Líbila se mi hlavní myšlenka jejího projektu: abychom byli šťastnější, nemusíme odjet meditovat do Indie, přestěhovat se na Šumavu ani jinak od základu překopat svůj život. Stačí, když si uvědomíme, že všechny předpoklady ke štěstí máme už teď a tady.

I když mi Gretchen připadala jako až příliš vzorná (nikdy jsem například nesdílela její vášeň pro uklízení), inspirovala mě – a tak trochu jsem jí záviděla. Založit si blog bylo snadné… první příspěvek jsem uveřejnila asi tři dny poté, co mi poprvé blesklo hlavou „a proč si taky nezačnu psát svůj blog“.

Zažila jsem ale spoustu – možná stovky – okamžiků, kdy jsem opravdu byla šťastnější, a naučila jsem se lépe si jich všímat.

K žádnému univerzálnímu receptu, jak být šťastnější, jsem za ten rok samozřejmě nedospěla (nic takového jsem ostatně ani neočekávala). Zažila jsem ale spoustu – možná stovky – okamžiků, kdy jsem opravdu šťastnější byla, a naučila jsem se lépe si jich všímat. Zbystřit, když se odehrávají, a přemýšlet o tom, proč vlastně nastaly.

Přesto se díky blogu v mém životě i něco opravdu změnilo. Způsobili to čtenáři. Zprvu jen pár kamarádů a kolegů, které jsem nalákala prostřednictvím Facebooku. Brzy se přidalo několik blogerů, publikujících stejně jako já prostřednictvím Wordpressu. A přibývali další. Právě oni a jejich každodenní zpětná vazba způsobili, že díky blogu jsem i mimo virtuální svět skutečně šťastnější.

Když jsem postupně zjistila, že ho čte i moje tchýně, moje spolužačky z gymnázia nebo kolegové mého manžela, uvědomila jsem si, že jsem uvedla do pohybu něco, co si do jisté míry žije svým vlastním životem.

Za ten rok blogování jsem nejméně stokrát zažila záchvaty paniky:

• Za prvé, že už mě nikdy nic nenapadne, že už jsem všechna vhodná témata prostě vypotřebovala.
• Za druhé, že to, co jsem právě napsala, se nebude nikomu líbit.
• Za třetí, že mě čtenáři prokouknou a zjistí, že ve skutečnosti vůbec nejsem „šťastná“, ale právě naopak: unavená, vystresovaná, trapná, místy zoufalá nešťastnice.

Ale nejméně stokrát jsem zažila taky pocity euforie. Pokaždé, když mi někdo úplně neznámý napíše: mám to podobně, vidíte svět stejně jako já, tohle se mi stává taky.

A to je asi právě to nejcennější, co vám psaní vlastního blogu může přinést. Zjistíte, že se svým názorem nejste sami. Najdete spřízněné duše. Anebo právě naopak. Najdete oponenty. Zjistíte, že existují i jiné pohledy na věc. Na každý pád se propojíte s lidmi, kteří přemýšlejí o stejných tématech jako vy.

Kromě toho – z čistě praktického hlediska – je blog něčím, co si můžete napsat do pracovního životopisu a oslnit tím potenciálního zaměstnavatele. Právě proto, že je přesně takový, jaký ho chcete mít, ne jen naplněním úkolů, které vám zadává někdo jiný.

Šťastný blog je jeden z mnoha tvůrčích pokusů, do kterých jsem se během let pustila (zkoušela jsem třeba malovat akvarely, chodit na balet nebo plést čepice na zakázku), a jako jediný nezašel během pár měsíců na nedostatek nadšení (maskovaný jako nedostatek času nebo inspirace nebo obojího).

Zjistila jsem, že nadšení – ať už pro psaní blogu nebo jakoukoli jinou soustavnou činnost – není euforický stav, který vás náhle přepadne a nezávisle na vaší vůli vás zase opustí. Je to spíš rostlina, která vyžaduje každodenní péči. Budete‑li se jí věnovat každý den, nadšení bude přinejmenším doutnat.

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.