Otevřít se životu znamená dát se všanc možnostem i rizikům. Bojíme se, že nás žár života spálí, tak se raději schováme do starého omšelého zimníku. Tím nemáme co zkazit a teplo tam bude, aspoň trochu. Za postojem „mě se to netýká, to musí vyřešit jiní“ vidím přilnutí k modelu přežít místo rozbalit svůj život v plné parádě žhavých uhlíků. O ty se lze spálit – anebo také zažít příjemný závan mohutného tepla.

Minule jsem psala o tom, že vzájemnost je to, co jako společnost potřebujeme. Společně se podívat ZA. Strhnout celofánový obal z krabičky čaje a procítit jeho syrovou vůni. Spolu si pak vypít čaj. Podívat se za roh pro odpověď na otázku, proč tu vlastně jsem. Smysl života vidím v podílení se na tvorbě tohoto úžasného světa mým malým dílkem. Cihlu k cihle, jak se zpívá v pohádce. Ale někdy mi přijde, jako by lidé jeli spíše program „přežít“.

Na umetené cestě nemůže nic nového vzniknout. Maximálně odkopneme kamínky; ty ji však tvoří. Vytváříme tak měkký povrch pro naše kroky, zbavujeme se nástrah a úzkostně střežíme, aby hladký průchod nebyl ohrožen.

Všimněte si, jak řezbář tvoří svou sochu. Kus dřeva, nejprve náznaky tvarů, zevrubné pohyby dlátem, hrubé obrysy. Pak se fantazie zhušťuje do stále více konkrétního, přidají se i detaily, nakonec se dílo vyhladí. Hrnčířským kruhem nám z hlíny mezi prsty vzniká tvar. Nejprve trochu kostrbatý, nakonec tak hladký. I těsto na bábovku vymícháváme dohladka.

Hladký tvar jako výsledek.

Ale co takový hladký průběh života? Nakolik se dá takovým způsobem tvarovat, modelovat či míchat život?

Po kluzišti bez hrbolků bruslí ti, kterých se věci netýkají. Je pro ně důležitý jejich úzký okruh, do „cizích“ věcí nestrkají nos a na otázku dotýkající se dění ve společnosti hrdě podotknou já se o politiku nezajímám.

Nezajímat se nijakým způsobem o správu věcí veřejných, aspoň v té míře, abychom mohli s čistým svědomím přistoupit k volební urně, je pro mne ve výsledku arogancí vzniklou z neznalosti.

Měli jsme se líp?

Nedávno vysílal Václav Moravec ve svém pořadu Fokus téma totalita. Zaslechla jsem, že některým se zdálo neaktuální. Ale mně přišlo trefou do černého. Proč?

Totalita je takový systém, v němž stát zcela ovládá a reguluje veškeré dění ve společnosti. Jedna z forem se děje prostřednictvím materiálního nestrádání. I v současnosti slýcháme, jak se některým lidem po jejich bublině stýská. Stejnokroj nejen ve způsobech žití. Jednotné osnovy, jednotné trávení volného času a především jednotný názor, vyžadovaný zcela natvrdo. Nepředstavitelné, viďte!

A přesto někteří nostalgicky vzpomínají na dobu umakartových jader, jako vejce vejci se podobajících obřích obývacích stěn v malých špeluňkách svých příbytků nebo na bramboru ošetřenou pesticidy před napadením imperialistickou mandelinkou. Vyjmenovávám samé materiálno? A po čem jiném se tedy těmto lidem může stýskat? Čehože to měli dostatek?

„Měli jsme se líp,“ říkají. Ptám se: „Jak líp?“ Krčí rameny: „Nic nám nechybělo.“ Věta o tom, že v totalitním režimu některým nic nechybělo, mi přijde zvláštní a nebezpečná, i když z vlastní zkušenosti nemohu hodnotit. A dívám se na nás, současnou generaci dospělých, jak si stojíme v tvoření světa.

Jsem založením optimista, který spíše vyhlíží, než nevidí. Proto vidím, jak potřebujeme být hybateli věcí. Současně ale také u mnohých zaznamenávám spíše program „přežít“. Souvislost s totalitou nacházím v umělém nastavení obzoru, před nímž pak lidé pečlivě regulují program vlastního života tak, aby se nevychýlili z příjemného a bezpečného komfortu. ZA obzor tito lidé nejdou, protože se tak sami rozhodli.

A to i přesto, že tu není nikdo zvenčí (jako dřív), který by před námi události za horizontem schovával nebo je zakazoval. Tuhle totalitu si už vytváří každý sám.

Kdo potřebuje další hypermarket

Nastíním příkladem. Třetí největší město naší republiky se chystá na další dvě významné stavby nákupních center. Jedno je na zelené louce, kde by mohl vzniknout třeba nádherný příměstský park. Druhé je na místě, které potřebuje vyřešit problematickou dopravní uzlovitost dané lokality. Nicméně realita je taková, že v daných prostorech vyrostou nová nákupní centra. Odůvodnění, jež jsem četla, se vztahují k faktu, že ve městě je vysoká kupní síla. V tom městě, kde se více než každý desátý dospělý již střetl s exekucí.

Tohle je mikrosvět. Krátkozraké řešení užitečné pouze pro investora. Lidé nová nákupní centra nepotřebují. Přesto je lobby (a krátkodobé priority zaměřené jen na vlastní užitek některých) tak mocná, že nové prázdné butiky tady přibudou.

A to i v době, kdy je peněz v pokladnách měst dostatek. Kdy si obce mohou již dovolit investovat i v prodělečných záměrech, zato ve jménu svého poslání – pro užitek občanů. Neměřitelný a finančně nehodnotitelný zisk. Obce tak mohou postavit parky, chodníčky, hřiště pro pohyb a odpočívadla, aniž by potřebovaly návratnost.

Když jsem se nad záměry rozčilovala nahlas, nejčastěji jsem se setkala s úžasem, co mi na tom tak vadí. Ale já se ptám, jak je možné, že vám to nevadí?

Holka, to ty nezměníš

„Kdybych já tehdá držela hubu…“ řekneme si jednou, a příště „Líná huba, holé neštěstí.“ Říkáme si to tak, jak je zrovna třeba, abychom úspěšně propluli životem. Jenže skutečný úspěch člověka nezávisí na vnějších podmínkách. Naopak, jak tvrdí psychiatr D. R. Hawkins, člověk je katalyzátorem napomáhajícím úspěchu ve vnějším světě. Úspěch tam venku se děje skrze zdroj, který je integrován uvnitř nás.

Pak se nemůže stát, že v kauze Me Too obhajují ženy neúspěch vlastního sebe‑vědomí, když říkají: „Nemohu přijít o práci, tak jsem se musela nechat sexuálně obtěžovat.“ Úspěchem zde je víra ve vlastní schopnosti, díky níž nemusím jít přes sebe samu.

Z tohoto pohledu pak není čeho se bát, když dám najevo své preference, názor, odmítnutí chování někoho vůči mně. A je to výrazně i díky tomu, že nežijeme v totalitě. Té totalitě, v níž mnohým „nic nechybělo“. Jejich spokojenost v té době ukazuje na fakt, že nepostrádali možnost se nebát. Integrovali strach z vnějších autorit jako součást vlastní přirozenosti.

Možnost se nebát my, tedy ty ročníky, které táhnou společnost svou produktivní silou, dnes již máme. Náš strach na komunismus a totalitu nesvedeme. Tak co jej živí?

Mít neustálý strach z proměny světa, k němuž patří i negativa, příkoří a ne‑um poradit si s novými situacemi a příběhy odjinud, přivádí člověka do stažení se v jeho mikrokosmu, kde se snaží ubránit nepohodlí, které by mohlo s otevřením se a přijetí nového a neznámého přijít.

Úspěšný člověk zbytečný strach v sobě neživí.

Třetí největší město republiky má politiků, až si říkávám, kde se vlastně berou. Jak je možné, že jsem se o již odhlasovaném záměru dozvěděla až nyní, před stavbou samotnou? Kde prezentovala politicky angažovaná protiváha svá odůvodnění, kde hledala podporu pro řešení, která přesáhnou jednu investici?

A kde jsme my, přihlížeči bez partijních nálepek? Na sociálních sítích dál sdílíme recepty nedělních bublanin či z kontextu vytržená moudra jógových učitelů. Jako by nám stačilo žít bez kontextu. Osamocené instantní výkřiky do tmy. Forma žití mimo kontext událostí vytváří novodobou totalitu, jejímiž strůjci jsme už sami.

A tak si stále naléhavěji připomínám slova Ch. Bukowského: Svět patří těm, co se nepo_erou.

Ale je to jenom strach, který stojí za nezájmem kouknout se ZA?

Běžně se lidé popichují, ať se ozvou, když s něčím nesouhlasí, „Tak to řekni!“, „Dělej něco!“ Jedná se o odvahu projevit se, nebát říct nahlas, co si myslím, že není dobré.

V poslední době mívám často pocit, a z něj vzniklo tohle zamyšlení, že je spoustě lidí jedno, že něco není dobré. Nebo ani to nedobré nevidí. Protože jejich čas, energie a peníze jsou zaměřeny na záležitosti pouze osobní, maximálně úzkého okruhu lidí okolo. K výstavbě dalšího konzumu řeknou: Hele, holka, to ty nezměníš. Nebo ještě hůř: Super, aspoň bude větší výběr.

A tak mě napadá další myšlenka, že mikrosvěty spousty lidí ani tak nejsou o strachu, jako spíš o lhostejnosti. O lhostejnosti, jejíž základ můžeme nalézat v dostatku nikoli jen hmatatelných věcí, který byl hnací motivační silou přeměny společnosti téměř třicet let nazpátek. Já základ veškeré lhostejnosti pak ještě vnímám v sobectví. Tom sobectví, za které nemůže ani špatná totalita, ani dobrá demokracie, ale je součástí nás.

Ulka, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz